*Rory*

"Tati, prosím, nenuť mě k tomu," vzlykala jsem, když jsem vtrhla do otcovy pracovny, zatímco se mé svatební šaty vlekly za mnou a zadrhly se o nohu židle. "Eden ještě ani nevychladla v hrobě a ty mě nutíš vzít si jejího přítele!"

"Nemluv o své sestře!" zasyčel otec, jehož pronikavé oči plály nenávistí a podrážděním.

Vždycky jsem věděla, že měl raději Eden. Byla to přece jen jeho zlatá holčička. Ne nemanželská dcera ženy, kterou nikdy nemiloval. Viděla jsem to v jeho pohledu – přál si, abych to byla já, kdo před týdnem ležel mrtvý v těch lesích.

"Víš, že nemám dědice," řekl a zvýšil hlas. "Musíš si vzít Xandera, aby až převezme roli alfy, vládl oběma smečkám a udržel moc v naší rodině. Buď aspoň jednou v životě užitečná!"

"Ale co když bude krutý?" vzlykla jsem znovu, když se mi z drdolu uvolnila jedna pečlivě upravená kudrlina a přilepila se mi na vlhkou tvář. "Tati, prosím. Příští týden nastupuji na Akademii Azure Crest. Tam ze sebe můžu něco udělat!"

Vystřelil zpoza stolu tak rychle, že jsem neměla čas zareagovat. Popadl mě pod krkem a jeho železné sevření mi odřízlo přísun vzduchu, když přiblížil svou tvář k mé.

Dech měl horký, slova plná jedu.

"Tohle ze sebe uděláš, ty nevděčné štěně! Kdyby nebylo mé péče, mohla jsi být mrtvá. Slyšíš mě? Mrtvá!"

Pustil mě a já zavrávorala dozadu, držíc se za hrdlo. Slzy mi rozmazaly vidění, ale odmítla jsem je nechat spadnout. Utřela jsem si tvář s tím málem důstojnosti, co mi ještě zbylo, a zachraptěla jsem: "Můžu už jít?"

"Ještě ne." Jeho hlas mě zastavil v pohybu.

Zaslechla jsem šustění a pak jsem viděla, jak se blíží se známou lahvičkou temné tekutiny. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek.

"Vzala sis dnes svůj lék?"

"Ano, tati, vzala," řekla jsem, a se svěšenou hlavou na znamení podřízenosti se mi zlomil hlas.

"Nevěřím ti. Vezmi si další," řekl a vrazil mi lahvičku do ruky.

"Ne, tati, přísahám! Brala jsem ho před dvěma hodinami!" prosila jsem a divoce kroutila hlavou.

Ale on neposlouchal. Jeho ruka mi sevřela bradu, donutil mě otevřít ústa a vlil mi tu slizkou tekutinu do krku. Dávila jsem se, přesně jako vždycky. Dva roky téhle rutiny a stále jsem si na ni nedokázala zvyknout.

"Tak." Odstoupil a vypadal spokojeně. "Jdi. Někdo si pro tebe brzy přijde."

Hlava se mi už teď točila, ale věděla jsem, že je lepší se v otcově pracovně nezdržovat poté, co mě propustil. Vrávorala jsem do chodby a sotva jsem vnímala, co se děje, než jsem padla do něčích silných paží, když mi zrak pohasl.

Věděla jsem, že se to stane. Otec mě předávkoval jen v důležité dny, jako byl tento, kdy zjevně nechtěl, aby mi mozek správně fungoval.

"Co to sakra?" zamumlal ten muž, když jsem se na něj svalila. "To musí být nějaký vtip – opilá nevěsta v náš svatební den."

Než jsem stihla jeho slova zpracovat, odstrčil mě. Nohy se mi podlomily, ale zachytil mě jiný pár paží. Ty nebyly tak silné ani teplé, ale držely mě pevně.

"Nazdárek," ozval se nový, pobavený hlas. "Trochu moc jsme pili, co?"

"Lék... moc... potřebuju si odpočinout," zvládla jsem zamumlat.

"Běž si promluvit s alfou Roanem, Xandere," řekl ten muž prvnímu hlasu. "Já ji odnesu dolů na gauč."

Xander. To jméno znělo matně povědomě, když mě ten muž odnášel. Oči se mi zavřely a myšlenky se mi ztrácely v temné mlze předávkování, zatímco mě pokládal na gauč.

Jen hodinu. To bylo vše, co jsem potřebovala, abych dokázala přežít tuhle bohem zapomenutou svatbu.

***

Hlava mi třeštila, když jsem kráčela k oltáři, sotva schopná se udržet na nohou nebo nechat oči otevřené.

Spala jsem hodinu na gauči, než na mě otec začal štěkat, ať vstanu, že jsem hanba a dělám mu ostudu před alfou Xanderem a jeho betou.

Cítila jsem se trochu trapně, že ten mužský hlas, který jsem slyšela, patřil mému budoucímu ženichovi a bývalému příteli mé mrtvé sestry. Ale neměla jsem dost času to zpracovat, než otcův křik pokračoval.

Snažila jsem se mu říct, že jsem dostala moc léku a nedokážu zůstat vzhůru, ale on mě nenechal promluvit.

Prostě mě předal šoférovi, jako bych byla balík k doručení, a do sídla smečky jel jiným autem.

Teď, když mě vedl uličkou k oltáři a udržoval si klidnou tvář jako vždycky, obřad kolem mě byl jen rozmazaná šmouha. Svět se stále mírně houpal, ale soustředila jsem se na to, abych zůstala stát rovně. Šaty byly těžké, místnost dusivá.

Otec mě předal Xanderovi, ale ne dříve, než mi zašeptal své poslední varování: "Chovej se slušně. Nebo uvidíš."

Ostré varování prořízlo mlhu v mém mozku a trochu mě vystřízlivělo. Vzhlédla jsem ke svému ženichovi.

Dokonce i přes tu mlhu jsem viděla, jak zničujícím způsobem pohledný Xander Grayson byl. Jeho výrazná čelist, dokonale rozcuchané tmavé vlasy a pronikavé modré oči mohly patřit řeckému bohu. Vyzařovala z něj moc a autorita v perfektně střiženém obleku, jeho široká ramena byla rovná a hrdá.

Jeho výraz byl však chladný a čelist měl zaťatou, když se na mě odmítal podívat.

Obřad pokračoval, ačkoliv jsem slova sotva vnímala. Otcův pohled mě propaloval z první řady jako neustálá připomínka, abych si zachovala chladnou hlavu.

Konečně se jasně ozval hlas oddávajícího: "Nyní můžete políbit nevěstu."

Xander se ke mně otočil a jeho ledově modré oči se zabořily do mých. Na okamžik jsem si myslela, že mě snad opravdu políbí.

Ale neudělal to.

Místo toho mě hrubě přitáhl ke své hrudi a sklonil se tak, že jeho rty byly jen pár centimetrů od mého ucha. Jeho hlas byl tichý, plný jedu.

"Vím, že jsi to ty, kdo zabil Eden, aby sis mě mohla vzít, ty malá čarodějnice. A udělám ti kvůli tomu ze života peklo."