Pohled Elle

Zůstala jsem schoulená u zdi, neschopná zastavit slzy tekoucí po mých tvářích. Cizinec s jantarovýma očima – zřejmě vlkodlak – přešel na druhou stranu pokoje a telefonoval, zády ke mně, jako by mi nabízel zdání soukromí.

„Alexi, potřebuji, abys mi okamžitě něco přinesl do mého apartmá,“ řekl tichým a velitelským hlasem. „Bianco šek z mého osobního účtu. A přines láhev whisky.“ Odmlčel se a poslouchal. „Ne, nezajímá mě, na jaké jsi schůzce. Tohle je priorita.“

Ukončil hovor a otočil se zpět ke mně, jeho výraz byl nečitelný. Všimla jsem si, že mě zkoumá těma pronikavýma jantarovýma očima – výmluvným znakem vlkodlačího dědictví, který jsem měla okamžitě poznat, kdybych nebyla tak opilá a dezorientovaná.

„Slzy nic nezmění,“ řekl odměřeně. „Co se stalo, stalo se.“

Zlostně jsem si utřela tvář. „To se vám to snadno řekne. Vy nejste ten, kdo právě...“ Nedokázala jsem tu větu ani dokončit.

Telefon mi zabzučel oznámením o zprávě.

Ze zprávy se mi sevřel žaludek: „Elle, moc mě mrzí, že jsem to dnes večer nestihl. Matka na to přišla a už jsem v letadle. Zavolám, až přistanu. Miluji tě.“

Byl pryč. Už seděl v letadle, zatímco já tu byla sama a čelila téhle katastrofě. Vydala jsem ze sebe trpký smích, který zněl spíš jako vzlyk.

„Nějaký problém?“ zeptal se vlkodlak tónem, který naznačoval, že ho to ve skutečnosti nezajímá.

„Do toho vám nic není,“ zamumlala jsem, a pak jsem ztuhla, když mě zasáhlo strašlivé uvědomění. Vzhlédla jsem k němu a poprvé ho opravdu jasně viděla. Oblek ležérně přehozený přes židli. Ta velitelská přítomnost. Způsob, jakým mluvil do telefonu jako někdo, kdo je zvyklý rozdávat příkazy.

„Počkat... vy jste... přece nemůžete být Brad Rayne, že ne?“ Můj hlas zněl jako zděšený šepot.

Obočí se mu mírně zvedlo. „Ty víš, kdo jsem.“

Samozřejmě, že jsem věděla, kdo to je. Každý v Moonshade Bay věděl, kdo je Brad Rayne. Alfa dominantní smečky ve městě. Generální ředitel Rayne Group — společnosti, pro kterou jsem pracovala.

Právě jsem se vyspala se svým šéfem. Se svým vlkodlačím šéfem. S vlkodlačím Alfou, který fakticky vládl celému tomuto městu.

„Panebože,“ zašeptala jsem s pocitem, že mi asi bude špatně.

V segregované společnosti Moonshade Bay žili lidé a vlkodlaci z velké části oddělené životy — realita, která existovala od Odhalení před sto lety. Ten zlomový okamžik, kdy se vlkodlaci po celém světě odhalili lidstvu, změnil všechno. Učila jsem se o tom ve škole — jak se po staletích skrývání vlkodlačí vůdci rozhodli vystoupit ze stínů a předvést svou nadřazenou sílu a schopnosti.

Následný chaos se nakonec ustálil do našeho současného uspořádání: lidé mohli pracovat pro vlkodlačí společnosti, ale vždy jen v podřízených pozicích. Vlkodlaci ovládali veškerou moc, veškeré bohatství, všechny nejlepší nemovitosti ve městě. A Alfové — ti byli prakticky jako královská rodina.

Rodina Rayneových se zásadně podílela na zavedení specifického společenského řádu v Moonshade Bay. Patřili k prvním, kdo prosazovali „mírové soužití“ — což v praxi znamenalo, že lidé přijmou své místo na samém dně hierarchie výměnou za „ochranu“.

„Moje pověst mě předchází,“ řekl suše. „A ty jsi?“

„Elle Westová,“ vyhrkla jsem automaticky a okamžitě litovala, že jsem prozradila své skutečné jméno. „Pracuji ve vaší společnosti.“

*Já jsem taková kráva!*

Jeho výraz se nepatrně změnil. „Lidská zaměstnankyně.“

Přerušilo nás ostré zaklepání na dveře. Alfa Brad — nemohla jsem uvěřit, že o něm tak vůbec přemýšlím — šel otevřít.

Dovnitř vešel dobře oblečený lidský muž s koženými deskami a lahví jantarové tekutiny. Zarazil se, když mě uviděl schoulenou u zdi, oči se mu mírně rozšířily, než se jeho tvář vrátila do profesionální neutrality.

„Šek a whisky, které jste požadoval, pane,“ řekl a podal obojí Bradovi.

„Děkuji, Alexi. To bude prozatím vše.“

Alex přikývl a beze slova odešel, i když jsem zachytila, jak mi věnoval zvědavý pohled, než se dveře zavřely.

Brad odzátkoval whisky a nalil si štědrou dávku do sklenice. Mně nenabídl. Otevřel desky, něco rychle napsal a pak vytrhl šek.

„Tady,“ řekl, přistoupil blíž a natáhl šek mým směrem. „Tohle by vám mělo adekvátně vynahradit jakékoli... nepříjemnosti.“

Zírala jsem na šek a z té obscénní částky mi bylo ještě hůř. „Myslíte, že si mě můžete vyplatit? Jako bych byla nějaká prostitutka?“

„Tohle není platba za služby,“ odpověděl chladně. „Je to pojistka za vaše mlčení. Chápete, co by se stalo, kdyby se lidé dozvěděli, že se vlkodlačí Alfa vyspal s lidskou zaměstnankyní během Festivalu úplňku? Ten skandál by byl zničující pro nás oba, ale obzvlášť pro vás.“

Naznačená hrozba nebyla nijak rafinovaná. V sociální hierarchii Moonshade Bay by člověk obviňující Alfu z čehokoli čelil zevrubnému zkoumání a odvetě, nikoli ten vlkodlak.

„Nechci vaše peníze,“ řekla jsem hlasem, který zněl silněji, než jsem čekala. „Chci jen zapomenout, že se to vůbec kdy stalo.“

„Pak se shodneme,“ řekl a i přesto hodil šek na postel. „Vezměte si to, nebo ne. Ale pamatujte – mlčení prospěje nám oběma.“

Posbírala jsem své rozházené oblečení a zoufale se snažila utéct z tohoto pokoje a od tohoto muže. „Nebojte se,“ řekla jsem trpce. „Neplánuji nikomu vyprávět o nejhorší noci svého života.“

Když jsem se ve spěchu oblékala v koupelně, zírala jsem na svůj odraz — bledá, vyděšená lidská dívka, která právě udělala největší chybu svého života. V rozvrstvené společnosti Moonshade Bay se lidé a vlkodlaci intimně nemísili. Technicky vzato to bylo legální, ale společensky tabu. Vlkodlaci pohlíželi na lidi jako na méněcenné, užitečné pro práci, ale ne jako na sobě rovné, a rozhodně ne jako na partnery.

A já jsem se právě vyspala s tím nejmocnějším vlkodlakem ve městě. Omylem.

Když jsem vyšla ven, Alfa Brad stál u okna, v ruce držel whisky a upřeně hleděl na úplněk. Neotočil se, když jsem zamířila ke dveřím.

„Slečno Westová,“ ozval se právě ve chvíli, kdy se má ruka dotkla kliky. „Tato noc se nikdy nestala. V zájmu nás obou.“

Odešla jsem bez odpovědi, nepodepsaný šek dál ležel na posteli za mnou.

Ve výtahu jsem se opřela o zeď a potlačovala novou vlnu slz. Jason byl pryč, letěl za svou novou prací. Naše výjimečná noc — moje poprvé — nám byla navždy ukradena. A já neměla tušení, jak budu v pondělí čelit práci.

Zazvonil mi telefon a vytrhl mě z myšlenek. Jasonova matka. Roztřesenými prsty jsem to zvedla: „Paní Millerová...“