*Rory*

Zaklepání na dveře mého pokoje na koleji přišlo dřív, než jsem čekala.

Sotva jsem se zvládla obléknout a mé tělo bylo po včerejších událostech stále malátné. Následky zotavování z abstinenčních příznaků a to, že jsem první den na akademii skončila na ošetřovně, se mi stále držely v krvi, otupovaly mi smysly, ale ne natolik, aby mi zabránily se při tom zvuku zamračit.

Otevřela jsem dveře a uviděla Matta, jak tam stojí s širokým, uvolněným úsměvem. Hnědé vlasy měl rozcuchané, jako by se právě vykutálel z postele, a jeho oříškové oči jiskřily něčím nečitelným.

"Dobré ráno, paní Graysonová."

Zasténala jsem. "Takhle mi neříkej."

Ušklíbl se. "Cože? Nejsi fanynkou tohohle titulu?"

Protočila jsem panenky, ale ustoupila jsem stranou, abych ho pustila dovnitř. Naštěstí Mona odešla brzy na své ranní proběhnutí. Ona a její vlčice to dělaly každý den, a já se snažila necítit žárlivě nebo smutně, když mi to vyprávěla.

Zerina mi chyběla. Přestože jsem ji znala jen pět minut. Přála jsem si, abych ji mohla vypustit ven jako Mona a každý jiný vlk.

"Co chceš, Matte?" zeptala jsem se, zatímco si to namířil do našeho pokoje. Mona a já jsme měly to štěstí, že jsme patřily k těm několika málo lidem, co nemuseli sdílet pokoj s třetím spolubydlícím, i když ty pokoje byly tak velké, že by se sem vešli klidně čtyři. Nepochybně byl jeho pokoj ještě mnohem větší. Přesto sem zapadl naprosto přirozeně, když se svalil na mou postel.

"No," řekl, "když už jsi má Luna –"

"To nejsem."

"– a manželka mého nejlepšího přítele," pokračoval, jako bych vůbec nic neřekla, "je jen správné, abych tě doprovodil na hodinu."

Podívala jsem se na něj. "Proč mám pocit, že máš postranní úmysly?"

Matt se zazubil a zvedl ruce v obranném gestu. "Vinen. Ale vyslechni mě – je to pro tvé vlastní dobro."

Přimhouřila jsem oči. "Pro mé vlastní dobro?"

Dramaticky si povzdechl. "Tvůj otec mě požádal, abych dohlédl na to, že si budeš brát léky každý den."

Celé mé tělo ztuhlo. "Cože?"

Mattův úsměv mírně pohasl, když viděl mou reakci. "Hele, Rory, chápu, že jsi naštvaná. Ale není to tak, že bych měl na výběr. Byl velmi... neodbytný."

Cítila jsem, jak mi v hrudi stoupá horkost a prsty se mi stáčejí v pěst. "Takže jsi teď moje přidělená chůvička?"

"Dávám přednost výrazu ‚zodpovědný opatrovatel‘."

Odfrkla jsem si. "Myslíš ‚bachař‘."

Matt si povzdechl, vstal a přistoupil blíž. "Podívej, vím, že tohle nechceš. Ale byl jsem tam, když jsi zkolabovala, Rory. K smrti jsi všechny vyděsila. A Xander..." Zaváhal, než zavrtěl hlavou. "Zrovna nepospíchal, aby ti pomohl. Takže pokud on nedohlédne na to, abys byla v pořádku, udělám to já."

Překřížila jsem ruce na hrudi. "Oh, takže to děláš jen kvůli spojenectví?"

Mattův hravý výraz v mžiku zmizel. Natáhl ruku a ovinul prsty kolem mé ruky, čímž mě zastavil. Když jsem sklopila zrak, jeho oříškové oči byly vážné a upřené způsobem, na který jsem u něj nebyla zvyklá, i když jsem ho znala teprve dva dny.

"Ne," řekl pevným hlasem. "Protože mi na tobě záleží."

Zatajil se mi dech. Zírala jsem na něj, zaskočená upřímností v jeho tónu, a tím, jak se na mě díval, jako bych byla něco – někdo –, koho stojí za to chránit. Nevěděla jsem, jak odpovědět, a tak jsem jen přikývla.

Matt mi jednou stiskl ruku, než mě pustil, a jeho bezstarostný úsměv se vrátil. "Takže, teď pojďme vymyslet způsob, jak udělat celou tuhle záležitost s lékem snesitelnější."

Povzdechla jsem si. "Hodně štěstí."

"Oh, já výzvy miluju."

Počkal, až se obléknu, přičemž ohleduplně uhýbal pohledem, než mě vzal za ruku, jako by se bál, že zase omdlím, když jsme mířili k jídelně.

Bylo ještě brzy a většina studentů ještě nebyla dole na snídani. Matt mě, jako by mu to tu patřilo, nasměroval k nápojové stanici, přeskočil pult a pozdravil pár pracovníků, kteří z jeho chování vůbec nevypadali překvapeně.

"Tak jo, ukažme si, s čím tu můžeme pracovat."

Zvedla jsem obočí. "Bereš to vážně."

Zazubil se. "Samozřejmě. Když už se musím postarat o to, abys to brala každý den, můžu to aspoň udělat tak bezbolestné, jak to jen půjde."

Sledovala jsem, jak popadl mixér a začal do něj házet směs bobulí, jogurtu a džusu. Udělal z toho divadlo, dramaticky čenichal vzduch jako kuchař v nějaké televizní show.

"Tohle," prohlásil, "bude to nejlepší zatracený lékový smoothie, jaký jsi kdy měla."

Uchechtla jsem se. "To není zrovna moc velká laťka."

Nalil do směsi lék, rychle to rozmixoval, než mi podal kelímek. "Okamžik pravdy."

Zaváhala jsem, než jsem si usrkla, a při chuti jsem se zašklebila. "Je to hnusný," zamručela jsem, když jsem popíjela hustou směs s příchutí lesních plodů, ale neubránila jsem se úsměvu.

K mému obrovskému překvapení a naprostému potěšení našel Matt způsob, jak to braní léků udělat o něco méně útrpným.

"Ale je to lepší, než to pít samotný, že jo?" kontroval a s rošťáckým úsměvem se opřel o stůl v jídelně.

S povzdechem jsem neochotně přikývla. "Asi jo." Dala jsem si další lok. "Bože, nejradši bych tě teď políbila, Matte."

Ušklíbl se. "Vidíš? Jsem génius."

Protočila jsem panenky, ale cítila jsem, jak mi po rtech přeběhl lehký úsměv. Navzdory všemu mi to Matt usnadňoval. Nenutil mi lék do krku jako můj otec. Nezacházel se mnou jako s křehkou panenkou, která se co nevidět rozbije. Jen mi... pomáhal. A poprvé po dlouhé době jsem si kromě Mony nepřipadala úplně sama.

Když jsem dojídala své smoothie, koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Srdce se mi sevřelo, když jsem uviděla Xandera, jak prochází jídelnou; jeho výraz byl nečitelný, když kmitl pohledem mým směrem.

Matt si toho všiml také. "Dívá se na tebe."

Přinutila jsem se chovat tak, jako by mi to bylo jedno. "A co jako?"

Matt se usmál. "Tak... dáme mu něco, na co se může dívat doopravdy."

Než jsem mohla zaprotestovat, ležérně mi přehodil paži přes ramena a přitáhl si mě blíž. Bylo to přátelské, hřejivé – nic nevhodného –, ale když jsem se ohlédla po Xanderovi, měl zaťatou čelist a oči mu potemněly.

Matt se potichu zasmál. "Jo. Tím jsme získali jeho pozornost."

Těžce jsem polkla, nejistá tím, co vlastně cítím. Uspokojení? Hořkost? Nebo jen obyčejný smutek? Nebyla jsem si jistá. Ale jedna věc byla jasná:

Xander možná neví, že jsem jeho družka, ale něco v něm mě rozpoznalo jako jeho vlastní.

A z toho zjištění se mi svíral žaludek způsoby, kterým jsem ještě nebyla připravená čelit.