Evelyn

"Třísk!"

Porcelán explodoval po podlaze kavárny jako bílá sprška zubatých střepů.

Ticho zaklaplo na místo – vidličky se zastavily na půli cesty k ústům, dech se zatajil, jako by se sama místnost bála pohnout.

Prsty se mi stále vznášely ve vzduchu, zbytečné, chvějící se.

Perfektní. Další průšvih. Další připomínka, že nikam nezapadám, dokonce ani mezi lidi, kteří předstírají, že je život jednoduchý.

„Grayová.“ Hlas manažera prořízl vzduch jako čepel. „Co. To. S. Vámi. Je?“

Spolkla jsem odpověď, kterou jsem neměla. "Postarám se o to."

Chladné střepy se mi zaryly do dlaní, když jsem si klekla, krev vytvořila drobné kapičky jako úhlednou červenou interpunkci. Bolest mě ukotvila v realitě. Raději to štípání než tu druhou bolest – tu prázdnou bolest v hrudi, kde měl žít vlk.

Předstírej. Dýchej. Tady se nesesypej.

"Uklidit," štěkl. "A ať se sem nemusím vracet."

Nevzhlédla jsem. Nedopřála jsem jim to uspokojení sledovat, jak se mi na tváři rozlévá hanba.

Tři roky od vyhnanství, a pořád jsem i tady byla duchem ve vlastní kůži.

Vyhodila jsem střepy, strhla ze sebe zástěru a odešla, než mi manažer stihl do zad plivnout další slovo.

Venku se neony rozmazávaly po deštěm smáčené ulici jako modřiny. Vítr se mi zařezával do bundy. Přežila jsem horší věci. Vždycky jsem je přežila. I bez vlka.

Vyrazila jsem k motorce s rukama vraženýma hluboko do kapes bundy, když ze tmy vystoupil místní opilec a zatarasil mi cestu.

"Copak, divoško," zablekotal a sáhl mi po pase. "Konec šichty? Nech se pozvat na drink."

Couvla jsem, srdce mi bušilo. "Nemám zájem."

Jeho prsty se mi sevřely kolem zápěstí. "No tak, zlato. Sledoval jsem tě celou noc. Je na tobě něco... jinýho. Nebezpečnýho." Naklonil se blíž, jeho horký dech jsem cítila na tváři. "Mám rád nebezpečí."

"Pusť. Mě." Můj hlas klesl o oktávu, cizí i mně samotné.

"Tak mě donuť," rýpl si.

Tak jsem to udělala. Moje pěst narazila do jeho hrudi a odhodila ho tak, že zavrávoral na stůl. Ozvalo se tříštění skla, když se zřítil na zem.

"Napadla mě!" zařval a přitáhl pozornost všech. "Ta šílená děvka mě napadla!"

Lidé ucouvli. Telefony vyletěly nahoru, obrazovky zářily, jak natáčeli. Ve dveřích se objevila manažerova tvář, bledá zuřivostí.

"Policii!" vykřikl někdo.

O pár minut později mě nacpali na zadní sedadlo policejního auta a ten opilec se zubil, jako by už vyhrál.

Výslechová místnost páchla bělidlem a zvětralou kávou. Seděla jsem naproti strážníku Davisovi, zápěstí rozedřená do krve od pout.

"Je vám dvacet jedna?" zeptal se už potřetí.

"Ano."

"Žádný opatrovník?"

"Ne."

"Žádná rodina?"

"Ne."

Tu lež jsem říkala tak dlouho, že mi seděla líp než pravda.

Dveře se otevřely. Podpatky zaklapaly – ostře, draze, definitivně.

Victoria Grayová. Moje matka.

Podepsala mé propuštění, aniž by se mi podívala do očí. Teprve když jsme vyšly ven, obtěžovala se na mě pohlédnout – a pak mi její dlaň pleskla o tvář.

"Tři roky," zasyčela. "Tři roky ticha a takhle se zase ukážeš? Vyvlečená z lidské policejní stanice jako obyčejný rváč?"

Ohromeně jsem si sáhla na tvář. "Nebylo to–"

"Zmlkni." Její oči mnou projely jako čepele. "Byla jsi vyloučena z nějakého důvodu. Nemysli si, že tě vyhnanství udělalo moudřejší. Pořád jsi skvrna. A skvrny... zůstávají skryté."

Zkontrolovala si hodinky, už znuděně. "Tvůj dědeček tě chce mít doma. Nenuť mě ztrácet další čas uklízením tvých průšvihů."

Došlo mi to. "Tak proto jsi tady. Poslal tě William."

Výraz se jí nezměnil. "Dnes v noci se zamkni," řekla. "Dnes je úplněk."

Ušklíbla jsem se: "Moc dobře víš, že mě můj vlk opustil už před třemi lety."

Vydala jsem se zpátky najít svou Ducati. Motor při nastartování zavrčel. Nechala jsem ji stát na chodníku a hnala motorku vpřed, dokud se světla města neslila do jedné žlutočervené šmouhy.

Silnice na předměstí byla jako otevřené hrdlo. Hnala jsem to na plný plyn, vítr mi rval bundu. Měsíc visel těžký a bílý nad stromy.

Tři roky. Tři roky jsem snášela tuhle prázdnotu. Každý úplněk jsem čekala, až se můj vlk vrátí, zoufale jsem chtěla dokázat, že bílí vlci nejsou prokletí, jak všichni věřili. Ale pokaždé se nestalo vůbec nic.

Přidala jsem plyn a letěla po silnici, snažila jsem se ujet vlastním myšlenkám – a pak jsem ho uviděla.

Tělo na kraji silnice. Kluzké od krve, měsíc mu na kůži kreslil stříbrné čáry. Dvě postavy se zbraněmi. Zalesklo se stříbro. Lovci.

Tep se mi zrychlil.

Měla jsem odjet.

Ale jeho dech – mělký, tvrdohlavý – mě táhl vpřed. Vypnula jsem motor a vklouzla mezi stromy.

„Kdo je tam?“ Lovec se otočil. Uviděl mě. Usmál se. „Tohle jsi neměla vidět.“

Stříbrná kulka mi zasvištěla kolem ucha. Instinkt – už ne vlčí, jen ten k přežití – převzal kontrolu. Vrazila jsem do něj, vytrhla mu zbraň a srazila ho do hlíny.

Stejný svinstvo, co do mě vtloukali na tom ostrově před třemi lety. Zabij, nebo budeš zabit.

Těžce jsem oddechovala a otočila se k raněnému muži. "Doufám, že za to stojíš," zamumlala jsem.

Byl vysoký, širokoplecí, s takovou tou přítomností, díky níž byl vzduch těžší. Rozhodně nebyl člověk. Udeřil mě pach – borová smůla, vlhká zem, něco živého a ostrého. Přitiskla jsem prsty k jeho boku, abych nahmatala ránu.

Trhl sebou. Jeho ruka vystřelila nahoru a sevřela mi zápěstí.

Mou paží projel bělavě žhavý puls, jako by o mou kost někdo škrtl zápalkou.

Ne.

Ne, ne, ne–

Instinktivně jsem škubla rukou zpět, ale bylo už pozdě – nehty mi popraskaly a roztřepily se. Kůže se mi napnula, když skrz ni v mžiku prorazila hrubá srst. Byla jsem příliš ohromená, abych promluvila.

Najednou se mužovy oči – navzdory krvi bouřkově šedé – prudce otevřely a zabodly se do mých.

Jeho hlas byl sotva lidský, sedřený do syrova:

"Moje."

Sotva jsem jeho slova vnímala, zhypnotizovaná bílou srstí, která mi vyrážela po kůži jako lesní požár.

Tři roky. Počítala jsem každičký den.

Tři roky polovičního života, přikyvování, když říkali, že je to tak možná nejlepší, že takhle budu ve větším bezpečí. Tři roky kousání se do jazyka až do krve, jen abych nekřičela nad tou nespravedlností.

Ale moje vlčice se teď probouzela, protahovala se, jako by se budila z dlouhého spánku. A s ní přišla i vzpomínka na to, kým jsem kdysi byla.

V mnoha věcech se spletli. A já už s rolí jejich oběti skončila.