Pohled Bailey

V šatníku bylo dusno a tma, jediné světlo pronikalo úzkou škvírou pode dveřmi. Záda jsem tiskla ke dveřím a vytrvale jsem cítila hudbu zvenčí, bušící jako druhý srdeční tep.

Kaleb se nenuceně opíral o protější stěnu a pozoroval mě přimhouřenýma očima.

„Proč mě přehlížíš, Bails?“ prolomil konečně ticho a já se neubránila odfrknutí.

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Zkřížila jsem si ruce na hrudi a pohled upřela na své tenisky. I podlaha se točila, co to se mnou sakra bylo?

Kaleb se narovnal a jeho pohled zpozorněl. „Tak se na mě podívej.“

V jeho tónu nebylo žádné hravé škádlení a na vteřinu mě to vyvedlo z míry.

Kaleb čekal, ale já se na něj nedokázala podívat, ne když se mi hlava vznášela v oblacích. A to nebylo všechno. Ze všeho nejvíc mě štval jeho klid. Byl až příliš klidný, téměř lhostejný, a to i po tom, co se stalo.

„To budeš prostě předstírat, že je všechno v pořádku?“ vyjela jsem na něj a přesunula pohled na starý věšák s oblečením vedle mě, kamkoli, jen ne na něj.

„Není snad všechno v pořádku?“ Zeptal se, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem, a já se málem rozesmála sama sobě, tomu faktu, že jsem si myslela, že by ho to nějak zasáhlo.

„Tak dobře.“ Pokrčila jsem rameny a zuby se zabořila do spodního rtu.

Bože, proč mě to tak štve?

Hruď mi bolestivě tepala a místnost se zatočila, takže jsem se na místě zapotácela.

„Zadrž.“ Ucítila jsem, jak mi jeho ruce spočinuly na ramenou, ale ten dotek napáchal víc škody než užitku.

„Jsem v pořádku.“ Setřásla jsem ho, v hlase mi zazněl záchvěv jedu. Doufala jsem, že to skryje ten třes pod tím.

Kalebovy oči se rozšířily a pak zúžily, jeho pohled byl ostrý, když si mě prohlížel, jako bych byla vzorek pod mikroskopem.

„Kolik jsi toho vypila?“ zeptal se, ale znělo to jako rozkaz, jako když mě plísní můj bratr.

Ale Kaleb nebyl můj bratr. Takže jsem mu nedlužila žádné vysvětlení.

„Co je ti do toho?“ obořila jsem se na něj.

„Bailey...“

„Víš, co nemáš říkat.“ Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila, protože jsem už tušila, co řekne dál. „Řekneš, že je to proto, že jsem malá sestra tvého nejlepšího kamaráda, nebo proto, že ti leží na srdci mé dobro, nebo jakákoliv jiná kravina, která tě zrovna napadne...“

Hruď se mi dmula, když jsem udělala krok vpřed a konečně našla odvahu podívat se mu do očí. Cítila jsem, jak se ze mě hrnou emoce jako voda z protržené přehrady, přetékají a topí mě.

„Řekneš mi, že ještě nejsem dost stará na to, abych pila, nebo že jsem příliš dětinská, abych chápala skutečný svět...“

Měla jsem zmlknout. Měla jsem přestat mluvit a prostě počkat, až těch sedm minut pomine. Byla jsem opilá a věděla jsem to. Nedávalo to vůbec žádný smysl a já to věděla. Ale i tak jsem měla pocit, že prasknu, pokud budu v sobě tyhle bouřlivé pocity dál dusit.

Kaleb mě mlčky pozoroval, jeho výraz byl nečitelný. To mě jen víc rozzuřilo.

„Ty!..“ Ruce se mi sevřely v pěst a já jsem z čisté frustrace narazila do jeho hrudi. Skoro nijak nezareagoval, tak jsem do něj dál bušila. „Ty mě asi bereš jen jako nějakou hloupou puberťačku, na kterou musíš dávat pozor, protože ti nic jiného nezbývá,“ zasyčela jsem, mé pěsti slabě bušily do jeho hrudi. „Nic jiného pro tebe nejsem, že?“

Nenáviděla jsem, jak se mi zlomil hlas, jak moje zlost přecházela v něco, co jsem nechtěla, aby slyšel. Hrdlo se mi svíralo těsněji než uzel na hrudi a přála jsem si, abych to slzení v očích mohla svést na alkohol.

„Koneckonců...“ odmlčela jsem se, pěsti se mi na něm třásly. „...nikdy mě nebudeš brát tak, jak já beru tebe.“

To doznání ze mě vyklouzlo dřív, než jsem ho stihla zastavit. Slova mezi námi visela těžce, hlasitěji než basy dunící za dveřmi.

Následovala chvíle nesnesitelného ticha. Sklopila jsem hlavu, neschopná setkat se s jeho pohledem. Jen jsem tam stála a uvědomovala si, že jsem řekla něco, co nikdy nemělo být vyřčeno, zjištění, které zasáhlo tvrději než blesk.

„Řekni něco.“ Mé pěsti svíraly jeho košili a já se bála, že se začne smát, nebo ještě hůř, že mě bude litovat.

Když nepřišla žádná odpověď, promluvila jsem znovu.

„Proč jsi odjel a nic neřekl?“ zašeptala jsem ochraptěle, položila jsem otázku, na kterou se ptám sama sebe už pět let, co odjel. „Určitě jsi to Davidovi vysvětlil... takže to prostě znamená, že já jsem ti za tu námahu nestála, co?“

Znovu jsem čekala, ale on zůstával zticha.

„Bože, já tě nenávidím.“ Po tváři mi sklouzla osamělá slza, ramena mi klesla, když jsem konečně přijala tu pravdu. Ale víc než cokoliv jiného jsem nenáviděla, jak dokázal zařídit, že jsem si připadala tak malá, tak neviditelná, a přesto naprosto pohlcená jeho přítomností.

„Ještě dvě minuty!!“ Zvolal někdo zvenčí a já jsem si povzdechla, než jsem ho pustila.

Ale zrovna když jsem udělala krok zpět, Kalebovy paže se obtočily kolem mého pasu.

Zalapala jsem po dechu, když si mě přitáhl k sobě, a mé dlaně přistály naplocho na jeho hrudi.

„Co..“

Má slova byla přerušena, když se jeho ústa prudce přitiskla k mým.

Bylo to, jako by se svět zastavil.

Vzduch v šatníku rázem zhoustl a já jsem dokázala sotva něco vnímat. Ale jednu věc jsem cítila jasně, jeho rty, jediná věc, kterou jsem cítila, byly jeho rty.

Nebylo to něžné. Nebylo to opatrné.

Bylo to ukvapené, horké a chaotické: téměř zoufalé, jako by se celou tu dobu držel zpátky. Jeho rty se zmocnily těch mých s hladem, který mi sebral dech z plic, a na vteřinu jsem zapomněla, jak myslet.

Chutnal po pivu a po slabém náznaku kouře, a když naklonil hlavu a jeho jazyk začal prozkoumávat dál, rozpadla jsem se a kolena se mi málem podlomila.

Bolestivě jsem si uvědomovala teplo jeho těla, které se tisklo k mému, a bála jsem se, že cítí, jak silně mi buší srdce. Paže kolem mého pasu se sevřely pevněji a držely mě na místě.

Tohle nebyl ten Kaleb, který mě po celou dobu dospívání škádlil, nebyl to ten, kdo mi hravě cuchal vlasy, když jsem byla smutná, nebyl to ten, kdo mě vzal za ruku ve tmě, když jsem byla dítě. Tohle byl někdo úplně jiný, někdo, koho jsem sotva poznávala, ale uprostřed této neznámosti jsem zjistila, že chci vědět víc.

A tak jsem mu polibek oplatila.

Rozplynula jsem se v něm, následovala jsem jeho vedení, nechala jsem jeho rty krást kousky mě samotné, o kterých jsem přísahala, že je nikdy nikomu nedám.

Pak, stejně nečekaně, jak to začalo, to i skončilo.

Kaleb odskočil, jako by se spálil, hruď se mu zvedala a oči měl doširoka otevřené šokem, téměř zděšením.

Stála jsem tam jako přimrazená a z mysli se mi vytrácela mlha. Prsty mi instinktivně sáhly ke rtům, a ty stále pulzovaly jeho dotekem. Srdce ve mně vyvolávalo spoušť, tlouklo sebou, jako by se snažilo uniknout z mého hrudního koše.

Následovalo zneklidňující ticho. Ani jeden z nás se ho neodvážil prolomit. Nemohli jsme.

Tíha toho, co se právě stalo, se mezi nás těžce opřela, hustá a dusivá.

A pak...

Dveře šatníku se rozletěly.

Dovnitř se vlilo světlo a z davu venku propukl jásot, což nás oba vrátilo do reality.

„Čas vypršel!“ zasmál se někdo.

Kaleb okamžitě ustoupil, se zatnutou čelistí, a vyšel ven, aniž by mi věnoval jediný pohled.

Nohy mi konečně vypověděly službu a já jsem se zády přitiskla ke zdi, abych se udržela na nohou, omámená.

Co se to sakra právě stalo?

Kaleb se neohlédl, místo toho přirozeně splynul s hlukem a chaosem večírku, jako by se vůbec nic nestalo.