*Xander*

„Chováš se jako kretén, Xandere.“

Mattův hlas mi brnkal na nervy, ale nedal jsem to na sobě znát. Místo toho jsem se opřel v křesle, překřížil paže na hrudi a vrhl na něj zamračený pohled.

Byl konec dne a on právě vtrhl do mého pokoje. To byla první slova, která mi řekl. Ne že by mě to překvapilo, nebo dokonce vyvedlo z míry. Matt měl ve zvyku neustále vtrhávat do mého pokoje a rozhazovat kolem sebe obvinění.

Na rozdíl od většiny zdejších studentů se můj a Mattův pokoj nacházel ve čtvrtém patře kolejí akademie. Když se mi chtělo, obvykle jsem se vracel domů, ale zajistil jsem, aby mé ubytování na akademii bylo vyhovující pro dny, kdy jsem tu během týdne zůstával, jelikož smečka byla vzdálená asi hodinu cesty.

Velikost pokoje byla dostačující, uprostřed stála velká manželská postel a naproti ní křeslo. V rohu se nacházel psací stůl pro práci pro smečku i do školy, a měl jsem soukromý balkon, který nabízel dokonalý výhled na les.

Zabodl jsem do Matta pohled, když se posadil do křesla naproti mně.

„Co to kurva dneska bylo v té jídelně?“ vyjel jsem na něj. „Proč jsi ji tak objímal?“

Matt protočil panenky, jako by už touhle konverzací byl unavený, ještě než vůbec začala.

„Abych zjistil, jestli ti na ní vůbec záleží. Skoro zemřela, víš.“

Ignoroval jsem ten ostrý, svíravý pocit v břiše. „Vzala si ty léky?“

Matt si odfrkl. „Jo, vzala. Udělal jsem to snesitelnějším,“ řekl s tím svým všudypřítomným namyšleným výrazem.

„Tvým úkolem je zajistit, aby ty léky brala, ne se s ní sbližovat,“ procedil jsem skrz zuby a ukázal na něj prstem, přičemž jsem zdůraznil každé slovo.

Matt bezostyšně pokrčil rameny. „Je to dobrý člověk.“

„Zapomínáš, že ona zabila Eden? Lásku mého života?“

Mattův obličej potemněl, ale hlas zůstal klidný. „Nemáš žádný důkaz. Co my víme, Rory prostě jen našla její tělo. Můj vlk si myslí, že je nevinná.“

Vystřelil jsem z křesla a práskl rukama do stolu. „Tvůj vlk do toho nemá co mluvit! Není to on, kdo truchlí!“

Matt pomalu vydechl, jako by se snažil udržet si trpělivost.

„Hele, vím, že jsi zraněný. A je mi líto tvé ztráty. Ale zapomínáš, že i když ty ano, tvůj vlk si Eden nikdy nevybral? Víš, co by se stalo, kdyby ses pokusil ji označit?“

Tohle jsem nechtěl slyšet. Už ne. Můj vlk byl vždycky zvláštně zticha, když přišlo na Eden. Ignoroval jsem to, přesvědčený, že je to nějaká chyba, nějaká náhoda. Miloval jsem Eden. Bylo mi souzeno být s ní.

A přesto…

I tehdy, i když byla naživu, něco na Rory mého vlka vždycky probouzelo. Sralo mě to. Furt mě to sralo.

Matt musel vidět tu válku, co ve mně zuřila, protože jen zavrtěl hlavou. „Jsi můj nejlepší přítel, Xandere. A já se ti snažím pomoct, abys neposral tu jedinou věc v životě, která by tě mohla skutečně udělat šťastným.“

Ušklíbl jsem se. „Štěstí? S ní?“

„Tvůj vlk si to myslí,“ řekl Matt hlasem, z nějž čišela konečnost. „Můžeš to popírat, jak chceš, ale pravdu tím nezměníš.“

Neodpověděl jsem. Protože co jsem měl říct? Nemýlil se, a to bylo na tom to nejhorší. Nenáviděl jsem Rory Steeleovou. Musel jsem ji nenávidět. Protože ta alternativa? Alternativa byla něco, čemu jsem nebyl připraven čelit.

Ticho se mezi námi natahovalo, husté a dusivé. Slyšel jsem tikání hodin za svými zády, ten pravidelný rytmus se mi zavrtával do lebky. Můj vlk se pohnul, neklidný, jako by Mattova slova probudila něco, co jsem se zoufale snažil potlačit.

Matt si povzdechl a prohrábl si vlasy rukou. „A pak je tu Lilith.“

„Co je s ní?“ zeptal jsem se a ztuhl jsem.

„Dostává se ti příliš blízko, chlape. K tobě. Není to jen nějaká neškodná soutěživost. Víš o tom, že jsi ženatý, že jo?“

Zamračil jsem se. „Lilith je má kamarádka od dětství. Byla nejlepší kamarádka Eden. Je jediná, kdo chápe, čím si procházím, tak jsme si povídali. No a co? Ona by ne—“

„Je to moje sestra, Xandere, což znamená, že ji znám.“ Matt na mě vrhl pohled. „No tak, chlape. Otevři ty svý zatracený oči. Myslíš, že nesleduje své vlastní plány?“

Nenáviděl jsem, že se mnou nějaká moje část souhlasila. Lilith se poslední dobou chovala divně.

Ale co když Lilith ví něco, co já ne? Co když—

Ne. Touhle cestou se nevydám.

Odvrátil jsem se od Matta a přešel k balkonu, hledě na potemnělou oblohu. Tíha toho všeho na mě doléhala—smrt Eden, nechtěné manželství, dusivé povinnosti. A teď Rory, která ve mně probouzela něco, co jsem si nechtěl přiznat.

Matt při odchodu neřekl nic, a já věděl, že sem přišel říct přesně to, co chtěl. Hajzl.

Věděl naprosto přesně, jak mě vytočit, protože mě znal.

A jestli dokázal poznat, že se se mnou děje ještě něco dalšího, když přijde na Rory, tak…

Hlavou mi bleskl obraz z našeho svatebního dne. Vypadala tak drobná, když stála vedle mě, její tmavé, nezkrotné lokny, které nevydržely v elegantním drdolu a spadaly jí přes ramena, lemovaly příliš jemnou tvář.

Její velké, plaché oči jako laň—obvykle ostražité—byly toho dne zastřené, nesoustředěné, a její kroky byly nejisté, jako by balancovala na pokraji něčeho. Předpokládal jsem, že se bezostyšně opila, neschopná snést pomyšlení, že si mě vezme.

A přesto i tehdy byla nádherná.

Hedvábné bílé šaty ji obepínaly na těch správných místech. Měla tělo jako nikdo jiný—plné přesně tam, kde mělo být. Bože, Eden byla její starší sestra, a ani ona neměla tělo jako…

Přestaň. Musel jsem na Auroru přestat myslet.

Ale byla to ta nevinnost, která na ní ulpívala a která mě nejvíc znepokojovala. Byla nedotčená. Čistá.

Při té myšlence mi cuklo v čelisti.

Neměl jsem žádné právo se starat, ale vědomí, že přede mnou nikdy s nikým nebyla—že její poprvé by bylo s mužem, který jí opovrhoval—způsobilo, že se mi v hrudi stočilo něco temného a majetnického.

Odehnal jsem tu myšlenku a zamračil se. Na ničem z toho nezáleželo. Nic pro mě neznamenala. Zabila Eden. Vzala mi toho jediného člověka, kterého jsem chtěl. Tak proč do mě sakra můj vlk zasekával drápy pokaždé, když jen dýchla?

Tohle nemůžu. Nemůžu tu stát a něco k ní cítit. Ne když je Eden mrtvá kvůli ní.

Nenáviděl jsem ji. Musel jsem ji nenávidět.

Protože kdyby ne, co jsem měl sakra s těmi pocity dělat?