Moje matka mě opustila na dlouhých osmnáct let. Poté, co si mě vzala zpět ze sirotčince, ve kterém jsem vyrůstala, měla naspěch mě provdat. Ptáte se proč? Victoria nebyla jen moje matka. Byla to královna Smečky Luny – vládnoucí vlkodlačí smečky.

Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že jediný důvod, proč mě přivedla zpátky, bylo posloužit jako náhrada v politickém sňatku. Moje adoptivní sestra se měla stát tou příští královnou, ale kvůli svému promiskuitnímu chování se stala dost velkým tématem městských drbů. Nějakým způsobem to byla zřejmě ještě větší ostuda než moje vlastní problémy.

Neměla jsem vlka. Byla jsem v plném věku osmnácti let a svého vlka jsem ještě ani nezahlédla. Pro Victorii to bylo další ponížení. Došlo mi, že právě proto mě před všemi těmi lety opustila. Pak si našla novou dceru, dokonalou vlčici. Byla z ní víc budoucí královna, než jakou bych kdy byla já.

Zírala jsem na seznam před sebou. Jména vypadala povědomě. Wolfham. Lunerly. Moonraiser. Fotografie vedle jmen patřily k těm nejpohlednějším mužům, jaké jsem kdy viděla. Každý s nápadnými rysy a zářivýma zlatýma očima.

Alfové.

Žena stojící přede mnou, moje matka, si povzdechla. „Zoro,“ zněla vyčerpaně. „Jsou to všechno milí muži. Každý z nich je dědicem svého jména. Vynikající alfové. Mohli by tě mnohému naučit.“

Povzdechla jsem si. „Ne, matko, tohle nepotřebuju,“ odstrčila jsem seznam. „Chci být prostě sama. Nechci se vdávat.“

„Chceš být zase bez domova? Jsi teď princeznou tohoto národa a nemáš tušení, co to znamená.“ Ve Victoriině hlase byla znatelná stopa hněvu. „Kdyby nebylo tvé sestry—“

Zastavila se uprostřed věty. Zvedla jsem obočí. „Mojí sestry?“ řekla jsem s kamennou tváří. „Kdyby nebyla co, děvka?“

Její ruka vystřelila vzhůru a já jsem instinktivně zvedla paži, abych se chránila. Byl to zvyk, který jsem si odnesla ze sirotčince. Victoria ztuhla. Neudeřila mě. Místo toho její hlas zchladl.

„Dávej si pozor na tón,“ řekla. „Amara je stále tvá sestra. A já jsem tvá matka.“

„A přesto jsi mě na osmnáct let opustila,“ vyštěkla jsem. „Je jasné, že já nejsem ta, na kom ti záleží. Záleží ti na Amaře. Tak proč nenecháš tu posranou svatbu na ní.“

Prudce jsem vstala ze židle a vypochodovala ke dveřím pokoje. Trhnutím jsem je otevřela a nechala Victorii v její pracovně. Připadalo mi, že tuhle stejnou konverzaci jsme za posledních šest měsíců, co jsem s Victorií a Amarou žila, měly snad stokrát. S královnou Victorií.

Ale s tímhle vědomím jsem nevyrůstala. Vyrůstala jsem tak, že jsem se přesouvala od sirotčince k pěstounům a zase do sirotčince, v domnění, že jsem jen obyčejná lidská holka, kterou nikdo nemá rád. To druhé byla pravda, ale k tomu prvnímu patřilo to, že jsem dědičkou trůnu Luny. To jsem se dozvěděla až v den svých osmnáctých narozenin.

Stála jsem na ulici s věcmi v tašce, bez jakéhokoli místa, kam bych mohla jít, když mi řekli, že jsem na sirotčinec už moc stará. A zatímco mi po tvářích začaly stékat slzy, objevila se.

Něco mi říkalo, že ta žena s ohnivě rudými vlasy a zlatavě medovýma očima se mnou musí být příbuzná. Její nos měl naprosto stejný tvar jako ten, na který jsem se dívala do zrcadla. Když se na mě usmála, zračil se jí ve tváři stejný dolíček, jaký jsem se naučila nenávidět sama na sobě.

Okamžitě jsem tašku upustila. Pak mi řekla, že se jmenuje královna Victoria Luna. A že je to moje matka.

Hlavou mi běžely miliony otázek, ale jediná, která mi unikla z hrdla, byla „Proč?“

To je otázka, na kterou Victoria nikdy neodpověděla. Což mi dalo veškeré informace, které jsem potřebovala vědět. Má matka mě nikdy nemilovala. Nikdy mě nechtěla. Odhodila mě stranou jako staré oblečení. Jediný důvod, proč se pro mě vrátila, bylo potvrdit její krevní linii a zajistit si místo na trůnu Luny.

Byla jsem politický pěšák.

To a politický pěšák bez vlka.

Victoriin nedostatek lásky se ještě víc potvrdil, když se mě začala vyptávat na mé dětství. Podrážděnost při úplňku? Ne. Touha běhat? Ne. Svědivý, škrábavý pocit v kostech? O čem to sakra mluvila?

Pak mi řekla, že mám být vlkodlak. Bytost, která se dokáže mrknutím oka proměnit ve vlka. Se super silou a sluchem a všemi těmi cool okultními schopnostmi, o kterých jsem četla v knihách. Ale já neměla nic z toho. Byla jsem výjimečně obyčejná.

Victoria to na mně nenáviděla – nebo spíš opovrhovala mou prostotou. Zašla dokonce tak daleko, že nechala svou vlastní krev potulovat se světem osmnáct let, zatímco z dítěte cizích lidí rozmazlila drzé, nafoukané, arogantní děcko. Tahle myšlenka se mi vypalovala do mozku, když jsem se hnala chodbou pryč od Victoriiny pracovny.

Pak jsem zaslechla, jak na mě znovu volá.

„Zoro, pojďme se dohodnout,“ řekla má matka. „Jsi dědička trůnu Luny. Potřebuješ druha. Snažím se ti jenom pomoct.“

„Pomoct mi?“ ušklíbla jsem se. „Kdybys mi opravdu chtěla pomoct, neopustila bys mě. Ty mi nechceš pomoct. Ty mě dokonce ani nechceš.“

„Samozřejmě, že tě chci,“ odpověděla Victoria a její ramena poklesla, když poprvé konečně vypadala poraženě. „Měla jsem své důvody, proč jsem tě nechala u lidí. Já—“

„Tak mi je řekni!“ vyštěkla jsem.

„Snažila jsem se tě chránit,“ řekla. „Poznáš—“

Otevřela ústa, aby znovu promluvila, ale já ji zase přerušila.

„To proto jsi mě ještě nikomu nepředstavila? Že jsi mě posledních šest měsíců držela schovanou v tomhle koutě hradu? Amara si vychází ven, kdykoli se jí zachce. A posmívá se mi, že jsem bezvlčí budižkničemu, které nikdy neunikne z jejího stínu.

Neměla jsem příležitost prozkoumat místo, odkud prý pocházím. Aby mě to ‚chránilo‘? Kdybys mě chtěla udržet v bezpečí, nechala bys mě na pokoji!“

„Zoro, prosím,“ začala Victoria zvyšovat hlas. „Všechno se časem dozvíš. Jen věz, že jsem tvoje matka!“

„Nejsi pro mě nic,“ řekla jsem klidně. „Jsi jen nějaká cizí ženská, která mi před šesti měsíci vpadla do života a chce mě využít k nahrazení mé sestry pro svůj vlastní prospěch.“

Victoria si mě přísně měřila. Pak narovnala ramena a podívala se na mě shora, přes špičku nosu. „Zítra odjíždíš,“ řekla přísně. „Nastoupíš na Akademii Alfů. Pokud odmaturuješ, řeknu ti všechno, co chceš vědět. Pak můžeš svobodně odejít.“

„Můžu odejít?“ Zvedla jsem bradu, abych se jí podívala do očí. „Takže, žádná svatba.“

Victoria se chladně zasmála. „Pokud zvládneš odmaturovat sama za sebe, tak dobře. Vlkodlačí svět je mnohem brutálnější než ten lidský.“

„Platí,“ řekla jsem. „Odmaturuju na té tvojí hloupé Akademii Alfů a hned potom očekávám odpovědi. Jinak jsem pryč.“

S těmi slovy jsem se otočila na patě a nechala ji, aby zírala na má záda.

Trvalo jen týden, než mě zapsali na „Akademii Alfů“, ať už to sakra bylo cokoliv. Sbalila jsem to málo, co jsem měla, zpátky do tašek a vyrazila autem pryč od hradu. Bylo to poprvé, co jsem viděla svou zemi, všechno splývalo do zelené šmouhy, když mě převáželi do mého dalšího vězení.

Když auto zastavilo před přijímací budovou, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Akademie Alfů vypadala jako jakákoli jiná lidská univerzita. Měla starší architekturu, ale všechno vypadalo stejně jako na univerzitě, vedle které jsem vyrůstala. Lidé, co tam chodili, vypadali stejně jako já. Žádné honosné oblečení, žádné koruny. Bylo to, jako bych najednou byla zase člověkem.

Zhluboka jsem si oddechla. Tohle bylo snadné. Tohle zvládnu. Na střední jsem excelovala. Odmaturovala jsem se samými jedničkami. Měla jsem nějaké přátele? Ne. Ale upřímně, přátele jsem nepotřebovala. Potřebovala jsem se probojovat touhle školou a vyjít z ní s dostatkem znalostí na to, abych Victorii srazila z jejího pomyslného piedestalu.

Vystoupila jsem z auta a řidič mi pomohl s taškami. Nikdo mi nevěnoval ani druhý pohled. Pokud věděli, byla jsem jen další bohatá holka, co se přišla učit. Nebyla jsem zneuznanou dědičkou trůnu. Najednou jsem cítila, jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen. Tohle zvládnu. Zvládnu tímhle projít.

Popadla jsem tašky a vyrazila k přijímací hale. Zrovna když jsem dorazila ke schodům, koutkem oka jsem zahlédla masu černé srsti. Skácela jsem se k zemi ve smršti svých vlastních věcí.

Tíha, která mě zrovna opustila, se na mě zřítila zpět jako tuna cihel. A pak jsem začala křičet, protože každá kost v mém těle pocítila nápor elektřiny, která mnou projela jako krev.