Stále mnou škubala bolest, když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb. Vzápětí mě někdo vytáhl na nohy. Kdokoli se mě to dotýkal, způsobil, že se ta elektřina vrátila s mnohem menší intenzitou. Ale i tak to stačilo k tomu, abych zalapala po dechu a zabořila do dotyčného nehty, abych se udržela na nohou.

Hluboké zasmání zchladilo všechen ten žár, který mi vyzařoval z kůže. Prudce jsem se v náručí toho člověka otočila a pohlédla do tváře boha.

Muž, který mě držel, byl vysoký a měl zářivé zlaté oči. Nemělo by mě to překvapovat, vzhledem k tomu, že jsem stála u vchodu do přijímací budovy Akademie Alfů. Ale naživo byli zkrátka tak moc jiní. Opravdu se třpytili jako měsíc v úplňku.

Jeho ramena byla široká, opálená a vlnila se svaly. Až tak moc, že to napínalo jeho kůži. Na horním rtu měl jizvu, která se stáčela nahoru k lícní kosti. Pod ní byl jediný dolíček, zvýrazněný úšklebkem na jeho tváři. Vlasy měl ostříhané nakrátko a byly temně černé.

Byl zkrátka a dobře nádherný.

„Zdravím, drahoušku,“ řekl. Měl stejný přízvuk jako všichni na Victoriině hradě. Přízvuk aristokracie. „Odpusť,“ pokračoval. „Zdá se, že ses mi připletla do cesty při mém ranním běhu.“

Ušklíbla jsem se. „Většinou běháte i se svým psem?“ Strčila jsem ho trochu do hrudi, což způsobilo, že mě jeho paže pustily. „Vřítil se do mě v plné rychlosti!“

Muž se znovu zasmál. „To jsem byl já, drahoušku.“

Najednou jsem se cítila nepatřičně. Byla jsem na vlkodlačí akademii. Žádní psi tu nebyli. Ti lidé byli ti psi.

Tolik k nenápadnosti, pomyslela jsem si. Rozpačitě jsem se uchechtla a promnula si zadní část krku.

„Pardon,“ řekla jsem a těžce polkla. „Bylo to prostě tak malé – myslela jsem, že je to pes!“

Mužovy oči ztmavly. Jeho úšklebek se prohloubil. „Věř mi, lásko,“ pronesl tak hluboce, až mi to zadunělo v kostech. „Nic na mně není malé.“

Má čelist se několikrát otevřela a zavřela, zatímco jsem se snažila zpracovat tak zjevnou narážku. Než jsem stihla promluvit, muž začal mluvit znovu.

„Musíš tu být nová.“ Řekl to, a veškerý škádlivý, provokativní tón byl ten tam. Byl chladný a tvrdý. „Neměli jste ve své smečce Alfu?“

Ve smečce? Byla jsem okamžitě zmatená. Místo odpovědi jsem jen tiše zavrtěla hlavou.

Muž přikývl. „Dává to smysl,“ řekl. „Jen abys věděla, Alfové jsou asi dvakrát až třikrát větší než normální vlk. Každý kolem tě může smést, aniž by se nad tím vůbec pozastavil.“

„Díky za radu,“ zamumlala jsem a znovu si mnula krk. Mužova tvář se stáhla do přísné linie. Přísahala bych, že mu cuklo rtem.

„Víš,“ řekl hlasem sotva hlasitějším než šepot. „Nevěděl jsem, že do školy pouštějí lidi.“

Ztuhla jsem. Dostal mě.

„Nejsem člověk,“ vyštěkla jsem nazpět a okamžitě přešla do defenzivy.

Muž zabručel. „Tvůj pach říká něco jiného.“ Otočil se a začal odcházet. „Nepleť se mi do cesty, člověče.“ Poslední slovo znechuceně odfrkl, jako by to byla nadávka.

Byla jsem v šoku. Jak se na mě tenhle muž tak rychle obrátil? Okamžitě jsem se naštvala a narovnala se. Nehodlala jsem se nechat zašlapat do země hned svůj první den.

„Omluva by byla fajn,“ řekla jsem pevně.

Muž se zastavil. Otočil se zpět a přibil mě k zemi hněvem ve svých zlatých očích. „Slabí—“ další zavrčení. „—na Akademii Alfů nepatří.“

Nechal mě zírat s otevřenou pusou na svá záda. Rychle se proměnil ve stejného černého vlka, který mě předtím přejel, a odspritoval pryč.

Z nějakého důvodu mě jeho slova šokovala. Byla jsem tak strašně mimo svou ligu. Byla jsem na škole se spoustou nadpřirozených zvířat. Každé z nich bylo silnější, než jsem kdy byla já. Byla jsem opět sama. Odfrkla jsem si a stáhla ramena dozadu. Ne že by mě to, že jsem sama, někdy zastavilo. Popadla jsem své tašky a nakráčela do přijímací haly.

Ředitelka mi dala rozvrh, učebnice a klíč od pokoje na koleji. Nemyslím si, že věděla, že jsem Victoriina dcera, ale rozhodně měla otázky. Několikrát si prohlížela mé ohnivě rudé vlasy a zdálo se, že se zdržela u mých očí, které měly stále oříškovou barvu, a ještě ne tu alfskou zlatou.

Vyšla jsem z budovy a vydala se přes kampus ke své koleji. Celou dobu jsem byla v nejvyšší pohotovosti, jestli přes trávník nepoběží nějaká chlupatá hmota. Naštěstí se už žádné takové případy nestaly a já dorazila ke svému pokoji.

Zasunula jsem zdobený zlatý klíč do zámku a otočila klikou. Staré dřevo zavrzalo, když se dveře otevřely. Místnost uvnitř byla plná stejné barvy dřeva. Jedna strana měla prázdný nábytek. Ta druhá vypadala, jako by na ni někdo vyzvracel růžovou.

Každý kousek na té straně byl pokrytý volánky a dívčí růžovou. Od přehozu na postel, přes koberec, až po polštář na židli u stolu. Bylo to lehce zneklidňující.

Odtáhla jsem své tašky do pokoje a nechala za sebou zabouchnout dveře. Chvíli jsem zírala na prázdnotu své poloviny a pak jsem si povzdechla.

„Tak se asi zabydlíme,“ zamumlala jsem si pod nosem.

Rozepnula jsem kufry a začala vybalovat. Jeden byl plný věcí, které jsem si přinesla ze svého starého života. Pár starých triček, která jsem milovala, nějaké obnošené džíny a deka, se kterou jsem vyrůstala. Byla to prošívaná deka, kterou mi ušila má první pěstounka. Skládala se ze sedmdesáti různých kusů látky, na okrajích se trochu třepila, ale připadala mi jako domov. Povlékla jsem postel a deku přehodila navrch.

Druhý kufr byl plný věcí z mého nového života. Bylo to těch několik kousků královského oděvu, které mi Victoria dala za uplynulých šest měsíců. Nahoře ležel vzkaz, a já věděla, že je napsaný Victoriinou rukou. Opatrně jsem ho otevřela.

Zoro,

hodně štěstí na Akademii Alfů. Vím, že jsme spolu neměly moc času, ale chci ti říct, jak moc jsem na tebe opravdu hrdá. Vyrostla jsi v krásnou, nezávislou ženu. Je to všechno, co jsem si pro tebe mohla přát.

S láskou,

Královna Victoria

Ušklíbla jsem se a zahodila dopis do zadní části šuplíku svého stolu. „S láskou,“ posmívala jsem se, když jsem popadla zbytek královského šatstva a hodila ho na hromadu do zadní části skříně na své straně pokoje.

„S láskou ani hovno,“ zasyčela jsem do prázdna.

Vybalování mi zabralo asi hodinu a pak jsem byla zase sama. Vyučování začínalo až následující ráno. Svalila jsem se na postel, naprosto vyčerpaná cestou a celým dnem.

Pomalu jsem nechala své tělo usnout.

Další ráno byla má spolubydlící stále nezvěstná. Vyčerpaně jsem si povzdechla. Tolik k pomoci s orientací do třídy. Oblékla jsem se a opustila útočiště svého koleje bez spolubydlící, abych vyrazila do velkého, otevřeného kampusu.

Kráčela jsem přes kampus na svou první hodinu, Základy vlkodlactví. Doufala jsem, že mi zodpoví některé z otázek, které jsem měla. Úzkostlivě jsem polkla, když jsme dorazili ke dveřím něčeho, co vypadalo jako obrovská tělocvična.

Hromada vlků poblíž mě se zrovna vytřásávala ze své vlčí podoby. Všichni byli nádherní, s opálenou kůží, zářivými vlasy a zářivýma zlatýma očima. Cítila jsem se vedle nich jako mravenec mezi obry. Obočí se mi stáhlo, když jsem sledovala, jak vcházejí do tělocvičny, a ne do učebny.

Myslela jsem, že to jsou Základy? pomyslela jsem si.

Jo, základy vlkodlactví, Zoro, napomenul mě můj vnitřní hlas. Kde tě naučí bojovat a běhat a všechny ty dobré věci, které po vlkodlacích chtějí.

Zalila mě vlna úzkosti. A to jsem si myslela, že tohle bude předmět, na který se budu moct šprtat. Ne válečná taktika pro puberťáky. Na tohle jsem nebyla připravená. Prošla kolem mě velmi vysoká žena s dlouhými černými vlasy a ušklíbla se na mě.

„První den?“ protáhla.

„Jo, vlastně ano,“ odvětila jsem. To bylo dobré. Dělat si přátele je přece dobré!

„Hodně štěstí,“ zavrčela, než do mě narazila ramenem a vrazila do šatny u tělocvičny.

Následovala jsem ji, trochu nesměle. Od jednoho z trenérů jsem si vzala šortky, tričko a tenisky. Vlasy jsem si stáhla nahoru na hlavu, jak nejlépe to šlo, než jsem vstoupila do tělocvičny.

Byla obrovská. Leželo tam nejméně dvacet cvičných panáků na zápas, celá hromada činek a červená běžecká dráha, která vypadala asi na půl míle. Část mě si ulehčeně oddechla. Na střední jsem dělala atletiku jako únik. Netrénovala jsem od té doby, co jsem zjistila, že jsem vlkodlak, ale byla jsem si jistá, že míli zvládnu pořád zaběhnout za vražedných šest minut.

Znovu jsem zrakem přelétla tělocvičnu. Oči se mi zastavily u činek. Povědomá opálená ramena právě někoho jistila na bench pressu. Muž, který zvedal, byl celý zalitý potem, když se snažil vytlačit poslední opakování. Ten opálený muž to za něj dotáhl se zlověstnou lehkostí.

Když se otočil, neubránila jsem se zalapání po dechu. Byl to ten samý černovlasý muž, který mě včera málem převálcoval. Jeho úsměv zkysnul, jakmile si mě změřil pohledem, a jeho zlaté oči se do mě zabodly.

„Ty,“ zavrčel.