„Upřímně, udělala jsi dobře, že jsi od nich odešla,“ řekl Jeremy, podal jí láhev s vodou a kroutil hlavou nad špatným úsudkem její rodiny.

Ironií osudu si uvědomil, že rodině Jensenových vlastně dluží poděkování.

Katherine kdysi odmítla nespočet příležitostí v Jelastonu, jen aby mohla zůstat s nimi. Nyní, když byla tato pouta zpřetrhána, mohla se konečně svobodně vydat vlastní cestou.

Mezitím se jeho mentor, David Hunter, chystal v Jelastonu otevřít laboratoř, což pro ně představovalo ideální příležitost ke spolupráci.

„Takže co tě čeká dál?“ přistihl se, že se ptá.

Katherine si vzala láhev, napila se a sledovala krajinu míhající se za oknem.

„Vyvíjím lék na onemocnění krve,“ řekla. „Ale observační studie na laboratorních myších potrvá ještě asi patnáct dní.“

Jeremy znal Katherine natolik dobře, aby věděl, že tento projekt dotáhne do konce bez ohledu na osobní zmatky, kterým čelila.

„Brzy budu mít na vaší univerzitě přednášku,“ zmínil se. „Kdybys cokoliv potřebovala, neváhej se na mě obrátit.“

Katherine jen tiše přikývla. Vypadala naprosto vyčerpaně.

*****

Rachel šla po návratu do kampusu rovnou do laboratoře.

Její kolegové výzkumníci ji okamžitě obklopili.

„Rachel, byl to opravdu Jeremy? Máš další fotky? Ukaž nám je,“ dožadovali se vzrušeně.

„Promiňte, ale Katherine Jeremyho po celou dobu zaměstnávala,“ řekla Rachel s omluvným úsměvem. „Nepodařilo se mi pořídit žádné pořádné fotky.“

Jejich nadšené výrazy okamžitě pohasly.

„Skutečná dědička jsi ty, ne ona. Proč se od ní necháš vždycky takhle válcovat?“ ohradil se kdosi.

„Pamatuješ, jak tě obvinila, že jsi zkopírovala její práci? Bez našeho svědectví by to na tebe hodila,“ dodal další.

„Jeremy se určitě zajímá o tvůj výzkum léku proti rakovině. Ona se jen snaží přivlastnit si zásluhy za tvůj úspěch,“ poznamenal třetí.

„Do konce našich pokusů na myších zbývá pouhých patnáct dní a ona krouží kolem jako sup, který vycítil průlom,“ podotkl někdo.

„Nevím, co se s ní stalo. Bývala tak milá, ale v posledních letech se úplně změnila,“ komentoval další.

Sotva to ten poslední dořekl, dveře laboratoře se otevřely.

Vešel Charlie Miller, jejich mentor, v bílém plášti a zamračil se na hlouček studentů. „Neměli byste náhodou zaznamenávat data, místo abyste se tu takhle srocovali?“ pokáral je mírně.

Studenti se okamžitě seřadili do jedné linie a mlčky sklopili zrak.

Pouze Rachel vystoupila vpřed. „Prosím, nezlobte se na ně, pane Millere,“ řekla tiše. „Byla to moje chyba. Nedokázala jsem Jeremyho přesvědčit, aby zůstal. Zdálo se, že má hodně napilno.“

Charlie si upravil brýle a jeho výraz zjemněl. „Takže vy jste potkali Jeremyho? Ten rošťák přijel do Dalinstonu a ani mi nezavolal.“

„Jsem si jistá, že vás chtěl překvapit,“ odpověděla Rachel a stydlivě sklopila hlavu.

Charlie se vřele zasmál. Nebyl typ člověka, který by k choval ke studentům zášť.

Jeho mysl se však vrátila k telefonátu od Davida z Jelastonu před několika měsíci. David nešetřil chválou na potenciál „té Jensenovic holky“ a důrazně naznačoval, že patří do prestižnější laboratoře.

Charlie přirozeně předpokládal, že má na mysli Rachel – její práce za poslední dva roky koneckonců výrazně posílila jeho vlastní reputaci. Nyní bylo nemyslitelné, že by ji nechal jít.

Nabyl přesvědčení, že Jeremyho nečekaná návštěva nebyla ničím jiným než Davidovým plánem, jak Rachel naverbovat.

„Nenechte se Jeremym rozptylovat od práce,“ řekl Charlie. „Když už o tom mluvíme, Rachel, ukažte mi svou dizertaci.“

Rachel mu rychle podala připravený rukopis se všemi podpůrnými daty.

Charliemu se rozšířily oči, jakmile začal stránky pročítat. „Rachel, vy mě nepřestáváte ohromovat. Lék proti rakovině? Jak daleko jsou pokusy na myších?“

„Asi patnáct dní,“ odpověděla Rachel pohotově.

Charlie zářil pýchou. Takto úspěšný lék by způsobil revoluci v léčbě rakoviny – odkaz pro budoucí generace.

„Jste opravdu pozoruhodná,“ chválil ji. „Tohle si zaslouží národní lékařské ocenění. Osobně dohlédnu na patentový proces.“

Její spolužáci jí upřímně gratulovali, v jejich podpoře nebyla ani stopa po závisti.

Racheliny tváře zalila skromná červeň. „Děkuji, pane Millere. A děkuji vám všem.“

Když Charlie vracel dokumenty, přelétl pohledem laboratoř. „Počkat, někdo nám tu chybí. Kde je Katherine?“

Rachelin veselý výraz okamžitě pohasl. Tiše ustoupila a sklopila zrak, jako by doufala, že se stane neviditelnou.

„Rachel? Je všechno v pořádku?“ zeptal se Charlie a v hlase mu zazněla starost nad tou náhlou změnou jejího chování.

Ostatní studenti už nedokázali mlčet a okamžitě se Rachel zastali.

„Pane Millere, zatímco jste byl pryč na výměnném pobytu, Katherine obvinila Rachel, že ukradla její výzkum,“ vysvětlil jeden ze studentů.

„Všichni jsme se za Rachel postavili, protože to nebylo spravedlivé. Katherine se tak naštvala, že si přesunula práci do zadní laboratoře,“ dodal další.

Rachel vhrkly do očí slzy. „Nikdy bych její práci nezkopírovala, pane Millere. Prostě jsme si jen vybraly podobný směr výzkumu. Pokud máte jakékoli pochybnosti, ráda podstoupím formální prověrku,“ řekla upřímně.

Charlie zlostně uhodil rukou do stolu. „Ničím nepohrdám víc než akademickou nepoctivostí a lidmi, kteří zbytečně vyvolávají dramata. Aby se obrátila proti vlastní laboratorní partnerce? To rozhodně nenechám bez odezvy.“

„Prosím, nezlobte se,“ řekla rychle Rachel. „Jsem si jistá, že Katherine měla své důvody. Nechme to prostě být. Nic hrozného se nestalo a nechci dělat problémy.“

Její rozumný přístup v Charliem jen umocnil touhu ji chránit. „Neobtěžujte se ji krýt. Kde je Katherine? Chci ji okamžitě vidět.“

Katherinin příchod se opozdil kvůli Jeremyho vytrvalým pozváním do Jelastonu. Dorazila později než Rachel, přesně ve chvíli, kdy mohla ode dveří sledovat celou probíhající scénu.

„Jsem tady,“ oznámila Katherine.

Skupinka se překvapeně otočila. Byli tak zabraní do svých obviňování, že si jejího příchodu nikdo nevšiml.

Katherine klidně přistoupila blíž a postavila se před Charlieho. „Vítejte zpět, pane Millere. Doufám, že vaše cesta proběhla dobře.“

Katherine byla vždycky jednou z Charlieho oblíbených studentek – bystrá, intuitivní a přirozeně nadaná pro výzkum.

Její zdvořilý pozdrav ho na okamžik obměkčil, ale pak se mu vybavila všechna obvinění studentů a jeho hněv se znovu rozdmýchal.

Charlie si nikdy nepředstavoval, že by tak moc sešla ze správné cesty. Bezúhonnost pro něj znamenala víc než jakýkoli akademický úspěch – dokonce ani ten nejnadanější mozek nebyl v jeho laboratoři vítán, pokud postrádal dobrý charakter.

„Stydím se za to, že jsem váš mentor,“ pronesl Charlie chladně. „Nikdy jsem vás neučil šířit lži nebo šikanovat mladší kolegy.“

Jeho slova protrhla hráz a brzy se k její kritice přidali i ostatní.

„To nemáš žádnou důstojnost, Katherine? Klesnout tak hluboko kvůli nějakému ocenění?“ prohlásil Michael Duncan, jejich starší kolega. „Stydím se, že s tebou pracuji ve stejné laboratoři.“

Předtím ho vždycky podporovala a pomáhala mu s přípravou materiálů na závěrečné zkoušky a soutěže.

Věděl lépe než kdokoli jiný, jak je Katherine schopná, a proto bylo jeho náhlé odsouzení o to víc nečekané.

Katherine k němu vzhlédla s chladným úsměvem. „Tak odejdi. Nikdo tě tu nedrží.“

„Jak jsi mohla...“ Michaelův hněv ochabl, když se setkal s jejím pevným pohledem. Vyplavaly vzpomínky na její minulou laskavost, což ho umlčelo.