„Nepodala jsem falešný hlášení! Ten tip, co jsem jim dala, byl skutečnej,“ řekla Nina naléhavě.

Alex vyštěkl: „Pořád to zapíráš, co? Policie právě volala našemu týmu – prý nějaká informátorka jménem Nina zahlédla Felixe poblíž svého bydliště.“

„Ještěže zavolali nejdřív mně. Jinak bys kvůli tomu svýmu kousku nechala celou jednotku lítat sem a tam a ztrácet čas,“ řekl Alex, sotva potlačující vztek.

„Kvůli případu Felixových vražd už nespím. Tohle jsi udělala jen proto, abys nás vyděsila a donutila nás vzít tě zpátky, že?“ obořil se na ni.

Nina cítila, jak jí tvrdne srdce. „Alexi, přísahám, že ne. Jak bych si z něčeho takovýho mohla dělat legraci?“

„Neříkej mi Alexi,“ odsekl a zlost v něm rostla. „Jsi jen podvodnice, co žila cizí život. Vůbec ti dochází, čím si Claire za ty roky prošla?

„Tvůj skutečnej bratr je nějaká nula, co trčí na zapadlý policejní stanici a přežívá z almužny. Jak by asi mohl Claire pomoct?“

Hlas mu na okamžik zjihl. „Claire musela chodit na brigády, aby na vejšce vůbec přežila. A ty sis mezitím žila na vysoký noze a užívala si všeho, co ti rodina Summerových dávala.“

Nina se zmohla jen na trpký úsměv. Claire byla alespoň zdravá. Nekonečný tlak a biflování, které na Ninu rodina Summerových navalila, zničily její tělo. Byla neustále nemocná.

‚Upřímně, všechno bych to vyměnila za úplně normální, zdravej život,‘ pomyslela si Nina a bodla ji hluboká bolest. ‚Místo toho mě pořád stravuje horečka, kašlu a omdlívám. A teď si ani nemůžu dovolit zaplatit účty za doktora nebo pořádný jídlo.‘

„Jestli si ještě někdy vymyslíš falešný stopy, nevyčítej mi, že do toho zatáhnu poldy. Falešný hlášení tě můžou dostat do vězení,“ varoval ji Alex, než to chladně típl.

Nina si mnula spánky, zatímco jí frustrací a vztekem přetékaly horké slzy. ‚Co si o sobě Alex jako myslí? Hraje si na někoho, kdo má exkluzivní právo volat policii? Jakej to kretén,‘ soptila. ‚Jestli se vážně něco stane, jsem úplně v háji...‘

Vtom se o její tvář otřel jemný, huňatý ocas. Byl to Coco, který jí svým chundelatým ocasem jemně stíral slzy. „Nino, zrovna dneska jsem si ocas myl. Je super čistej. Doufám, že ti to nevadí,“ řekl Coco ve snaze ji rozveselit.

Slzy se jí roztekly ještě víc. ‚Bolí to víc, než dokážu říct. Lidi, na kterých mi přes dvacet let záleželo, pro mě znamenají míň než veverka, co znám necelých dvacet dní,‘ pomyslela si a cítila hluboký žal.

‚Co mám vůbec teď dělat?‘ Vyvstala v ní panika. ‚Ten idiot Alex mi to celý kazí.‘ Najednou ji něco napadlo. ‚Počkat. Ještě je tu někdo, koho můžu poprosit o pomoc.‘

Ninin skutečný bratr, Simon Reed, byl policista v malém městě vzdáleném asi třicet kilometrů. Vlastně se ještě nesetkali; obnova kontaktů byla stále čerstvá. Zatím na něj měla jen kontakt.

Když Simon zjistil, že Ninu rodina Summerových vyhodila, poprosil někoho, aby jí pomohl najít bydlení. ‚Možná koneckonců není tak špatnej...‘ pomyslela si Nina a uvnitř jí svitla jiskřička naděje.

Nervózní Nina vytočila Simonovo číslo. Hovor se spojil okamžitě. „Ahoj, Simone?“ řekla roztřeseným hlasem.

„Nino? Copak se děje?“ odpověděl Simon, hlas měl klidný, ale s nádechem překvapení.

Než stačila říct něco dalšího, Simon jí skočil do řeči: „Zníš vyčerpaně a chraptíš. Jsi nemocná nebo tak něco?“

Nečekala, že si toho všimne tak rychle. Sevřelo se jí na hrudi. „Jo, včera jsem měla horečku,“ přiznala a pak rychle přešla k věci. „Simone, sleduje mě hledanej uprchlík. Můžeš mi pomoct? Mám fakt strach.“

Hlas se jí třásl, když mu vyprávěla všechno, kromě tajného varování od Veverčích bráchů. Ztišila hlas. „Nikdo mi nevěří a upřímně, nevím, na koho jinýho se obrátit...“

Místo aby naléhal na detaily, Simonův hlas zůstal pevný. „Neboj. Zůstaň doma a zamkni všechny dveře a okna. Jedu tam.“

V pozadí slyšela šustění, jako by popadl svou výstroj.

„Kdybys měla strach, nezavěšuj. Zůstanu celou dobu na drátě,“ dodal.

Nina zkoprněla, hlas se jí zlomil dojetím. „Dobře.“ Nikdy by si nepomyslela, že někdo, koho ani nezná, nechá všeho a přihasí si to z dálky třiceti kilometrů jen proto, že zavolala.

Nina si Simona ze zvědavosti vyhledala na internetu, aniž by očekávala nějaké zázraky. Věděla, že policajti z maloměsta většinou řeší jen prkotiny.

To, co ale našla, jí vyrazilo dech. Článek za článkem ukazoval, že Simon patřil mezi nejlepší absolventy Národní policejní akademie – té nejprestižnější policejní školy. Byl celostátním šampionem v bojových uměních a už ve druhém ročníku sbíral ocenění.

‚Jestli je tak dobrej, proč trčí v nějakým zapadákově?‘ divila se Nina ohromeně. ‚Naštval někoho vlivnýho? Nebo jsem našla špatnýho chlapa?‘

Ze zamyšlení ji vytrhl Simonův hlas. „Nino, už jsi něco jedla?“

„Ne. Chtěla jsem si pro něco dojít, ale teď se bojím si i jen objednat dovážku,“ zamumlala, schoulená na posteli.

„Vydrž. Už jsem na cestě,“ řekl Simon pevným, ale uklidňujícím tónem.

Pak už Nina slyšela jen svištění větru ve sluchátku. Zvláštním způsobem ji to uklidnilo a dodalo jí to pocit bezpečí.

Napůl ve snách a napůl vzhůru si omámeně pomyslela: ‚Jestli je Simon vážně takovej drsňák, možná máme fakt šanci toho zločince dneska večer chytit. A jestli se nám to povede, je ve hře odměna 200 000 dolarů!‘

Přiliš unavená a hladová na to, aby cokoliv udělala, se Nina stočila do klubíčka a usnula, mysl se jí propadla do snů.

Nevěděla, jak dlouho spala, když ji prudce probudil Bucloušův naléhavý hlas. „Nino, někdo jde!“

Nina vystřelila do sedu, po zádech jí přeběhl mráz.

Venku byla černočerná tma. Bydlet ve staré, zchátralé čtvrti znamenalo příšerné osvětlení; noc pohltila všechno za jejím oknem. Zdi bytu byly tenké a chodbou se rozléhaly kroky, které plnily místnost napětím.

Srdce jí bušilo jako o závod, dokud neuslyšela Simonův hlas – jak v telefonu, tak přímo za dveřmi. „Nino, jsem tady. Otevři.“

Zadržovaný dech se jí vydral z plic a vyskočila, aby odemkla dveře. Vteřinu poté, co se rozletěly dokořán, ztuhla.

Stál tam vysoký mladík, k zbláznění hezký, s opálenou pletí a ostrými rysy. Oči měl vážné, panovačné a plné autority. Vypadal, jako by vystoupil přímo z plakátu na národního hrdinu – dokonalý lamač dívčích srdcí.

‚To není možný... tohle je vážně můj bratr Simon?‘ pomyslela si Nina, naprosto konsternovaná.