*Rory*

Kolej byla až příliš tichá.

Ne ten druh ticha, který přináší mír, ale ten, který se těžce usadí v hrudi a způsobí, že každá myšlenka zní hlasitěji, než by měla. Seděla jsem schoulená na okraji Xanderovy postele, kolena přitažená k hrudi, a zírala na své zápěstí, kde kdysi pálil slabý duch runy.

Už tam nebyla – ne fyzicky – ale pořád jsem ji cítila. Jako by poznamenala víc než jen mou kůži.