„Někdo po tobě jde.“ Ten hlas Ninu Summerovou prudce probudil.

„Kdo je tam?“ vyhrkla, srdce jí divoce bušilo. Posadila se a očima přelétla svůj malinký byt. Nikdo tam nebyl.

‚Možná to byl jen včerejší horečnatý sen,‘ pomyslela si. Ale ten hlas zněl jasně, jako by jí nablízku šeptalo nějaké dítě.

‚Vážně v týhle díře straší?‘ zanadávala Nina v duchu a vyhlédla z okna.

Na parapetu seděli Buclouš a Coco – dvě veverky, kterým začala říkat Veverčí bráchové. Ocasem jim cukalo a oči jim jasně svítily.

Jakmile se probudila, ti malí rošťáci zeširoka otevřeli tlamičky a vypadali, jako by zase loudili nějaké pamlsky.

Nina hned věděla, že Veverčí bráchové mají hlad. Její mrňavý byt ve druhém patře sousedil s obrovským starým stromem a tito darmožrouti často seskakovali z větví, aby z ní vymámili nějaké dobroty.

Nina si promnula bolavé čelo a zkontrolovala si teplotu. Horečka konečně ustoupila. Rozlila se po ní úleva.

Nina popadla pár snídaňových sušenek a podala jim je. Větší i menší veverka po nich okamžitě chňaply.

Buclouš, ten menší, si nacpal do lící tolik sušenek, až vypadal jako chodící chlupatá koule. „Díky, Nino!“ písknul.

Nina ztuhla; hlavou jí blesklo: ‚Počkat. Vážně ta veverka právě promluvila? Zatemnila mi ta horečka úplně mozek?‘ Nevěřícně si zaťukala na čelo.

Veverky dál klábosily a chroupaly. Buclouš zašvitořil: „Coco, tyhle sušenky dneska voní tak mléčně a lahodně!“

Coco s lesklýma, bystrýma očima vypadal ustaraně. „Ale Nina má stěží dost jídla pro sebe, a teď po ní navíc jde zabiják. Mám o ni vážně strach.“

Buclouš přestal žvýkat a tvářil se zachmuřeně. „Co teď budeme dělat? Škoda, že nemůžeme zavolat poldy.“

Nině poskočilo srdce. Odhadovala: ‚Takže ten záhadný hlas, co říkal ‚Někdo po tobě jde‘, patřil těm veverkám? To je padlé na hlavu.‘

Naklonila se a vyhrkla: „Buclouši, Coco, jak to myslíte, že po mně někdo jde?“

Veverky šokovaně upustily sušenky. Buclouš svými ústy vytvořil dokonalé „O“. „T-ty nám rozumíš?“ vykoktal.

Nina přikývla, stejně překvapená. „Jo, vím, že to zní šíleně, ale po tý včerejší horečce najednou rozumím všemu, co říkáte.“

Od té chvíle se pisklavé švitoření Veverčích bráchů překládalo přímo v její mysli, jako by mluvili jejím jazykem.

„Boží!“ Buclouš poskakoval nahoru a dolů. „Nino, v noci se kolem tvýho baráku potlouká jeden chlap a obhlíží to tu.“

Coco dodal: „Sleduje tvůj byt a mumlá si něco jako ‚Ještě jedna vražda tenhle měsíc.‘ Odchází, až když zhasneš.“

Nině přejel mráz po zádech. ‚Sledoval, co dělám,‘ pomyslela si a srdce jí divoce tlouklo. „Viděli jste, jak vypadá?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Coco se poškrábal na hlavě. „Vypadá jako ten chlap na plakátech, co visí na stromech v parku.“

Bucloušovi se rozzářily oči. „Asi je slavnej. Jeho plakáty jsou úplně všude.“

Nině se sevřel žaludek. ‚Plakáty... nebyl to náhodou plakát hledané osoby?‘ Naléhala: „Kde ty plakáty jsou? Jak ten chlap vypadá?“

Coco položil sušenku. „Včera jsem jeden strhnul ze stromu a schoval si ho do hnízda. Přinesu ti ho.“

Coco odcupital zpět do své malé dutiny ve stromě a brzy vykoukl, v tlamičce svíral zmačkaný, špinavý kus papíru.

Nina po něm chňapla a všimla si, jak je opotřebovaný a zkrabatělý. Z velkého, tučného nápisu „HLEDÁ SE“ nahoře se jí málem podlomila kolena. Zavalila ji panika.

Na plakátu stálo: [HLEDÁ SE: Felix Wynn, muž, 37 let, hledaný uprchlík. Podezřelý z několikanásobných brutálních vražd – extrémně nebezpečný. Odměna 200 000 dolarů za informace vedoucí k dopadení, nabízí policie a rodiny obětí.]

Nině srdce divoce bušilo o žebra. Kůže jí zledovatěla. ‚Sleduje mě hledaný zločinec,‘ blesklo jí hlavou, chvějící se strachy.

Zapracoval pud sebezáchovy. Popadla telefon, aby vytočila linku 911. Třesoucíma se rukama se zastavila u jména „Alex“ v nedávných hovorech.

Alex Summer byl nejstarší z legendární rodiny Summerových, Ninin „velkej brácha“, kam až jí paměť sahala.

Alex se nedávno vrátil ze zámoří a už byl známým profesorem kriminalistiky u Jelasburského policejního sboru. Oficiálně působil jako speciální konzultant s přístupem ke zdrojům, o kterých si většina lidí mohla nechat jen zdát.

Nina věděla, že Alex vede pátrání po sériovém vrahovi Felixovi. Kdyby mu zavolala, mohlo by to k ní okamžitě přivést nejlepší bodyguardy rodiny Summerových i městskou kriminálku.

Alex ale ani nenechal hovor spojit. Típl jí to a poslal jí chladnou esemesku: [Přestaň mě otravovat. Nechceš ani přiznat, cos udělala. Do rodiny Summerových už tě nikdy nevezmu.]

Ninu píchlo na hrudi.

Před měsícem se objevila dívka jménem Claire Summerová s testem DNA, který všechno zničil: rodina Summerových celých dvaadvacet let vychovávala falešnou dědičku. Nina byla jen náhradnice.

Rodina Summerových zbohatla na veterinární medicíně a provozovala obrovský řetězec zvířecích klinik. Nini rodiče na ni odmalička tvrdě tlačili, mířili na ty nejlepší veterinární školy a plnili jí rozvrh samým doučováním.

Její otec, Charles Summer, byl bezcitný. Pokud neskončila první, bez váhání by vyhodil jejího křečka z domu.

Nina nikdy nepolevila v ostražitosti. Už jako dítě byla neustále ve stresu a dřela na nejlepší známky. Ještě před dvacátými narozeninami byla špičkovou veterinářkou a vedla nejnovější rodinný projekt na vývoj vakcín, TlapkoŠtít.

Když se vrátila skutečná dědička, rodina Summerových neplánovala Ninu okamžitě vyhodit. Ale před dvěma týdny si Claire zlomila nohu a obvinila Ninu, že ji shodila ze schodů.

Summerovi zuřili. Alex nenechal Ninu ani promluvit; ještě to odpoledne jí hodil kufr přede dveře.

Nina si povzdechla, uvnitř cítila naprostý chlad a zmar. Nedokázala uvěřit, že její rodina je tak slepá a naivní, že zbaštila Claiřinu chabou výmluvu.

Od chvíle, kdy ji Alex odstřihl, zkoušela mu o hledaném uprchlíkovi napsat zprávu. Když ale stiskla odeslat, zjistila, že si ji nadobro zablokoval.

‚To je fuk. Stejně k nim nepronikne nic, co bych řekla,‘ pomyslela si Nina vyčerpaně. Neměla na vybranou, vytočila linku 911.

Trvalo to celou věčnost, než to někdo konečně zvedl – mladá, laskavě znějící operátorka. „Linka 911, jaký je váš stav nouze?“

„Dobrý den, myslím, že jsem právě viděla Felixe, toho hledaného uprchlíka, jak se potlouká kolem mého domu,“ řekla Nina nervózně a rychle nahlásila svou adresu a patro. „Obhlíží to tu, jako by měl za lubem něco zlého.“

Operátorka okamžitě ožila. „Děkujeme za tip! Hned upozorníme hlídky. Můžete mi říct své jméno a kontaktní údaje?“

Když Nina zavěsila, zhluboka si oddechla. ‚Alespoň ta operátorka zněla bystře,‘ pomyslela si.

Podívala se na telefon; bylo už šest večer; prakticky prospala celý den. Kručelo jí v břiše, ale vyjít ven nepřipadalo v úvahu.

Nina si vygooglila Felixův modus operandi – neřídil se žádným rozvrhem a nebál se zaútočit ani za bílého dne. Narazit na něj teď by znamenalo nakráčet přímo do pasti.

„Nino, nestresuj se,“ řekl Coco, když si všiml její nervozity. Zaťukal jí na rameno malou tlapkou. „Poslal jsem Buclouše, aby dole hlídal. Kdyby se objevil někdo podezřelej, dá nám vědět.“

Nině změkla nálada. ‚Kdo by to byl řekl, že mi budou krejt záda dvě veverky?‘ usmála se a hodila Cocovi další sušenku. „Díky, kluci!“

O pár minut později jí nečekaně zazvonil telefon. Na displeji zablikalo Alexovo jméno.

Zvedla to a jeho hlas se ze sluchátka přímo vyvalil. „No podívejme na tebe, Nino. Já ti neberu telefony, tak ty jdeš a podáš falešný hlášení na policii?“