Pohled Elle

„Paní Millerová...“ začala jsem a snažila se znít normálně navzdory všemu, co se právě stalo.

„Elle.“ Její hlas se zařízl do linky, ostrý a chladný.

Sevřel se mi žaludek.

„Jason byl vybrán rodinou Turingových. Chápeš, co to znamená?“ Nečekala na mou odpověď. „Vlkodlačí rodina si ho vybrala, aby pracoval přímo pod jejich ochranou. To je životní příležitost.“

Opřela jsem se o stěnu výtahu, nohy mi náhle zeslábly.

„To je pro něj... báječné,“ dokázala jsem ze sebe dostat, ačkoliv se mi srdce lámalo nanovo. „Mám za Jasona radost.“

„Opravdu?“ Její tón byl obviňovačný. „Protože přesně o to naše rodina usilovala. Snad sis nemyslela, že někdo z lidské komunity — obzvlášť z okrajové čtvrti — by byl pro mého syna dlouhodobě vhodný?“

Dveře výtahu se otevřely, ale nemohla jsem se pohnout. Pár, který čekal na nástup, se na mě netrpělivě podíval, a já jsem vklopýtala do haly, kde jsem si našla tichý kout poblíž dekorativní rostliny.

„Paní Millerová, s Jasonem jsme spolu dva roky. Mluvili jsme o naší budoucnosti.“

Zasmála se, krátkým, pohrdavým zvukem. „Budoucnost? Jakou budoucnost bys mu asi tak mohla nabídnout? Práci v té ubohé malé lidské divizi u Rayne Group? Obě víme, že člověk v té divizi nedostane povýšení. Ne, Elle. Jason si zaslouží něco lepšího.“

Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila krev. „Tohle bych měla slyšet od samotného Jasona.“

„Ještě něco bys měla vědět,“ pokračovala a ignorovala mou poznámku. „Je tam jedna dívka. Její otec má v tom městě značný vliv. O Jasona projevila docela zájem.“

Volná ruka se mi sevřela v pěst. „Takže mi voláte, abyste mi řekla, že mě Jason opouští kvůli holce, kterou zrovna potkal?“

„Volám ze slušnosti,“ její hlas ztvrdl. „Abych ti navrhla, ať to všem usnadníš. Ukonči to sama. Nenuť k tomu Jasona. Vždycky byl na svou vlastní škodu až příliš měkkosrdcatý.“

Slzy mi znovu rozmazaly vidění. Po tom všem, čím jsme si spolu prošli — dlouhé noci učení, vzájemná podpora při rodinných problémech, šetření na naši budoucnost — byl konec, protože mu vlkodlačí rodina nabídla ochranu.

A po tom, co se dnes v noci stalo s Bradem Raynem, jaké právo jsem měla cítit se zrazená? Teď jsem byla poškozené zboží. Kdyby kdokoli z lidské komunity zjistil, že jsem byla s vlkodlakem — a ještě k tomu s Alfou — byla bych ostrakizována. Žádný lidský muž by mě už nechtěl.

„Rozumím,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem. „Udělám, oč žádáte.“

„Dobře. To je od tebe velmi... rozumné.“ Zněla sama se sebou velmi spokojeně. „Jason pro své věci pošle později. Sbohem, Elle.“

Hovor skončil a nechal mě stát samotnou v hotelové hale. Lidé se kolem mě pohybovali — smáli se, povídali si, žili své normální životy — zatímco ten můj se právě roztříštil na milion kousků.

Nějak jsem se dostala zpátky do svého bytu, i když si z té cesty nic nepamatuji. V okamžiku, kdy jsem za sebou zavřela dveře, mi vypověděly nohy. Sesunula jsem se na podlahu, po tvářích mi stékaly tiché slzy.

Dva roky lásky. Dva roky snů. Pryč během jediné noci.

Zůstala jsem tam na podlaze, dokud přes tenké závěsy neproniklo ranní světlo. Spánek se nedostavil. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem Jasonovu tvář, pak jantarové oči Brada Raynea, a nakonec zklamání, které by cítila moje matka, kdyby věděla, co jsem udělala.

Když mi zazvonil budík, málem jsem zavolala do práce, že jsem nemocná. Ale potřebovala jsem peníze — obzvlášť teď, když budu platit nájem sama. Takže jsem se odtáhla do koupelny a při pohledu na svůj odraz jsem sebou trhla. Moje různobarevné oči — jedno zelené, druhé modré — byly z pláče oteklé a podlité krví. Temné kruhy je stínily jako modřiny.

Do Rayne Group jsem dorazila vypadající jako chodící mrtvola. Vedoucí mého oddělení, uhoněná lidská žena, která neustále podlézala vlkodlačím manažerům, si mě jedním pohledem změřila a zamračila se.

„Vypadáte příšerně,“ řekla místo pozdravu a upustila mi na stůl stoh složek. „Tohle všechno je potřeba dneska zpracovat.“

Mechanicky jsem přikývla. Když odcházela, prošel kolem vlkodlačí manažer z obchodního oddělení a znechuceně nakrčil nos.

„Proč je to lidské oddělení vždycky tak neschopné?“ zamumlal dostatečně nahlas, abychom to všichni slyšeli.

Moji spolupracovníci sklopili hlavy, ale všimla jsem si, jak jich hned několik během dopoledne nenápadně přesunulo svou přebytečnou práci na můj stůl. V normální den bych možná něco řekla. Dneska jsem to všechno mlčky přijala.

Kolem poledne se mi ruce třásly tak silně, že jsem nedokázala pořádně ovládat kopírku. Dvakrát jsem zmáčkla špatná tlačítka, čímž jsem vyplýtvala papír i čas. Když jsem ji konečně zprovoznila, převrhla jsem kazetu s tonerem a ušpinila si jedinou slušnou pracovní halenku.

„Pěkný, Různoočko,“ ušklíbl se jeden z mých lidských spolupracovníků a použil přezdívku, kterou jsem nenáviděla. Moje heterochromie vždycky způsobovala, že jsem vyčnívala, a to ne v dobrém slova smyslu.

V odpočívárně jsem sebou trhla při každém zvuku, vyděšená, že by se mohl objevit Brad Rayne. Pokaždé, když se otevřely dveře, prudce jsem se otočila a srdce mi bušilo.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Tina, jeden z mála slušných lidí v našem oddělení. „Zdáš se dneska hrozně nervózní.“

„Jsem v pořádku,“ zalhala jsem a přitom si polila horkou kávou právě dokončené zprávy. „Do prdele!“

Pokusila jsem se papíry zachránit, ale byly zničené. Budu muset začít znovu.

„Stejně by sem dolů nepřišel,“ zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem vysoušela skvrnu od kávy. „Někdo jako on by lidské oddělení nikdy nenavštívil.“

K večeru jsem v našem oddělení zbyla už jen já. Všichni ostatní šli domů a zanechali mi tu hory nedodělané práce. Zrak se mi rozmazával, když jsem zírala na obrazovku, slova mi před očima plavala. Když jsem potřetí upustila složku, konečně jsem přiznala porážku.

Sebrala jsem odvahu a šla do kanceláře svého nadřízeného. Dveře měl otevřené a při mém zaklepání otráveně vzhlédl.

„Co je?“ zeptal se, aniž by se namáhal skrýt svou nechuť.

„Chtěla bych požádat o dvoudenní zdravotní volno.“ řekla jsem sotva slyšitelným hlasem.

Přeměřil si mě od hlavy k patě, přičemž zaregistroval mou kávou politou halenku a uplakanou tvář. „Vypadáte hrozně. Je neprofesionální přijít do práce takhle. Zastupujete Rayne Group.“

Těžce jsem polkla. „Omlouvám se, pane.“

„Fajn. Ale tohle ovlivní vaše hodnocení výkonnosti.“ Otočil se zpět ke svému počítači, čímž mě propustil.

V omámení jsem vyšla z budovy a zírala na rušnou ulici před sebou. Vlkodlaci sebevědomě kráčeli, hlasitě hovořili, zatímco lidé kolem nich spěchali se sklopenýma očima. Dva oddělené světy sdílející stejný prostor.

Dovlekla jsem své vyčerpané tělo na autobusové nádraží a nastoupila do dálkového autobusu mířícího do lidské komunity na okraji Moonshade Bay. Cesta trvala téměř hodinu, autobus drnčel a kolébal se, jak jsme se přesouvali z nablýskaných vlkodlačích čtvrtí přes smíšené zóny a nakonec na ošuntělé předměstí, kde žila moje rodina.

Srdce v mé hrudi bylo prázdné, když jsem sledovala, jak se krajina mění a s každou ujetou mílí je víc a víc zchátralá. Jediné, co jsem chtěla, bylo vidět svou matku, jedinou útěchu, která mi v tomto světě zbyla.