„Prosím, nehádejte se kvůli mně,“ řekla Rachel se slzami v očích a třesoucím se hlasem. „Nechme to prostě plavat a soustřeďme se na práci.“

Michaelův pocit viny se rychle změnil v defenzivu. „Změnila ses,“ vyhuboval Katherine. „Jsi naprosto nerozumná. Rachel je prostě příliš hodná, než aby ti to měla za zlé.

„Když už je pan Miller tady, proč se Rachel pořádně neomluvíš, abychom se všichni mohli posunout dál?“

Katherine se té absurditě málem rozesmála. Po vší té námaze, kterou vložila do jeho mentorování, byl Michael vůči pravdě zjevně úplně slepý.

„Omluvu? Za co? Neudělala jsem nic špatného. Možná by sis měl ověřit fakta, než na mě začneš útočit,“ odsekla Katherine.

Charlie byl ochoten Katherine odpustit, pokud by projevila alespoň špetku lítosti, ale její vzdorovitý postoj jeho hněv jen přiživil.

„Tvrdíte, že jste nevinná? Tak se na to pojďme podívat. Jestli se jejich obvinění potvrdí, v mé laboratoři končíte,“ prohlásil Charlie.

Katherine byla při nástupu na univerzitu nejlepší studentkou ve státě, což bylo natolik působivé, že si ji Charlie osobně vybral do své laboratoře už během bakalářského studia.

Respekt, který k jeho mentorství po léta chovala, jí pomáhal zachovat klid i tváří v tvář jeho dnešním drsným slovům.

„Tak se na to pojďme podívat,“ odpověděla klidně Katherine a její sebevědomí bylo nepřehlédnutelné.

Ostatní zaváhali, když si náhle uvědomili jeden zásadní fakt, na který předtím zapomněli.

Katherininy dosavadní výsledky hovořily samy za sebe; zahrnovaly několik patentů ročně a kompletní přepracování lékařského systému v nemocnici. S její pověstí univerzitního génia nikdo nepochyboval, že by dokázala vyvinout lék na rakovinu.

Rachel zaťala ruce v pěst a v očích jí bleskla panika.

Rachel znala Katherininy schopnosti lépe než kdokoli jiný a uvědomovala si, že její klidné vystupování může znamenat jediné – výsledky pokusů na myších nabraly pozitivní směr.

Považovala za štěstí, že se po ranním setkání s Jeremym zařídila.

Když Katherine procházela kolem, Rachel na ni vrhla opovržlivý pohled.

Katherine se krátce zastavila a oplatila jí chápavý úsměv.

Racheliným srdcem projel náhlý strach, když přemýšlela, jestli Katherine neodhalila její plán, ale zoufale doufala, že ne, a pevně věřila, že to ani není možné.

„Uvidíme, co se stane, Rachel. Všichni stojíme za tebou,“ řekl Michael a povzbudivě ji poplácal po rameni.

Když Michael viděl, jak Rachel zbledla, předpokládal, že je z blížící se konfrontace s Katherine nervózní.

„Pamatuj si, že ona je ta, kdo to zvoral,“ dodal Michael jemně. „Nenes tíhu jejích chyb.“

Rachel se tiše nadechla, aby se uklidnila, a vykouzlila slabý úsměv. „Dobře, rozumím. Díky, Michaeli.“

„Všichni jsme tu přátelé,“ odpověděl Michael vřele. „Nemusíš mi děkovat.“

Zatímco mluvili, skupina se přesunula do nejzazší místnosti laboratoře.

Oproti hlavní laboratoři to byl drsný krok zpět – stísněný a ponurý prostor.

Stěny byly nedodělané, světlo vycházelo z jediné holé žárovky a celá místnost byla tak malá, že u laboratorního stolu zbylo místo sotva pro dva nebo tři lidi.

Charlie se zamračil v momentě, kdy vešel dovnitř.

Charliemu celý ten příběh nějak neseděl. Kdyby byla Katherine opravdu sobecký, intrikánský typ, co by to hodil na kolegyni, nezůstala by trčet v laboratoři o velikosti komory.

Cestou sem tak napůl očekával, že zabrala jeho vlastní kancelář hned vedle – prostor, který kvůli jeho neustálému cestování zel celoročně prázdnotou.

Pohled na její skutečné pracovní místo jen prohloubil jeho pochybnosti o celém tom obvinění.

„Pane Millere, to já jí přidělil tuhle místnost,“ vysvětlil Michael a předstoupil.

„Když to tehdy začalo, Katherine odmítala přiznat jakoukoli vinu, stejně jako dnes,“ pokračoval se zjevnou frustrací. „Z pozice staršího kolegy jsem jí dal tento prostor a doufal, že ji to přiměje k zamyšlení.

„Vím, že správným trestem by bylo vyloučit ji z laboratoře. Ale po všech těch letech společné práce jsem nedokázal být tak přísný.

„Přesto tu shovívavost neocenila. Místo toho vystupňovala svou kampaň proti Rachel.“ Jakmile domluvil, jeho zrak sklouzl k laboratoři.

Zchátralý stav místnosti ignoroval, ten očekával, a soustředil se na chaos uvnitř. „Vypadá to tu, jako by se tudy prohnalo tornádo,“ řekl Michael a zíral na ten zmatek.

Papíry se válely všude možně, laboratorní vybavení na stole bylo převržené a klec s myšmi ležela na podlaze s dokořán otevřenými dvířky. Myši nebyly nikde k nalezení.

„Kdo to mohl udělat?“ podivil se nahlas Michael a zmateně svraštil obočí. „Tohle nám mělo pomoct zjistit pravdu mezi ní a Rachel a my jsme tehdy dali klíč jen Katherine.“

Rachel se křečovitě usmála. „Vzhledem k množství toulavých koček v kampusu to asi byly ony,“ mávla nad tím rukou. „Stejně už jsou ty myši pryč. Zapomeňme na to.

„Prosím, pane Millere, nechte ji zase pracovat v hlavní laboratoři,“ žadonila Rachel a její hlas zněl sladce předstíranou starostí. „Tenhle malý pokoj není místo pro pořádný výzkum. Do teď se už určitě poučila.“

Její slova okamžitě upoutala pozornost všech.

Michael se otočil na Katherine, ve tváři se mu zračil šok. „Zničila jsi laboratoř a vypustila naše zkušební vzorky? Jen abys utajila, co jsi udělala?“

Nedokázal z hlasu vypudit hněv. „To nejsou obyčejné myši. Jestli se rozmnoží v místním prostředí, poneseš odpovědnost za ekologické škody.“

Ostatní se rychle postavili na jeho stranu a jejich reptání přerostlo v otevřená obvinění.

Charlieho výraz ještě víc potemněl. „Vždycky jsem respektoval vaši bystrou mysl, Katherine,“ řekl a z jeho slov čišelo zklamání. „Nikdy by mě nenapadlo, že ji využijete k takovým nepoctivým intrikám.“

Zběsile uhodil pěstí do dveří. „Hodil jste to na vlastní laboratorní partnerku, zničila vybavení a vypustila laboratorní myši. Upřímně lituji dne, kdy jsem souhlasil, že vám budu dělat mentora.“

Pro Katherine to byla poslední kapka. Jakékoliv pouto, které sdílela se svým mentorem Charliem, bylo nyní nadobro zpřetrháno.

Na rtech jí pohrál zahořklý úsměv. Uvědomila si, že brala celý jejich tým i vztah s mentorem mnohem vážněji než kdokoli jiný.

Dlouhou chvíli se nikdo v místnosti neodvážil pohlédnout jí do očí.

Pak to napětí prořízl její hlas, chladný jako ocel. „Zaprvé, zjistím, kdo zničil mou laboratoř. A nevzdám se, dokud na to nepřijdu.

„Zadruhé, každá jedna z mých laboratorních myší má implantovaný hlasový čip. Mohu je všechny aktivovat přímo ze svého telefonu.“

Zvedla telefon s již otevřenou ovládací aplikací. „Sledujte,“ řekla. Když štíhlým prstem klepla na zelené tlačítko, její úšklebek byl ještě znatelnější.

Z laboratoře se náhle ozval dětský hlásek: „Tady! Jsem přímo tady!“

Všechny oči střelily ke kleci na Rachelině pracovním stole. Hlas vycházel od těch samých myší, o kterých tvrdila, že už jim podala lék proti rakovině.