Ella

„Ne, já tomu rozumím,“ zamumlám do telefonu. „Díky aspoň za vyslechnutí.“

Znaveně zavěsím a složím hlavu do dlaní. Celé dopoledne jsem strávila tím, že jsem vybírala každou možnou laskavost a půjčku, vyhodila svou hrdost oknem a prosila přátele i známé v hodině své potřeby.

Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o pyšné ženě, ale takovéhle doprošování bylo náročnější, než bych si kdy dokázala představit.

Jen si přeji, abych dokázala pomoct jak Coře, tak i sobě. Stále čeká, až se dozví, jestli ji vyhodí, a i když by už neměla manipulovat se vzorky, dostala povolení provést mi dnes odpoledne testy. Konec konců jsem už byla inseminována, takže její nadřízený neviděl žádné riziko další nedbalosti.

Přesto mám k nadšení daleko, když vcházím hlavními dveřmi do spermiabanky. Před deseti dny jsem sice měla zlomené srdce, ale hýřila jsem optimismem do budoucna a toužila po miminku víc než po čemkoli jiném na světě. Nyní se vyšetření děsím.

Mé obavy ale brzy vystřídá překvapení, protože jakmile vstoupím do zařízení, zmocní se mě ten nejzvláštnější pocit, že je Dominic Sinclair nablízku. Trvá mi celkem dlouho, než ho skutečně najdu za zavřenými dveřmi s Cořinými šéfy v luxusní prosklené zasedací místnosti, a nemám nejmenší ponětí, jak jsem věděla, že tu je. Také nechápu, proč to k němu mě táhne: koneckonců zničil život jak mojí sestře, tak i mně. Neměla bych být z jeho přítomnosti nadšená.

Byla to jen hloupá náhoda, že jsem narazila na jeho cestu. Zasedací místnost je po cestě do Cořiny kanceláře, ale já se přistihnu, že se zastavuji a pozoruji schůzku uvnitř. Úplně ztratím řeč, když na něm spočinu pohledem. Je možné, že je od našeho posledního setkání ještě přitažlivější? Už tak nebylo fér, že někdo tak mocný a inteligentní může být tak pohledný, ale teď to opravdu vypadá jen jako kopanec pro někoho, kdo už leží na zemi. Ten bastard má srdce z kamene a vesmír ho stejně zasypává nekonečnými dary, zatímco lidé jako Cora a já nemají nic.

Proberu se ze svého transu a pokračuji dál chodbou, ačkoli na zádech cítím tíhu tmavých očí, zatímco se vzdaluji. Cora před mým příchodem zjevně plakala. Oči má zarudlé a tváře flekaté, i když se to snaží skrývat.

„Ahoj,“ pozdravím ji něžně a obejmu ji. Opře se o mě, pevně mě stiskne a zůstane v objetí mnohem déle, než by obvykle udělala. „Máš nějaké novinky?“

„Sinclair je teď uvnitř a všechno to s nimi finalizuje. Dnes odpoledne dostanu formální výpověď,“ svěří se a trochu popotáhne.

„Je mi to tak moc líto, zlato,“ zašeptám a hladím ji po zádech.

„To je dobrý,“ zalže a odtáhne se. „Jak se držíš ty?“

„Moc dobře ne,“ přiznám. „Abych byla upřímná, trochu se toho děsím.“

„Je úžasné, jak rychle se věci dokážou změnit, co?“ zeptá se a vypadá, jako by se měla každou chvíli rozplakat. „Teda, co budeme dělat, Elle?“

„Něco vymyslíme,“ slibuji. „Už jsme byly v úzkých i dřív,“ připomenu jí. „Pamatuješ na to léto, kdy jsme po útěku ze sirotčince spaly na ulici v krabicích?“

„Jo,“ přikývne se smutným úsměvem. „Ale teď je zima, nemyslím si, že na těch živlech dlouho vydržíme. A tehdy jsi nebyla těhotná.“

„Jo, no, jestli jsem těhotná teď...“ Nemůžu se jí při těch slovech podívat do očí. „Nemyslím si, že to tak zůstane.“

„Cože?“ vykřikne Cora se zděšeným výrazem. „Ale tohle je tvoje jediná šance! A nejsme na tom tak úplně beznadějně, máš čas pokusit se vymyslet nějaký plán B.“

Už ta fráze samotná mi připomene Mikea a já si uvědomím, že jsem Coře ještě nesdělila své nejnovější zprávy. „I kdybych si našla práci, dítě si dovolit nemůžu. Budu splácet dluhy ještě další dlouhé roky,“ sdělím jí a zasvětím ji do podrobností o poslední zradě Mikea a Kate.

„Tohle snad není možný!“ vybuchne, když skončím. „Není to fér, Ello! Já prostě myslela, že jsme si své už vytrpěly, že máme trápení za sebou. Po tom všem, čím jsme si prošly, si zasloužíme lepší budoucnost! Ty si zasloužíš být mámou – nikdo nemiluje děti víc než ty.“

„A ty si zasloužíš být doktorkou,“ odpovím. „Pracovala jsi tak tvrdě.“

„Stejně si myslím, že bys to ještě neměla vzdávat,“ zamračí se. „Těhotenství můžeš ukončit až do konce prvního trimestru. Byla by tragédie, kdybys šla na potrat, a pak by se stal zázrak a zjistilo by se, že sis ho mohla nechat. Neriskuj to. Nech si dítě až do poslední chvíle.“

„Nemyslím si, že by se lidem, jako jsem já, stávaly zázraky,“ poznamenám tiše. „Kromě toho mi to připadá jako svého druhu mučení – čím déle to dítě v sobě ponesu, tím víc k němu přilnu. Nechci, aby to bolelo víc, než musí.“

„Bolet to bude každopádně,“ argumentuje Cora. „Měla bys dát sama sobě šanci – nechej si pootevřená vrátka. Nevzdávej naději úplně.“

„Pojďme nejdřív zjistit, jestli to rozhodnutí vůbec musím dělat,“ prohlásím a změním téma. „Možná ani nejsem těhotná.“ Přestože to říkám, v srdci cítím, že jsem.

„Dobře,“ souhlasí Cora a vytáhne z jedné ze svých skříněk sterilní kelímek zabalený v plastu. „Víš, co máš dělat.“

Vezmu kelímek, rychle vklouznu na toaletu, abych odevzdala vzorek moči, a téměř okamžitě jí ho vrátím. Přecházím po ordinaci sem a tam, zatímco Cora provádí testy. „Tak co?“ naléhám, když vidím, jak jí na obrazovce počítače naskakují výsledky.

Věnuje mi smutný úsměv. „Gratuluji, sestřičko, budeš mít dítě.“

Sama sobě jsem řekla, že se nesesypu bez ohledu na výsledky, ale jakmile ta slova vyjdou z jejích úst, začnu plakat. Čekala jsem, až je uslyším celé roky, a už jsem si začínala myslet, že se jich nikdy nedočkám. Je to nepředstavitelná radost a zároveň i nepředstavitelná bolest. Nikdy jsem netušila, že moje srdce dokáže pojmout tak protichůdné emoce najednou, natož v takových extrémech. „Vážně?“

„Vážně,“ potvrdí Cora a obejme mě. „Pojď, uděláme ultrazvuk. Můžeš si poslechnout tlukot srdce.“

„Není na to ještě moc brzy?“ vypísknu.

„To je jedna z výhod být v nejlepší laboratoři v zemi,“ zažertuje Cora, ale slova mají na jejím jazyku hořkosladkou pachuť. „Naše technologie jsou o roky dál než to, co je k dispozici ve státních nemocnicích.“

Vylezu na vyvýšené vyšetřovací lehátko, položím se na záda a vyhrnu si tričko. Ani se neobtěžuji převlékat do pláště nebo si zakrývat oblečení prostěradlem a jen odhalím své ploché břicho, zatímco Cora přisune k lůžku ultrazvuk na vozíku. Během pár minut začne přístroj vydávat zvláštní ššš ššš ššš a Cora mi vymáčkne na břicho kapku gelu. Přitiskne mi sondu na kůži a zanedlouho se ozve tichý tlukot srdce – a mě to znovu rozpláče.

Cora se ale hluboce mračí. „To je velmi zvláštní, miminko se zdá být hrozně velké, ale testovali jsme tě při tvojí minulé návštěvě, abychom měli jistotu, že už těhotná nejsi.“

„Co to znamená?“ zeptám se nervózně. „Je snad otec tak urostlý chlap?“

„Nemyslím jen velikost – myslím tím vývoj.“ Cora vyšpulí rty a svraští obočí, jak studuje snímky, a najednou vypadá velmi ustaraně. Teď už šeptá a mluví spíš k sobě než ke mně. „Nevypadá lidsky... ale to není možné... to prostě nejde.“

„O čem to mluvíš?“ vyzvídám. „Jak to můžeš poznat? Vždyť je to jen maličká skvrnka.“

„Jak už jsem řekla, naše technologie jsou na špičkové úrovni. Nejenže zvýrazňují tvary – analyzují i molekulární strukturu.“ Než stihne říct další slovo, dveře se rozletí a nás obě to vyděsí. K mému šoku a zděšení stojí ve dveřích Dominic Sinclair a vraždí nás pohledem, jako bychom provedly něco strašného. „Co to má znamenat?“ dožaduje se vysvětlení.

„Co to má znamenat?“ zopakuji v šoku. „Co to má znamenat, že jste vpadl na soukromé vyšetření?!“

„Protože,“ prohlásí zuřivě a já přísahám, že mu oči vzteky téměř září, „cítím své mládě.“

„Vaše mládě?“ zopakuji jako papoušek, i když mi dochází, jak hloupě musím znít, když po něm všechno opakuji – ale celé je to až příliš zvláštní a nereálné. Připadám si jako ve snu – a nevím jistě, jestli to není spíš noční můra. „O čem to mluvíte?“

Možná jsem před chvílí obdivovala jeho fyzickou zdatnost, ale teď se vracím k přesvědčení, že Dominic Sinclair je prostě a jednoduše děsivý. Poznala jsem spoustu zlých mužů, ale žádný z nich mě nikdy nezastrašil tak jako on. Je to jako by měl nadlidské schopnosti a vyzařoval vlny energie, kvůli kterým se mi chce schoulit do malé kuličky u jeho nohou.

„Vy.“ Zúží oči na Coru a pak ukáže na mě. „Tohle jste udělala s mým spermatem, inseminovala jste svoji kamarádku?“

„Samozřejmě že ne!“ ohradí se rozzlobeně, i když se jí v hlase znatelně zachvěje. „Ano, inseminovala jsem Ellu minulý týden, ale ne vaším spermatem. Vybrala si dárce z klientské složky.“

„Lžete,“ obviní ji a pronese to, jako by to byl nezpochybnitelný fakt. „Ella o vzorcích zjevně věděla – když za vás přišla orodovat –“

„Tys to udělala?“ Cora na mě zamrká.

„Ano, ale snažila jsem se jen pomoct. Myslela jsem, že by s tebou mohl mít slitování, kdyby pochopil, že bys nikdy neudělala nic, čím bys riskovala svou kariéru,“ omlouvám se. „Je mi to tak líto, chtěla jsem jen pomoct.“

„To je v pořádku,“ řekne mi konejšivě, pohladí mě po ruce a otočí se zpátky na Sinclaira. „To nic neznamená... teda, ano, inseminovala jsem ji v ten samý den, kdy zmizel váš vzorek, ale... ne – to není možné, váš vzorek byl ve zvláštní lednici...“ Znovu se odmlčí a s vykulenýma očima vzhlédne k obrazovce ultrazvuku. „Panebože...“

„Co je?“ vyzvídám, zmatená víc než kdy dřív.

„Není to lidské,“ zamumlá znovu tak tiše, že ji sotva slyším. Najednou se prudce otočí a s opravdovým strachem pohlédne na Dominica Sinclaira. „Přísahám, neudělala jsem to naschvál. Netuším, jak se to stalo!“

„Proč pořád dokola opakuješ, že to není lidské?“ vyptávám se, už víc než jen zoufalá. „Co by to asi tak mělo být – mimozemšťan?“

„Nedělejte, že nevíte,“ zavrčí rozzuřený muž. „Nepředstírejte, že jste si to vy dvě nenaplánovaly přesně z tohohle důvodu.“