Bella

Nevěděla jsem, kam jít, když jsem odešla z Craigova bytu. Na hrudi mě z té zrady stále hluboce bolelo a mé myšlenky se neustále točily kolem stejné otázky – jak mi to Maya mohla znovu udělat?

Než jsem se nadála, parkovala jsem před nákupním centrem Phoenix, největším a nejvelkolepějším nákupním centrem ve městě. Mělo řetězce po celém světě a slyšela jsem, že jeho generální ředitel Scott Moore je tajnůstkářský, bystrý miliardář a svobodný mládenec. Byl arogantní a chladný, pohlednější než sám Bůh a stovky dívek z něj padaly do mdlob.

Bloudila jsem světlými halami obchodního centra a vešla do klidné kavárny. Ve vzduchu se vznášela vůně kávy a pečeného pečiva. Objednala jsem si cappuccino a sedla si k malému stolku u okna. V okamžiku, kdy jsem měla šálek v rukou, začaly mi znovu padat slzy. Snažila jsem se je rychle setřít, ale stále se hrnuly. Tiše jsem plakala a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Nemohla jsem uvěřit, že to s mým životem dopadlo takhle. Jak jsem měla zastavit svatbu, kterou už celá moje rodina naplánovala? Uvěří otec obsahu toho videa? Přemýšlela jsem, jestli bych to video neměla nechat virálně šířit.

Zrovna když jsem sklonila hlavu, abych se napila kávy, dveře se otevřely a vešli dva muži. Poskočilo mi srdce. Byli to Luke a Mark, Craigovi přátelé. Luke byl ten stejný kluk, který se mi líbil na střední škole, než to všechno Maya zničila. Rychle jsem sklonila hlavu ještě níž a doufala, že si mě nevšimnou. Sedli si dva stoly za mnou, povídali si a smáli se. Nemohla jsem si pomoct a zaslechla jsem je.

„Bella byla vždycky pitomá,“ uchechtl se Luke a míchal si kávu. „Nikdy si nevšimla, že se Craig a Maya milují. Hloupý, slepý spratek. Maya je zpátky ve městě a nějakou dobu bude bydlet u mě.“

Mark se hlasitě zasmál. „Ale pro nás to funguje, Luku. Craig s Bellou chytře zametl, potom co jsi to s ní zvoral ty. Jakmile získá Bellino dědictví, budeme za vodou. Naše smlouvy s ním už jsou vypracované. Ve chvíli, kdy dorazí peníze, podepíšeme. Naše firmy se konečně rozjedou. Už jen měsíc a dáme té děvce konečné sbohem!“ Oba se znovu zasmáli.

Krev mi ztuhla v žilách. Svírala jsem šálek tak pevně, až jsem si myslela, že se možná rozbije. Jejich slova mi pomalu, ale zřetelně docházela. Všichni v tom jeli. Craig, Maya, Luke i Mark. Nezradili mě jen v lásce. Kuli pikle kvůli mému dědictví. Žaludek se mi stáhl a duši mi potáhla hořkost. Tohle všechno se mi dělo za zády už od střední školy a já, jako hlupačka, jsem na nic nepřišla. Jak moc jsem byla naivní?

V hrudi mi hořel hněv. Chtěla jsem jít k jejich stolu a postavit se jim, křičet, že jsem na to všechno přišla. V náhlém popudu jsem odstrčila židli a rychle vstala. Ale jakmile jsem se otočila, do někoho jsem vrazila. Paže mě okamžitě popadly, aby zabránily mému pádu.

Natáhla jsem krk vzhůru a na okamžik jsem zapomněla dýchat. Prostor vyplnil překrásný muž s širokými rameny, který se nade mnou tyčil. Měl na sobě oblek s jemným proužkem. Jeho tvář byla nápadná ostře řezanou čelistí, vysokými lícními kostmi a tmavýma očima tak intenzivníma, až se zdálo, že září. Rty měl pevné a tvarované do luku, nos rovný, černé vlasy mu jen lehce spadaly přes čelo. Vypadal nereálně, jako muž, který nepatří do tohoto světa. Jako král, který vládne světu.

Všimla jsem si, že v kavárně teď panovalo naprosté ticho. V tom okamžiku se mi v mysli zrodil nápad. Bezohledný, zoufalý plán, který by mohl skutečně svatbu zrušit.

Mírně jsem naklonila hlavu, koutkem oka jsem pohlédla na Luka a Marka a pak se otočila zpět k muži. Aniž bych si dala čas na rozmyšlenou, přitiskla jsem své rty na jeho.

Hluboko v hrdle zavrčel, jeho ruka vystřelila, popadla mě za pas a přitáhla si mě blízko k sobě. Bylo to ochranitelské, majetnické a zároveň překvapivé. Moje tělo v jeho náručí ztuhlo, ale koutkem oka jsem viděla, jak nás Luke a Mark sledují. Spadla jim čelist. Všichni v kavárně se otočili a zírali.

Polibek byl zpočátku rychlý, jen tak, aby to všichni viděli. Zašeptala jsem proti jeho rtům: „Prosím, mohl bys tu hru na chvíli hrát se mnou?“

K mému překvapení mě neodstrčil. Místo toho se jeho ruka na mém pase sevřela pevněji a polibek mi oplatil. Jeho rty byly teplé a panovačné. Prohloubil polibek a svět kolem mě se rozmazal. Jeho polibek byl vášnivý, silný, téměř zničující. Na chvíli jsem zapomněla, proč jsem s tím vůbec začala. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, a musela jsem se chytit jeho košile, abych se udržela na nohou.

Když jsme se konečně odtrhli, v kavárně bylo naprosté ticho. Rty mi brněly, tváře mi hořely a nedokázala jsem se ovládnout. Jako by celé mé tělo bylo v plamenech.

Ale věděla jsem, že Luke a Mark všechno viděli. Teď o tom budou informovat Craiga nebo mého otce. Takže pokud nezabralo to video, tohle zabere.

„Mohl bys prosím se mnou vyjít ven z kavárny?“ zeptala jsem se tiše. „Chci, aby to jasně viděli,“ řekla jsem a střelila očima k Lukovi a Markovi.

„Chceš, abych je vymazal z povrchu zemského?“ zeptal se vážně a jeho intenzivní oči se upřely do mých.

Spadla mi čelist. Byl to nějaký mafiánský boss? Ze rtů mi uniklo nervózní uchechtnutí. „N-ne!“

Aniž by čekal, chytil mě za zápěstí a kráčel se mnou ke dveřím. Ohlédla jsem se. Luke a Mark vyskočili a hnali se za námi. Zachvátila mě panika. Přitáhla jsem se blíž k muži a naléhavě zašeptala: „Prosím, pomoz mi. Schovej mě na pár hodin. Chci jim utéct.“ Teď jsem se bála, že se mi postaví a budou se mnou hrubě zacházet.

Jeho tmavé oči se na mě zúžily. „Neměla bys věřit cizím lidem,“ řekl tichým a drsným hlasem.

Zaváhala jsem a rty se mi pootevřely. Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem se hloupě a zoufale. Ale pak jeho oči změkly. „Ale já tě zachráním,“ řekl.

Něco ve mně mu okamžitě uvěřilo. Nedokázala jsem vysvětlit proč. Byl to čistý instinkt.

Rychle mě vedl do boční chodby, které jsem si předtím ani nevšimla. Na jejím konci byl soukromý výtah, skrytý za zrcadlovými dveřmi. Přitiskl dlaň na panel a dveře se tiše otevřely. Ohlédla jsem se. Luke a Mark nás stále pronásledovali a blížili se.

Muž mě vtáhl dovnitř k sobě, stále mě držel za zápěstí. Dveře se zavřely, odřízly ten hluk a odřízly úplně všechno. Srdce mi bušilo v hrudi, když začal výtah stoupat.

„Kam jedeme?“ zašeptala jsem, napůl se bojíc odpovědi.

Mírně otočil hlavu a jeho oči do mě pálily. „Do mého střešního apartmánu,“ řekl. „Tam budeš v bezpečí.“

Nějakým způsobem, i po tom všem, čím jsem si ten den prošla, jsem mu věřila. Možná jsem měla přirozený sklon padat do nesprávných rukou.