Pohled Bailey

Dívala jsem se z okna a sledovala klikatou silnici, po které jsme mířili do našeho letního sídla v Jižní Karolíně.

Jezdili jsme tam každé léto, ale tentokrát bez rodičů. Máma a táta odjeli na důležitou služební cestu, a místo aby dovolenou zrušili, svěřili velení mému bratrovi, protože věřili, že jsme už dost staří na to, abychom se o sebe postarali sami.

Za pár dní mi mělo být osmnáct, ale nebyla jsem tak nadšená, jak jsem si myslela, že budu.

Proč?

Protože on tam nebude.

Kaleb Hayes. Nejlepší kamarád mého bratra.

Uplynulo pět let od doby, co jsem ho viděla naposledy, co si sbalil věci a odjel, aniž by se byť jen rozloučil. Kam až moje paměť sahala, byl trvalou součástí mého života, neustále si ze mě utahoval a zahrával si se mnou.

Odjel, když mu bylo osmnáct, a mně bylo třináct, byla jsem ještě plochá jako prkno, se stříbrnými rovnátky a tlustými brýlemi usazenými na kořeni nosu.

Pro všechny ostatní to byl typický drsňák; arogantní, potetovaný, lehkomyslný a nebezpečně přitažlivý.

Ale pro mě to byl také kluk, který mě naučil jezdit na kole, ten, který mi potají strčil do ruky sladkosti, když rodiče řekli ne. Byl chodícím protikladem. Příliš divoký. Příliš zakázaný.

A přesto jsem si na něm pamatovala všechno.

Vždycky se k nám o letních prázdninách přidával, skákal z mol a dělal příliš velké táboráky. S mým bratrem potají propašovávali piva, zatímco já předstírala, že nic nevidím, a vždycky mě hodil do vody, kdykoli jsem vyhrožovala, že to na ně řeknu.

„Jsme tady, Bailey.“ Zavolal můj bratr a já jsem zamrkala, čímž jsem tu vzpomínku zaplašila, zrovna když jsme vjížděli na příjezdovou cestu.

Dům vypadal pořád stejně; široká přední veranda, sluncem vybledlé okenice a to líné kouzlo, které dokáže vyzařovat jen letní sídlo. Vzduch voněl po borovicích a soli a na okamžik jsem měla pocit, jako by vůbec žádný čas neuplynul.

Zamířila jsem s taškami dovnitř, dřevěné podlahy mi vrzaly pod nohama. Své pokoje jsme už znali, a když jsem vešla do toho svého, zasáhla mě vlna nostalgie.

První věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem si napustila vanu, a když jsem se ponořila do teplé vody, zhluboka jsem si povzdechla.

Ztratila jsem pojem o čase, ale když jsem konečně vylezla ven, zakručelo mi v břiše. Zabalila jsem se do ručníku a odšourala se na chodbu, mé zrzavé vlasy, které vlhkostí ztmavly do hněda, mi kapaly na záda.

Zívla jsem a protáhla si údy, když jsem mířila do kuchyně pro něco k snědku.

Ale když jsem tam uviděla stát neznámou postavu, otočenou ke mně zády, příliš vypracovanou a svalnatou na to, aby to byl můj bratr, ztuhla jsem a srdce mi poskočilo v hrudi.

Byl nakloněný nad otevřenou lednicí, jako by mu to tu patřilo, a jeho přítomnost pohlcovala celý prostor.

Nemohla jsem se hýbat. Jen jsem tam stála s vykulenýma očima. Ale nebála jsem se.

Jeho vůně... směs skořice, levandule a mužné esence. Něco to ve mně probudilo, ale pak jsem si všimla tetování růže na jeho levém rameni.

V tu chvíli mi hlavou bleskla vzpomínka na mé desetileté já, jak vybírá z časopisu namátkou obrázek růže a říká jisté osobě, že by na jeho paži vypadala lépe.

Klopýtla jsem dozadu a oči se mi rozšířily poznáním.

Ne.

Ne, to není možné.

„Kalebe?“

Otočil se za zvukem mého hlasu a jeho oči se setkaly s mými se zábleskem překvapení... a něčeho dalšího, co jsem nedokázala pojmenovat.

Byl to opravdu on.

Kaleb Hayes.

Starší. Vyšší. Zničujícím způsobem víc sexy.

Jeho hnědé vlasy byly delší, než jsem si pamatovala, stažené dozadu do nedbalého polovičního drdolu. Jeho čelist byla teď ostřejší, zvýrazněná strništěm, kvůli kterému ještě víc připomínal kluky, před kterými matky varovaly své dcery.

Svaly se mu pod tílkem napínaly, když zavíral dveře lednice, a tepláky mu visely nízko na bocích, odhalujíce hluboké linie do V, z nichž mi zčervenaly tváře.

A pak to jeho tetování. Bylo ho teď víc, černý inkoust se mu táhl po pažích, obepínal bicepsy a plazil se mu po krku.

Zcela se ke mně otočil čelem, jeho pohled mi sklouzl po těle a zanechal za sebou husí kůži.

Když se znovu střetl s mýma očima, usmál se a odhalil dokonalé řady bílých zubů.

„Dlouho jsme se neviděli, prcku.“ Řekl a jeho hluboký hlas mě vrátil zpátky do reality.

Trhla jsem sebou, a pak se stalo to nejhorší.....

Spadl mi ručník.

Na zlomek vteřiny se svět zastavil.

Úsměv mu zmizel z tváře. Oči měl navrch hlavy a čelist se mu sevřela.

A já?

Zrudla jsem víc než přezrálé rajče.

„Panebože!“ vyhrkla jsem a snažila se rychle popadnout ručník. Prsty se mi třásly, když jsem ho sebrala z podlahy, a rychlostí světla jsem se otočila na patě a utíkala pryč.

Neohlédla jsem se. Neodvážila jsem se.

Jakmile jsem dorazila do svého pokoje, zabouchla jsem dveře, opřela se o ně, hruď se mi zvedala a přemýšlela jsem, co se to sakra právě stalo.

„Do prdele.“ Sesunula jsem se na podlahu a zhroutila se na hromádku čistého ponížení a trapnosti, tvář zabořenou do kolen.

Kaleb Halas byl zpátky.

Byl tady.

A já jsem se mu právě ukázala jako hlavní hrdinka nějaké podělané romantické komedie.

Aby to bylo ještě horší, už jsem nebyla dítě.

A podle toho, jak se na mě díval....

On to věděl.

****

Zůstala jsem v pokoji něco, co mi připadalo jako celá věčnost, ale bylo to jen pár hodin.

Ležela jsem v posteli, tvář zabořenou do polštáře, a ten děsivý okamžik jsem si v hlavě přehrávala stále dokola. Hlavou se mi honilo tisíc a jedna otázka, proč tu vlastně je.

Vrátil se teprve teď?

Kdy se vrátil?

Proč přijel sem?

Proč teď?

Tiché zaklepání na dveře mě vytrhlo z mých myšlenek.

„Bails?“ Byl to David, můj bratr. Jediný, kdo mi říkal Bails. Jeho hlas zněl opatrně, a přesto vesele. „Nevyšla jsi z pokoje od té doby, co jsme přijeli, jsi v pořádku?“

Oh, vyšla jsem a sakra dobře jsem toho litovala.

Když jsem neodpověděla, slyšela jsem, jak si povzdechl, a pak znovu promluvil. „Každopádně jsem tě chtěl jen trochu varovat...“ Pokračoval: „Kaleb je zpátky. Říkal, že je ve městě a chtěl mě překvapit. Tak jsem si myslel, že bychom mu mohli dneska večer uspořádat nějakou uvítací párty, bude to úplně jako za starých časů.“

Sevřela jsem polštář pevněji a cítila, jak mi trochu pokleslo srdce.

Samozřejmě, že přijel kvůli Davidovi.

Zavrtěla jsem hlavou a setřásla ze sebe jakékoliv zklamání, které jsem cítila. Vždycky to tak bylo. Kaleb vždycky nejdřív hledal Davida a já byla jen sestra jeho nejlepšího kamaráda.

Z nějakého důvodu mě to vždycky štvalo.

Myslela jsem si, že bratr už odešel, dokud jsem nezaslechla další zaklepání na dveře.

„Můžeš přijít taky, Bailey.“

Zastříhala jsem ušima a okamžitě se posadila.

„Vážně?“ odpověděla jsem, ale brzy jsem slyšela, jak jeho kroky mizí chodbou.

Netrvalo dlouho a ozvala se hudba, jejíž plynulé rytmy rezonovaly budovou. Na našem dvorku brzy zaparkovala auta, bylo jich víc, než by na uvítací párty mělo být.

David pořádal plnohodnotnou párty a poprvé mi nenakazoval, abych zůstala nahoře.

A poprvé mi neříkal, abych zůstala nahoře.

Žádné „Jsi na večírky příliš mladá.“

Žádné „Není už čas jít spát?“

Prostě otevřená pozvánka.

Vyhrabala jsem se z postele a postavila se před zrcadlo, zabalená do deky sebelítosti a studu.

Můj pohled spočinul na mém odrazu a něco uvnitř mě se pohnulo.

Aniž bych o tom příliš přemýšlela, vysušila jsem si vlasy a oblékla se, vzala jsem si černé džínové kraťasy a crop top s odhalenými rameny. Své zrzavé kudrny jsem stáhla do nízkého drdolu, nanesla jsem si veselý lesk na rty a trocha řasenky dala vyniknout mým zeleným očím.

V okamžiku, kdy jsem vyšla z pokoje, celý dům pulzoval energií. Lidé tancovali a vzduchem se nesl smích, který se mísil s jásotem a hudbou.

Ale i přes ten dav lidí jsem nenáviděla, jak snadno se mi ho podařilo zahlédnout.

Muže večera.

Kaleba.

Ležérně se opíral o kuchyňskou linku, v jedné ruce láhev piva, zatímco druhou si přejížděl po tetování na předloktí. A jako vždycky byl obklopen dívkami.

Nebyl to neobvyklý pohled a už bych na to měla být zvyklá. Ale i po pěti letech se mi z toho nepřestával zvedat žaludek.

Odtrhla jsem od něj zrak a zamířila k pití, přičemž jsem se dvakrát ohlédla, abych se ujistila, že David není nikde poblíž. Stejně už mi bylo v podstatě osmnáct, takže by neměl být takový problém, když si dám něco k pití o pár dní dřív.

Sáhla jsem po kelímku s punčem, který někdo nechal bez dozoru, a na pár loků ho do sebe kopla. Chuť byla nevýrazná, ale pokrčila jsem rameny a teď už sáhla po láhvi piva.

Zrovna když se kolem ní obtočily moje prsty, natáhla se další ruka a vytrhla mi ji.

Polekaně jsem zamrkala, a pak jsem přesunula pohled, jen abych zjistila, že se za mnou tyčí Kaleb.

„Na pití ještě nejsi dost stará, prcku.“

Protočila jsem panenky a otočila se k odchodu, rozhodnutá ho úplně ignorovat, ale on se mi postavil do cesty a jeho obrovská postava mi zablokovala cestu.

„Nejsi ráda, že mě vidíš?“ Zněl upřímně zmateně a přehnaně nenuceně, jako by nezmizel bez toho, aby mi něco řekl, nebo jako by mě před pár hodinami neviděl nahou.

Zkusila jsem jít na druhou stranu, ale on mě znovu zastavil. Povzdechla jsem si, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí.

„Můžeš uhnout?“

Kaleb zvedl obočí a na rtech mu pohrával posměšný úšklebek: „No tak, Bailey. Pořád jsi...“

„Vadí nevadí, všichni! Hněte zadkem a pojďte sem!“ Zavolal na něj někdo z obývacího pokoje a přerušil ho.

Dokonalé načasování.

Protlačila jsem se kolem Kaleba do obýváku a on mě následoval, jeho přítomnost byla stejně těžká jako jeho zatracená kolínská.

Začali hrát a lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní. Ještě nikdy jsem nehrála vadí nevadí a David nebyl nikde v dohledu. Nezdálo se, že by vůbec někdo věděl, že jsem jeho malá sestra, a to bylo osvěžující.

„Jsi si jistá, že chceš hrát tuhle hru, prcku?“

Ztuhla jsem, když mě Kalebův hlas zalechtal v uších a jeho dech mě ovál na kůži. Seděla jsem na pohovce, zatímco on stál za mnou, lokty se opíral vedle mé hlavy, když se naklonil dopředu.

Byl příliš blízko. Příliš blízko na to, abych dokázala jasně uvažovat.

Ale jeho tón skrýval tichou výzvu, možná náznak sarkasmu, ale já jsem se jím nenechala dráždit.

„Ano, jsem,“ odpověděla jsem pevně a srdce mi bušilo.

Hra začala zlehka, lidé odhalili pár trapných pravd a pak padlo několik hloupých úkolů. Zamrkala jsem snad po sté za dnešek, najednou se mi trochu točila hlava.

Místnost se trochu zatočila a uprostřed mého dilematu byl jako další vybrán Kaleb.

„Dávám ti úkol, abys vybral kteroukoli z dívek tady a strávil s ní sedm minut v nebi. V šatníku.“ Někdo mu zadal úkol a místnost vybuchla smíchem a jásotem.

Tep mi bušil v uších a stěží jsem rozeznávala, co se děje, ale pak jsem ucítila, jak se mi kolem zápěstí obtočila velká ruka a vytáhla mě nahoru.

„Hej?!“

Byl to Kaleb a vybral si mě.

Snažila jsem se mu vytrhnout z dosahu, ale byl příliš silný, a než jsem stihla udělat cokoli dalšího, už jsme byli v šatníku a dveře se s hlasitým cvaknutím zabouchly.