Evelyn

Zrovna když jsem si myslela, že mě ta síla úplně pohltí, vlčice ve mně znovu utichla.

"Co se to sakra právě stalo?" zašeptala jsem spíš pro sebe než k němu.

Muž neodpověděl, jeho dech byl mělký. Stříbro už si klestilo cestu jeho organismem – viděla jsem, jak se od vstupních ran šíří černé žíly. Tohle by nedokázala ošetřit žádná lidská nemocnice.

Přejela jsem pohledem k úplňku a pak zpět k umírajícímu vlkodlakovi. Každý instinkt mi říkal, abych ho tu nechala – zvlášť dnes v noci. Ale něco mě drželo na místě jako přikovanou. Možná to bylo to podivné, co se právě stalo, nebo možná nějaký pošetilý pocit zodpovědnosti.

"Zatraceně," zamumlala jsem a učinila rozhodnutí. "Radši ať za to stojíš."

Přejela jsem pohledem po dvou útočnících, které jsem nechala v bezvědomí na asfaltu, abych se ujistila, že jsou úplně mimo. Pak jsem odkopla jejich odhozené stříbrné zbraně a dotáhla ho k motorce.

Jeho mrtvá váha nás několikrát málem poslala k zemi. Jeho bezvládné tělo se mi sesunulo na záda, když jsem nastartovala motor, a jednou rukou jsem mu obtočila pas, aby nespadl.

"Lékařská laboratoř Portlandské univerzity," rozhodla jsem se. Jako tamní studentka medicíny jsem tam strávila nespočet pozdních nocí prováděním vlastního výzkumu, zoufale se snažíc pochopit, proč byla má vlčice potlačena. Bylo to jediné místo, kde jsem měla přístup k vybavení a prostředkům, které jsem potřebovala.

Při každém hrbolu na silnici zasténal. Kampus byl tichý, když jsem pomocí své čipové karty prošla služebním vchodem do výzkumné budovy a pak ho napůl nesla, napůl táhla prázdnými chodbami až do laboratoře.

Jakmile jsme byli uvnitř, zamkla jsem dveře a rozsvítila tlumené světlo. U protější zdi byla má tajná skrýš s vlkodlačími lékařskými výzkumy – deníky, vzorky a speciální nástroje, které jsem vytvořila přímo na léčbu stříbrných ran. Být vyděděncem mělo své výhody – nikdo nezpochybňoval mou podivnou pracovní dobu ani předměty mého výzkumu.

Vyhoupla jsem ho na vyšetřovací stůl a roztrhla jeho krví nasáklou košili, čímž se odhalily tři rány po kulkách. Maso kolem každého vstupního bodu bylo zčernalé a mrtvé žíly se šířily ven jako pavučiny. Otrava stříbrem, pokročilé stádium. Měl možná hodinu, než se to dostane k srdci.

Zrovna když jsem si připravila nástroje, oči se mu prudce otevřely. Než jsem se nadála, měl ruku kolem mého krku a silně mě sevřel. Tenhle chlap rozhodně nebyl jako nějaký zraněný vlk.

"Kdo jsi?" zavrčel, v očích mu bleskla elektrizující modř. "Proč jsi mě sem přivedla?"

Navzdory tlaku na mou průdušnici jsem si zachovala chladný výraz. "Nechceš umřít? Tak mě pusť. Ty stříbrné kulky tě zabíjejí a já jsem jediná, kdo je dokáže dostat ven."

Jeho stisk zesílil. "Proč bych měl věřit tobě, vlčici, která nemá skoro žádný pach?"

Ta urážka mě zabolela a došlo mi, že moje vlčice opět naprosto utichla, úplně stejně jako vždycky za poslední tři roky. Nedala jsem to ale najevo. "Kdybych tě chtěla mrtvého, nechala bych tě na té silnici. Teď mě pusť, ať ti můžu zachránit život, nebo ne – je to tvoje volba."

"Myslíš, že z tebe necítím ten klam?" Jeho hlas byl chraplavý bolestí, ale stisk nepovoloval. "Co skrýváš?"

"Právě teď? Své podráždění." Bez mrknutí jsem opětovala jeho pohled. "Krvácíš mi po celé laboratoři a ráno bych nerada vysvětlovala ostraze kampusu mrtvého vlkodlaka."

Něco v mém tónu ho muselo přesvědčit. Pustil mi krk a s bolestným zavrčením se zhroutil zpět na stůl.

"Tohle bude bolet," varovala jsem ho a vzala do ruky své speciální kleště. "A hodně."

Další hodinu jsem pracovala v soustředěném tichu, čerpajíc ze vzpomínek z dětství, kdy jsem sledovala při lékařské práci svou babičku – tehdy, když jsem ještě byla součástí smečky Měsíčních léčitelů a učila se všechno po jejím boku.

Pečlivě jsem vyjmula tři hluboko zaryté stříbrné kulky. Ten muž nevydal ani hlásku, ačkoli se mu na čele perlil pot a čelisti měl zaťaté tak pevně, až by si mohl zlomit zuby. Musela jsem obdivovat jeho sebeovládání – většina vlkodlaků by už v agonii vyla.

Stříbro proniklo hluboko do svalové tkáně, nebezpečně blízko k životně důležitým orgánům. Mé ruce se pohybovaly se cvičenou přesností, oddělovaly otrávenou tkáň od zdravé a vytahovaly každý smrtící úlomek.

"Poslední," zamumlala jsem a sáhla hlouběji pro třetí kulku, která uvízla nebezpečně blízko srdce. Když jsem ji konečně vytáhla, bolestí omdlel.

Vyčistila jsem a obvázala jeho rány, pak jsem zkontrolovala jeho životní funkce. Puls měl teď silnější a černé žíly už začaly ustupovat. Přežije to, ačkoliv bude ještě celé dny slabý.

Zatímco byl v bezvědomí, rozhodla jsem se mu najít telefon a zavolat někomu, ať si pro něj přijede. Prohledala jsem mu kapsy bundy, našla drahý smartphone a projela nedávné hovory.

Vytáčela jsem nejčastější číslo. Mužský hlas to okamžitě zvedl.

"Šéfe, kde jste? Hledáme vás už hodiny!"

"Váš šéf byl postřelen v Portlandu," řekla jsem klidně. "Teď je stabilizovaný, ale v bezvědomí. Je v lékařské výzkumné laboratoři Portlandské univerzity."

"Cože? Kdo je tam?" dožadoval se hlas.

Zavěsila jsem bez odpovědi a pokračovala v prohledávání jeho kapes. Když jsem telefon zasouvala zpátky, vypadla mu peněženka a s ní i vizitka se zlatým ražením:

DEVON HALL

CEO, HALL ENTERPRISES

ALFA, SMEČKA KRVAVÉHO TESÁKU

Ztuhla jsem, vizitka mi najednou v prstech ztěžkla. Devon Hall, syn krále Alfů, který vládl všem západním smečkám.

Vzpomínka na mé vyhnanství mě zasáhla jako fyzická rána – jak stojím před Radou smečky, ubrečená obvinění mé sestry Kate, že jsem ztratila kontrolu a napadla člověka, chladné oči mé matky, když se mě zřekla, a Devon Hall, lhostejně přihlížející tomu, jak mě zbavují ochrany smečky a práv na území.

Zírala jsem na jeho bezvědomou postavu a v krku se mi jako žluč zvedala zuřivost a hořkost. Ze všech vlkodlaků, které jsem dnes v noci mohla zachránit, to musel být zrovna on.

V dálce jsem uslyšela blížící se motory aut. Jeho lidé se blížili. Rychle jsem sesbírala svůj výzkum a nástroje a smazala všechny důkazy o materiálech spojených s vlkodlaky.

Než jsem odešla, podívala jsem se na něj naposledy.

Proč to byl zrovna on, kdo probudil mou vlčici?