*Rory*

Přiznávám, že jsem svou sestrou opovrhovala.

Ale tu mrchu jsem nezabila.

Už odmalička mě vždycky mučila – tahala mě za vlasy, nadávala mi a celkově mi dělala ze života peklo.

Zhoršilo se to, jak jsme rostly, když se nám začaly rýsovat ženské rysy. Když mi narostla prsa a jí ne, když se mé tělo zaoblilo a její jen nepatrně, když se mi tváře zakulatily natolik, že to ladilo s divokým objemem mých kudrnatých hnědých vlasů, zatímco její zůstaly zplihlé a bez života, pokud si nepřidala příčesky – bylo to, jako by se už samotná má existence pro ni stala osobní urážkou. A o to horší to bylo proto, že byla starší.

Nazývala mě tlustou a ošklivou, její ostrá slova mě řezala hlouběji, než jsem kdy dala najevo, a to i když jsem držela hladovku, abych jí dokázala opak. Jednoho dne jsem se v kuchyni Domu alfy zhroutila, moje tělo křičelo po jídle. Když nad tím nikdo kromě mé služebné ani nemrkl, byl to den, kdy jsem se rozhodla, že je mi už jedno, co si Eden myslí.

Byl to také den, kdy mi bylo šestnáct a projevila se má vlčice. Nebo spíš jsem zjistila, že mám vlčici, se kterou se nikdy nesetkám. Otec se o to postaral první dávkou mého každodenního léku, který mi dával, aby mě udržel naživu, a Eden hltala každé jeho slovo.

"Chudinka Aurora," říkala s úšklebkem. "Jaké to je, být bezvlčí zrůda? Bolí to, když víš, že jsi pro smečku jen ostuda?"

Její posměch neznal mezí a brzy se přidal i zbytek smečky. Vlk bez vlka byl každopádně ohavnost. A navíc, pokud mě otcova oblíbená dcera považovala za bezcennou, kdo byli oni, aby jí oponovali?

Eden byla postrachem.

Ale nezkřivila jsem jí ani vlas.

Její bývalý přítel – můj nynější manžel – si myslel něco jiného.

Dokonce i teď, když jsme jeli mlčky na zadním sedadle limuzíny, seděl Xander co nejdál ode mě. Zíral z okna, čelist zaťatou a odmítal brát na vědomí, že tam vůbec jsem.

Byla jsem nervózní. Xander byl alfa vlk, předurčený k tomu, aby za pár měsíců, až mu bude jednadvacet, převzal vedení své smečky. Byl silný, mocný a nebezpečně přitažlivý – všechno, co já nebyla. A přestože bylo vzácné, aby byli kožoměnci panny i po šestnáctém roce, já v osmnácti stále byla.

Ale nikdo nechtěl „nakaženou“, údajně bezvlčí dívku. Ne že bych já stála o kohokoli z nich. Živila jsem v sobě naději, že najdu svého druha, ale ta byla teď pryč, ukradená touhle dohodou.

Mnula jsem si ruce, když jsem přemýšlela o tom, co mi říkala má služebná, když mi česala vlasy – o tom, co se děje o svatební noci. Bylo to tak dobré, jak jen může „přípravná řeč“ být, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádnou mateřskou postavu.

Spojí se se mnou Xander?

"Přestaneš na mě tak zírat?" vyštěkl Xander ostrým hlasem. Jeho pronikavé modré oči na mě krátce pohlédly, než se vrátily k oknu. "Je to kurevsky otravný a děsivý."

"Omlouvám se," vyhrkla jsem rychle, hlas tichý. "Jen jsem... jen..."

"Jen co?" dožadoval se a z jeho tónu čišelo podráždění, když se konečně otočil, aby se mi podíval do očí.

Zatajil se mi dech, když jsem se setkala s jeho pohledem. Jeho oči byly jako led, pronikaly skrz mě.

"Nebyla jsem si jistá, jak bude probíhat zbytek noci," přiznala jsem a zírala na své ruce. "Nikdy předtím jsem to nedělala."

Odfrkl si a rty se mu zkroutily do úšklebku. "Co, brát se? Na to člověk nemusí být génius."

"Ne, já myslím..." zaváhala jsem. "To, co dělají manželé."

Zírala jsem na své ruce a točila snubním prstenem, který mi byl až příliš těsný, zjevně vyrobený pro jemné ruce mé sestry.

Jeho výraz potemněl a podráždění se změnilo ve zuřivost. "Žena, kterou miluji, je kvůli tobě v hrobě, a ty tu vážně sedíš a ptáš se mě na sex?"

Jeho hlas se v uzavřeném prostoru rozlehl a srdce mi poskočilo. Oči mu plály hněvem a pěsti měl pevně sevřené v klíně.

"Xandere, já ne..." začala jsem a hlas se mi třásl.

"Ne, ujasněme si jednu věc," zavrčel a naklonil se ke mně. Žár z jeho přítomnosti byl dusivý a z jeho tónu odkapával jed. "Nikdy na tebe nepoložím ani tlapu. Jsi stejně nechutná."

Jeho oči po mně přejely, prohlédly si mé hedvábné bílé šaty – náhradu za těžkou svatební róbu – a zastavily se na uvolněné kudrlině rámující mou tvář. Rty se mu zkroutily odporem.

"Jediný způsob, jak bych si tě někdy označil, je ten, že bych musel, až převezmu roli alfy. A věř mi, Auroro, byl by to ten nejhorší den mého života."

Jeho slova bodla víc, než by měla, a něco hluboko uvnitř mě – prázdnota, o které jsem ani nevěděla, že tam je – se trochu pohnulo.

Ale to, co jsem cítila, byla... bolest. Bolelo to. Jeho slova bolela víc, než by měla.

V životě mi nadávali i hůř. Přesto, nějakým způsobem, když to přišlo od Xandera, byla jsem z toho... smutná.

Otřela jsem si slzu dřív, než si mohl všimnout, že padá, a pak jsem se podívala z okna.

Přikývla jsem a považovala rozhovor za ukončený.

"Rozumím," řekla jsem tiše a ukončila tak konverzaci.

Xander neřekl už nic. Ani se na mě nepodíval, když jsme zastavili před jeho domem.

Dům byl odlehlý, daleko od sídla smečky i panství alfy. Slyšela jsem, jak se o něm Eden rozplývala, jak moc ho milovala – tichý, soukromý, perfektní útočiště.

Xander na mě nečekal. Vešel dovnitř beze slova a nechal mě tam samotnou s mými zavazadly. Řidič mi věnoval soucitný pohled a nabídl mi pomoc, ale já ho odmítla mávnutím ruky.

"To je v pořádku," řekla jsem tiše, hlasem prázdným.

Odtáhla jsem své tašky dovnitř a vnímala to chladné, prázdné ticho domu. Xander nebyl nikde k zasažení. Ani se nenamáhal mi říct, kde budu spát, ale na tom nezáleželo. Našla jsem gauč v obývacím pokoji a zabořila se do jeho plyšových polštářů.

Jak jsem tam seděla, pohlcovala mě vyčerpanost a zoufalství, a já se upínala k jediné myšlence, která mi dávala naději:

Za týden nastoupím na Akademii Azure Crest. Budu daleko od svého krutého manžela, daleko od tohoto chladného, prázdného domu a daleko od otcova kontrolujícího sevření.

A možná, jen možná, znovu najdu kousek sebe samé.