Pohled Elle

Stála jsem venku před malým bytem mé rodiny v lidské čtvrti a ruka mi zamrzla na klice. Z křiku uvnitř se mi svíral žaludek. Rozpoznala jsem pronikavý hlas babičky Grace, který se zařezával skrz tenké zdi, následovaný zvukem, co připomínal rozbití něčeho křehkého. Část mě se chtěla otočit a odejít, najít si jiné místo k přenocování. Ale přijela jsem takovou dálku, abych zkontrolovala svou pěstounskou matku.

Zhluboka jsem se nadechla a rozrazila dveře.

Při pohledu na scénu, která mě přivítala, mi ztuhla krev v žilách. Susan, moje pěstounská máma, klečela v obývacím pokoji s rudou vztekem zbarvenou tváří nad ní se tyčila babička Grace. Kolem Susaniných kolen byly roztroušeny rozbité keramické střepy.

„Tomuhle říkáš čisté?“ křičela babička Grace a hodila Susan do obličeje další střepy z toho, co kdysi bývalo jídelním talířem. „Podívej se na ty skvrny! Jsi snad kromě hlouposti i slepá?“

Susan nevzhlédla, nebránila se. Viděla jsem, jak se jí na čele tvoří fialová modřina. Jak dlouho už tam klečela?

Upustila jsem tašku, vrhla se kupředu a padla na kolena vedle ní.

„Babičko Grace, prosím tě,“ žadonila jsem a objala Susanina roztřesená ramena. „Susan jenom vynechala pár míst. Nemusíš ji bít!“

Pozornost babičky Grace se přenesla na mě, oči se jí zúžily. „Podívejme, kdo se konečně uráčil přijít na návštěvu!“

Kousla jsem se do jazyka. Nemohla jsem jí říct, že jsem byla v práci, vyčerpaná a se zlomeným srdcem, a že jsem si pak musela vzít nemocenskou. Rozhodně jsem se nemohla zmínit o tom, co se stalo s Bradem Raynem. Ta vzpomínka se mi mihla hlavou — jeho jantarové oči, žár jeho kůže — a já ji rychle zapudila.

„Omlouvám se,“ řekla jsem tiše. „V práci toho bylo moc.“

„V práci?“ odfrkla si. „Ta ubohá robota v lidské sekci? Vsadím se, že tvůj plat ani tenhle měsíc zase nepokryje tvůj podíl na výdajích.“

Susan se pokusila promluvit. „Elle tvrdě pracuje—"

„Sklapni!“ vyštěkla babička Grace. „Tebe se nikdo neptal.“

Cítila jsem, jak sebou Susan vedle mě trhla, a pevněji jsem ji objala. „Prosím, přestaňte na ni křičet.“

Babička Grace se naklonila a měla obličej jen pár centimetrů od mého. „Celý den trávíš bůhvíkde, vracíš se domů v jakoukoli hodinu a s ničím v domácnosti nepomůžeš. Tvoje pěstounka tě rozmazlila, až to hezké není!“

Ta nespravedlnost mě pálila na hrudi. Pracovala jsem déle než kdokoli v tomto domě, a přesto jsem se vracela domů k takovému zneužívání. Ale hádky by všechno jen zhoršily.

„Pomůžu teď s domácími pracemi,“ nabídla jsem tiše. „Nech mě uklidit tenhle nepořádek.“

Babička Grace si odfrkla. „Příliš málo a příliš pozdě. Jsi stejná jako tvoje matka – k ničemu!“

Popadla ze stolku svůj šálek čaje a mrštila ho po Susan. Aniž bych přemýšlela, pohnula jsem svým tělem, abych ji zakryla. Šálek se roztříštil o má záda a horký čaj vsákl do mé už tak znečištěné halenky. Pocítila jsem ostrou bolest, když se mi do kůže zařízly keramické úlomky.

Susan zalapala po dechu. „Elle!“

Zaťala jsem zuby proti bolesti. „Jsem v pořádku.“

Vchodové dveře se otevřely a do místnosti vběhla má sestřenice Megan, obtěžkaná nákupními taškami. Výraz babičky Grace se okamžitě změnil.

„Moje sladká holčička je doma!“ zavrkala a její vztek zmizel, jako by nikdy neexistoval. Pospíchala k Megan a úplně ignorovala mě i Susan, klečící stále na zemi. „Copak jsi přinesla, drahoušku?“

Megan se na mě přes babiččino rameno ušklíbla, zatímco z tašek vytahovala dobroty. „Podívej, co mi dneska Tyler koupil, babičko. Říká, že jeho šéf ve smíšené čtvrti možná bude mít brzy další volné místo.“

„To je úžasné!“ rozzářila se babička Grace a hladila Megan po vlasech. Otočila se a vrhla na nás nenávistný pohled. „Vidíte? Megan si našla přítele s konexemi na vlkodlačí zaměstnavatele. Takhle se člověk v dnešním světě prosadí! Ne jako vy dvě, co se spokojíte s drobečky.“

Pomohla jsem Susan na nohy a všimla si, jak sebou trhla bolestí. „Pojď, vyčistíme ti ty rány.“

Vchodové dveře se znovu otevřely a tiše se vplížil táta. Prohlédl si scénu — rozbité nádobí, Susaniny modřiny, krev prosakující mou halenkou — a odvrátil zrak, oči mu nervózně těkaly k babičce Grace.

„Mami,“ řekl opatrně, „možná už to pro dnešní večer stačí? Jestli Susan nebude moci uvařit večeři, protože je zraněná, budeme mít všichni hlad. A je týden úplňku — lidé nemohou po setmění ven shánět jídlo.“

Zírala jsem na něj s nedůvěrou. Tohle mu dělalo starosti? Ne to, že jeho manželka a dcera jsou týrány, ale že by se večeře mohla zpozdit?

„Odcházíme,“ oznámila jsem náhle a chytila Susan za ruku. „Pojď, Susan. Nemusíme tu zůstávat.“

Susan se v panice rozšířily oči. Vyškubla svou ruku z mé a vrhla se ke kuchyni. „Ne! Já uvařím! Okamžitě začnu s večeří!“

Popadla nůž a začala zběsile krájet zeleninu, ruce se jí tak klepaly, že jsem se bála, aby se neřízla. „Vidíte? Vařím. Všechno je v pořádku.“

Pohled na její zoufalý pokus zavděčit se babičce Grace ve mně něco zlomil. Příliš se bála odejít, byla příliš napodmiňována věřit, že tohle je všechno, co si zaslouží.

„Susan, prosím...“ zašeptala jsem.

Ale ona jen zběsile kroutila hlavou, po tvářích jí tekly slzy, jak dál krájela. „Omlouvám se, polepším se. Prosím, nezlobte se.“

Tehdy jsem si uvědomila, že ji nedokážu přesvědčit, aby dnes večer odešla. Tohle psychologické vězení bylo příliš silné, vybudované za desetiletí týrání.

Rozhodla jsem se popadnout svou tašku a odejít. Nikdo se mě nepokusil zastavit, když jsem kráčela ven.

V autobuse zpátky do centra jsem z okna sledovala dělicí čáru mezi lidskou čtvrtí a smíšenou zónou. Pouliční osvětlení bylo jasnější, budovy novější. Můj telefon zabzučel zprávou od Jasona.

„Elle, co se s tebou děje? Proč mi nezvedáš telefony? Je to tady skvělé, zavolej mi, až si to přečteš. Miluji tě, Jason.“

A pak zavolal.

Prst se mi vznášel nad tlačítkem pro přijetí hovoru, ale nedokázala jsem se přinutit ho stisknout. Co bych vůbec měla říct? „Ahoj, vyspala jsem se s Bradem Raynem, vlkodlačím Alfou a generálním ředitelem Rayne Group“?

Jako pštros strkající hlavu do písku jsem schovala telefon zpět. Bylo jednodušší se schovat než čelit pravdě. Jednodušší předstírat, že jsem ty příchozí hovory neviděla, než vyslovit slova, která by to všechno proměnila ve skutečnost.

Ztlumila jsem telefon a přitiskla čelo ke chladnému sklu, sledujíc světla města rozmazávající se skrze mé slzy. Jednoho dne, slíbila jsem si, vydělám dost peněz na to, abych Susan dostala z toho domu.

Ale ze všeho nejdřív jsem musela přežít já sama.