Pohled Elle

Od té noci s Bradem Raynem uplynul měsíc. Vrhla jsem se do práce, brala si další úkoly a zůstávala přesčas, dělala jsem cokoliv, jen abych zaměstnala mysl.

Moje tělo se poslední dobou cítilo jinak. Byla jsem neustále unavená a ráno se mi občas dělalo nevolno.

Dnešek byl obzvlášť špatný. Zářivky v kanceláři se zdály příliš ostré, jako by se mi zavrtávaly do lebky. Z obvyklé ranní kávy, kterou jsem si vzala, se mi zvedal žaludek.

„Westová! Ta zpráva musí být hotová do poledne.“ Paní Jenkinsová upustila další složku na mou už tak vysokou hromadu. Mírně se zamračila, když se na mě podívala. „Nevypadáte dobře. Cítíte se v pořádku?“

Mechanicky jsem přikývla. „Ano, paní Jenkinsová. Jsem jen trochu unavená.“

Jakmile odešla, všimla jsem si něčeho zvláštního. Dva vlkodlačí manažeři, kteří sešli na oddělení lidských zdrojů kvůli nějakým dokumentům, na mě zírali přes celou místnost a chřípí se jim mírně rozšiřovalo. Jeden z nich dokonce udělal krok mým směrem, než ho jeho kolega stáhl zpět a něco mu naléhavě šeptal.

Místnost se se mnou začala točit. Chytila jsem se okraje stolu a snažila se udržet rovnováhu. Zrak se mi rozmazal a mým tělem se rozlilo podivné teplo, které se soustředilo kolem očí. Ten pocit se nepodobal ničemu, co jsem předtím zažila – bylo to, jako by mi z tváře proudila elektřina.

„Elle?“ promluvila Sarah od vedlejšího stolu, ale její hlas zněl z velké dálky. „Jsi v pořádku? Tvoje oči...“

Srdce mi divoce bušilo v hrudi. Něco bylo strašně špatně. Cítila jsem to v každé buňce svého těla – posun, změnu, kterou jsem nedokázala vysvětlit. Strach se mi dral do hrdla, když jsem se pokusila vstát, abych řekla, že jsem v pořádku, ale nohy mě neunesly.

„Pomozte jí!“ zaslechla jsem někoho křičet.

Poslední, co jsem viděla, než mě pohltila temnota, byly šokované tváře mých kolegů.

---

Probudilo mě pravidelné pípání srdečního monitoru. Bílý strop, antiseptický zápach – rozhodně nemocnice. Ale ne ta stísněná lidská klinika, kterou jsem navštívila, když jsem si jako dítě zlomila ruku. Tenhle pokoj byl prostorný, s nejmodernějším vybavením, které jsem viděla jen v časopisech.

U nohou mé postele stál lékař a se svraštělým obočím studoval tablet. Byl to zjevně vlkodlak – vysoký, impozantní, s onou přirozenou grácií, kterou všichni oplývali.

„Slečno Westová,“ ozval se, jakmile si všiml, že jsem vzhůru. „Jak se cítíte?“

„Zmateně,“ přiznala jsem chraplavým hlasem. „Co se stalo?“

„Omdlela jste v práci. Vaši kolegové zavolali záchranku.“ Pomalu přistoupil a upíral na mě zrak s takovou intenzitou, až mi to bylo nepříjemné. „Jsem doktor Reeves. Nevadilo by vám, kdybych se podíval na vaše oči?“

Než jsem stihla odpovědět, posvítil mi malou svítilnou přímo do pravého oka, a pak do levého. Jeho prudké nadechnutí mi sevřelo žaludek.

„Co je se mnou?“ zeptala jsem se s narůstající panikou.

„Vaše heterochromie... vykazuje neobvyklé vlastnosti.“ Zdálo se, že svá slova pečlivě volí, ale viděla jsem to sotva potlačované vzrušení v jeho očích. „Ty různobarevné oči, se kterými jste se narodila, nejsou jen kosmetickou odlišností. Ony... reagují.“

„Reagují na co?“ Můj hlas se chvěl.

„To se právě snažíme zjistit.“ Položil svou svítilnu a zvedl mou zdravotní kartu. „Slečno Westová, řeknu vám něco nečekaného. Podle krevních testů jste přibližně v šestém týdnu těhotenství.“

*Co to kurva řekl?*

Zdálo se, že se svět přestal točit. V uších mi zněla ta slova, jak se je má mysl snažila zpracovat.

„Cože? Ne, to není možné. Totiž... já jsem jen...“ Hlas se mi vytratil, když mi to došlo. Šest týdnů. Ta noc v hotelu s Bradem Raynem. Ruka mi instinktivně sjela na břicho a do očí mi vhrkly slzy. „Panebože.“

„Je toho víc,“ pokračoval doktor Reeves a pečlivě sledoval mou reakci. „Když vás sem přivezli, několik vlkodlačích zaměstnanců nahlásilo, že k vám cítili neobvyklou přitažlivost. Zdá se, že je váš emocionální stav ovlivňoval na fyziologické úrovni. To všechno, v kombinaci s jedinečným energetickým otiskem, který vaše heterochromie vyzařuje...“

Poodstoupil, viditelně ohromen svými vlastními zjištěními. „Musím to okamžitě konzultovat s týmem starších lékařů. Tohle je... bezprecedentní.“

Omámeně jsem sledovala, jak se vyřítil z pokoje, má mysl byla jako chaotická bouře emocí. Těhotná. S dítětem Brada Raynea. Člověk nosící vlkodlačí dítě. Co by to vůbec znamenalo? A co se to dělo s mýma očima?

Skrz prosklenou stěnu svého pokoje jsem viděla doktora Reevese u sesterny, jak naléhavě mluví do telefonu.

Uběhlo dvacet minut.

Najednou se rozletěly dveře. Brad Rayne vešel dovnitř a jeho mocná přítomnost okamžitě zaplnila místnost. Naše pohledy se střetly a projela mnou vlna elektřiny – částečně strach, částečně něco jiného, co jsem nechtěla pojmenovat. Vypadal přesně tak, jak jsem si pamatovala: vysoký, impozantní, s těma pronikavýma jantarovýma očima, které jako by do mě viděly.

Na hrudi mě bolestivě sevřelo. Teď byl tady a chystal se dozvědět, že nosím jeho dítě. Chtěla jsem zmizet, propadnout se do země a uniknout jeho pronikavému pohledu.

Za ním následovala elegantní starší žena, ve které jsem okamžitě poznala Elizabeth Rayneovou, jeho babičku a předsedkyni Vlkodlačí rady. Své stříbrné vlasy měla stažené do přísného drdolu.

Bradův zrak ze mě nespouštěl, jeho výraz byl nečitelný. Cítila jsem ale napětí, které z něj vyzařovalo. A to mě děsilo ještě víc.

Elizabeth přistoupila k posteli a svým pronikavým pohledem zkoumala mou tvář.

„Takže je to pravda,“ zamumlala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mé tváře, ale těsně předtím se zastavila. „Skutečná heterochromatická družka. Nikdy bych nevěřila, že za svého života takovou uvidím.“

Družka? To slovo mi rezonovalo v hlavě, cizí a děsivé. Slyšela jsem šuškandu o vlkodlačích družkách – prý o jejich verzi spřízněných duší – ale co to mělo společného se mnou?

„Paní Rayneová,“ promluvil doktor Reeves s respektem. „Testy to potvrzují. Její oči začínají vykazovat energetické otisky, které se shodují s prastarými texty. A je tu ještě něco – nosí dítě.“

Elizabeth vyletělo obočí nahoru. „Dítě? Čí?“

Bradovi se viditelně zatnula čelist.

Tvář mi hořela ponížením. *Tohle se přece nemůže dít!*

„Myslím, že si musíme promluvit v soukromí,“ řekla nakonec Elizabeth hlasem ostrým autoritou. „Doktore, nechte nás.“

Zatímco doktor Reeves spěšně odcházel, Elizabeth se otočila ke mně.

„Víš, co jsi, dítě? Co znamenají ty tvé oči?“

Zavrtěla jsem hlavou, nedostávalo se mi slov. Hrdlo jsem měla tak sevřené, že jsem nemohla promluvit.

„Jsi tím, čemu náš druh říká ,skutečná družka' – dokonalá genetická shoda pro vlkodlačího Alfu. Ty různobarevné oči jsou prastarým znakem, neuvěřitelně vzácným. Poskytují speciální schopnosti, zejména moc ovlivňovat emoce a chování vlkodlaků.“ Naklonila se blíž. „Ale je tu jeden problém. Ty jsi člověk. Skutečné družky se vždycky rodí jako vlkodlaci. Tohle se v zaznamenané historii ještě nestalo.“

Elizabeth se náhle otočila k Bradovi a přimhouřila oči. „Bradley, vysvětli mi to. Jak je možné, že tato lidská dívka nosí to, co se jeví jako tvé dítě?“

Při té přímé otázce jsem sebou trhla. Nemohla jsem se na Brada podívat, nesnesla jsem pohled na jeho reakci. Místo toho jsem zírala na své ruce a nekontrolovatelně se třásla.

*Co se to sakra děje s mým životem?*