Evelyn

Příští ráno jsem se probudila v té nejpohodlnější posteli, ve které jsem kdy spala. Na okamžik jsem si nemohla vzpomenout, kde to jsem, ale pak se mi události předchozího večera začaly hrnout zpět do paměti. Devonova prohlídka mého motelového pokoje, jeho naléhání, abych se přestěhovala, tenhle neuvěřitelný byt.

Pomalu jsem se protáhla, cítila hebkost prostěradel na kůži a dovolila si krátkou chvíli klidu, než na mě znovu dolehla tíha reality. Hlavou se mi honily otázky – proč se Devon tak moc angažoval? Co to pro mě znamenalo? Ale prozatím jsem jen vdechovala tichý klid rána a vychutnávala si ho jako vzácný dar.

Poté, co jsem celé dopoledne čekala a po Devonovi nebylo ani památky, mě můj rostoucí hlad nakonec donutil vyrazit ven. Vrátný znal mé jméno a nabídl mi pomoc, ale já ji odmítla, nesvá z toho zvláštního zacházení.

Špičkový obchod s potravinami v přízemí byl stejně luxusní jako všechno ostatní v téhle čtvrti. Vybírala jsem si jen to nejnutnější, když tichou atmosféru prořízl povědomý a nevítaný hlas.

„Ale, ale. Podívejme, kdo to tu je.“

Otočila jsem se a spatřila Jessicu, zavěšenou do paže Briana Millera. Její oči se zúžily, když zaznamenala mou přítomnost.

„Není to ta nová holka ze školy?“ zeptal se Brian a oči se mu rozzářily zájmem. „Bydlíš tady někde?“

Jessičino sevření na jeho paži viditelně zesílilo. „Proč se pořád všude objevuješ? To teď sleduješ mého přítele?“

Protočila jsem panenky a pokračovala v nákupu. „Tvůj vkus je vážně pochybný, jestli letíš na tenhle typ kluků,“ řekla jsem a významně se podívala na Briana.

Její tvář zrudla vztekem. „Myslíš si, jak jsi výjimečná, když za tebou stojí Lily Pikeová?“

Brian se ušklíbl a záměrně popošel blíž ke mně. „Neposlouchej ji. Co takhle zajít někdy na skleničku? Ve kterém bytě bydlíš?“

Jessica se pohnula, aby mi zablokovala cestu. „Nikam nepůjdeš, dokud s tebou neskončím.“

Cítila jsem, jak mi dochází trpělivost. „Uhni,“ řekla jsem tiše, s náznakem varování v hlase.

Místo toho zničehonic natáhla ruku a popadla mě za paži. „Myslíš si, že jsi pro nás něco víc? Namyšlená děvko!“

V tu chvíli jsem si všimla stříbrného náramku na jejím zápěstí. Instinktivně jsem sebou trhla, ale ne dřív, než se mi kov otřel o kůži.

Prvotní kontakt působil jako mírné popálení a já zasyčela bolestí. Jessičiny oči se překvapením nad mou reakcí rozšířily, ale její výraz se rychle změnil ve zlomyslný.

Odstrčila jsem ji a prošla kolem ní. „Drž se ode mě dál, ty psychopatko!“

Než jsem dorazila na chodník, místo, kde se mě dotklo stříbro, začalo tepat. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem malou červenou skvrnu, která rychle tmavla. Pak se k mé hrůze z místa dotyku začaly šířit tenké černé čáry a tvořily mi pod kůží pavučinový vzor.

„Ne,“ zašeptala jsem a narůstala ve mně panika. „Tohle není dobře... moje reakce na stříbro by neměla být tak prudká.“

Bolest s každou uplynulou vteřinou sílila. Zrak se mi začal na okrajích rozmazávat. Vrávorala jsem vpřed, v jedné ruce svírala tašku s nákupem a druhou se pro oporu tiskla ke stěně budovy.

Dech mi vycházel v krátkých, trhaných vzdeších, zatímco mi na čele vyrazil studený pot. Každý nerv v paži křičel v agónii a já bojovala s rostoucí vlnou strachu, která se mi drápala na hruď. Černé čáry se zdály být živé, tepaly temnou energií, ze které mi naskakovala husí kůže. Snažila jsem se uklidnit a nutila své tělo, aby vydrželo ještě o chvíli déle.

Černé čáry se dál šířily po paži, každý úder srdce tlačil otravu stříbrem hlouběji do mého systému. Můj dech ztěžkl a na čele mi navzdory chladnému vzduchu vyvstaly krůpěje potu.

Dostala jsem se až na parkoviště, než mi začaly vypovídat nohy. Taška s nákupem mi vyklouzla z prstů, zatímco jsem se chytila kapoty auta, abych zůstala stát. Stříbrný toxin spouštěl mou potlačenou vlčí přirozenost, což způsobovalo bolestivé křeče v celém těle.

„Ne... ne tady,“ zanaříkala jsem a bojovala proti proměně, která hrozila, že mě ovládne. „Nesmím ztratit kontrolu... ne na veřejnosti...“

Šmátrala jsem po telefonu, ale prsty jsem měla necitlivé a nespolupracovaly. Za tři roky vyhnanství jsem nikdy nezažila tak silnou reakci na stříbro.

Když se mi konečně podlomila kolena, svezla jsem se po autě na studený asfalt. Mé vědomí rychle sláblo, svět kolem mě se vzdaloval a tlumil.

Skrz opar bolesti jsem matně vnímala blížící se kroky. Nemohla jsem zvednout hlavu, abych viděla, kdo to je, ale vycítila jsem, že si vedle mě někdo kleká.

Teplá ruka se dotkla mé zraněné paže a mužský hlas zaklel. „Do prdele, to je zranění stříbrem!“

Chtěla jsem toho cizince odstrčit, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani slovo. Dotek na ráně mnou prohnal novou vlnu agónie, čímž se účinek stříbra nějak zintenzivnil.

„Ne...“ dokázala jsem zašeptat. „Nedotýkejte se mě...“

Cizinec mou prosbu ignoroval a se zjevným znepokojením zkoumal šířící se černé čáry. Když se naklonil blíž, zachytila jsem silný pach - nezaměnitelně vlkodlačí.

Snažila jsem se bránit, ale mé síly byly pryč. Cizinec mě bez námahy zvedl, ale jak to udělal, stříbrný toxin jako by prudce zareagoval na jeho dotek a šířil se mým systémem ještě rychleji.

„To bolí...“ vydechla jsem. „Proč... horší, když se... dotkneš...“

Cítila jsem, jak mě někdo ukládá do vozidla, cizincův hlas mi v uších zněl naléhavě, ale útržkovitě. Pohyb auta zrychloval pocit pálení a do mého zorného pole se dál vkrádala temnota.

Zvláštní bylo, že pokaždé, když se mě ten cizinec dotkl, aby mi upravil polohu nebo zkontroloval tep, pálení stříbra zesílilo, jako by jeho přítomnost nějak zesilovala jeho účinek.

„Proč jeho... dotek... dělá stříbro... silnějším?“ pomyslela jsem si matně, zatímco mi unikalo vědomí.

Poslední věc, kterou jsem zaregistrovala, než mě pohltila úplná temnota, byla mocná aura Alfy, která mě obklopovala, povědomá... Devonova?