„Myslím, že tahle kravata ti sluší nejvíc.“

Althea vybrala jednu z Davenovy rozsáhlé sbírky. Věděla, že on její přítomnost pouze toleruje, ale své rozpaky zatlačila stranou. To, co si naplánovala, muselo vyjít – alespoň dokud neskončí jejich dohoda.

Koneckonců, už se nikdy neměli vidět. Mohla rovnou předstírat, že žije ve snu – v romantické fantazii, kde její milovaný manžel existoval jen a jen pro ni. A jakmile sen skončí, vrátí se do své reality: stane se z ní žena odsouzená prožít zbytek života o samotě.

Althea hrála svou roli s tichou grácií a na oplátku za to nikdy nic nežádala. Dokud ji Daven neodháněl, brala to jako přijetí – i když se zdráhal. Ale každý její pohyb, každé slovo, které pronesla, zanechávaly stopy, které Daven už nemohl ignorovat.

Nadzvedl obočí. „Obléct se zvládnu sám.“

„Já vím,“ řekla Althea s lehkým úsměvem. „Ale dovol mi ti pro dnešek něco vybrat.“

Položila na pohovku oblek se sladěnou kravatou.

„Dělej si, co chceš,“ zamumlal Daven, aniž by se na ni podíval. „Jsi bláhová… ztrácet čas s něčím tak zbytečným.“

Althea se k němu otočila, naprosto vyvedená z míry. Nebyla dotčená. Nebyla uražená. Z rtů jí nezmizel jemný úsměv.

„Možná. Ale vydrž to se mnou tenhle poslední měsíc.“

„Davene, miláčku!“

Pronikavý hlas ženy – chamtivý a až příliš nadšený – prořízl vzduch a zastavil Altheu v pohybu.

I Daven bleskově vklouzl do svého saka, jako by na něj někdo už čekal.

„Je to... slečna Vanessa?“ zeptala se Althea.

„Netuším, proč je tady tak brzy.“ Daven vyšel z ložnice, těsně následován Altheou, která se snažila ze všech sil udržet vyrovnanost.

V obývacím pokoji byly Vanessa a Kate Callisterová zabrány do živého rozhovoru. Jejich tváře se rozzářily ještě víc, když se objevil Daven. Ale –

„Co tu děláš?“ ušklíbla se Kate a zabodla pohled do ženy za Davenem.

Althea se rozhodla pro úsměv. „Jen jsem vyprovázela manžela do práce.“

Vanessa se hlasitě rozesmála a Kate se přidala – vysmívajíc se jí.

„Můj ty bože! Slyšela jsi to, Vanesso?“ řekla Kate mezi uchechtnutím.

„Taková nestydatá ženská,“ odfrkla si Vanessa a založila si ruce na hrudi.

„To by stačilo,“ vložil se do toho Daven, který nestál o drama hned zrána. „Co tě sem přivádí tak brzy, miláčku?“

Vanessa si z tváře bleskově setřela podrážděný výraz a s předstíranou sladkostí se k Davenovi přimkla, ignorujíc způsob, jakým na ně Althea hleděla – jemný, tesklivý, odevzdaný. Protože přesně takhle to přece mělo být. Vanessa patřila k Davenovi. Althea nebyla nic víc než vetřelec v domě, který jí nikdy nepatřil.

„Chci, abys mě vzal do studia, zlatíčko,“ zapředla Vanessa.

Daven vypadal lehce podrážděně, ale neodporoval. Nemohl dělat víc než se podřídit. „Fajn. Pojďme.“

Althea to všechno sledovala a snažila se obrnit. Nebylo to poprvé – a ani naposled –, co musela přihlížet, jak Daven a Vanessa před ní dávají na odiv svou náklonnost.

Měla už přece být na tu bolest zvyklá.

Ale přesto... to bolelo.

„Jeď opatrně, Davene,“ řekla tiše.

Její slova si získala jeho pozornost. Na chvíli se odmlčel a otočil hlavu.

Althea mu věnovala slabý úsměv. Její hřejivé hnědé oči se setkaly s těmi jeho, jemné a upřímné.

„Přeji ti hezký den,“ dodala.

„Jdeme.“ Vanessa rychle chytla Davena za ruku a táhla ho ke dveřím. Tvář se jí stáhla potlačovaným vztekem. Kdyby neměla smluvenou schůzku ve studiu, strávila by zbytek dne tím, že by se postarala, aby Althea poznala, kde je její místo.

Sakra práce. To všechno byla Davenova vina, že té ženě dával příliš prostoru!

Ve chvíli, kdy odešli, Althea se ze sebe vydala dlouhý, roztřesený povzdech. Bolest na hrudi neutichala. Potřebovala se uklidnit. Ale právě když se otočila, aby odešla z obývacího pokoje, tvrdá facka ji udeřila do tváře.

Štíplo to – a hluboko.

„Znej své místo, Altheo!“ křičela Kate, oči vykulené zuřivostí. „Jsi parazit ve vztahu mého syna. Hnusíš se mi, ty ostudná ženská!“

Althea si sáhla na hořící tvář, naprosto ohromená.

„Jsi slepá? Neviděla jsi, jak moc se milují? Jsou pro sebe jako stvoření, Altheo. A ty?“ Kate jí vbodla prst do obličeje. „Nejsi víc než ubohý vetřelec, žijící z lítosti mé matky. Měla bys být vděčná, že tě tu vůbec necháme.“

Althea dokázala jen sklopit zrak, rozechvělá.

„Ať tě ani nenapadne snít o tom, že se staneš součástí téhle rodiny!“

***

„Mami,“ zašeptala Althea. Tvář jí stále tepala bolestí, ale nemohla se odvrátit od rozhodnutí, které už udělala. „Prosím, pomoz mi najít sílu jít dál.“

Zírala na svůj odraz ve vysokém zrcadle. Róba, kterou měla na sobě, byla darem od Evelyn Callisterové – laskavé, srdečné ženy, ke které měla tak blízko. Její smrt zanechala v Altheině srdci hlubokou prázdnotu. Stejně jako tehdy, když ztratila vlastní matku, jež vydechla naposledy po smrtelném zranění hlavy při té nehodě, ani tentokrát nedokázala Althea přestat plakat.

Evelyn pro ni v tichosti koupila několik elegantních šatů a říkávala, že snad si je jednou Althea oblékne na formální událost po Davenově boku. Bohužel, ten den nikdy nepřišel.

Až do dnešního večera.

Róba byla světle zlatá, ve světle se jemně třpytila a plynula po jejím těle s grácií a nevtíravým střihem. Výstřih byl odhalený, zdobený jen jemným perlovým náhrdelníkem – poslední památkou na matku.

Altheiny vlasy byly upraveny do nízkého drdolu, úhledného, ale měkkého, jež jí lemoval obličej. Líčení měla lehké, přesně tolik, aby vynikl klid v jejích očích a jemná křivka jejího úsměvu. Nevypadala jako žena ze skromných poměrů. Dnes večer vypadala Althea Graysonová do puntíku jako urozená dáma, jež vystoupila z klasického příběhu.

„Tohle je to, o co mě Daven požádal... je to součástí mé role jako jeho manželky, ne? Přinejmenším... ať tento večer proběhne bez incidentů,“ zašeptala si pro sebe ve snaze sebrat odvahu.

Když otevřela dveře své ložnice a vkročila do hlavní haly, Daven tam už byl; stál a kontroloval svůj telefon, jako by jeho svět byl až příliš plný na to, aby si všiml čehokoli jiného.

Ale při zvuku podpatků klapajících o podlahu ztuhl. Jeho oči vzhlédly a výraz se mu nepatrně změnil. Neřekl jediné slovo, ale jeho pohled na ní spočinul. Ruka mu klesla, na telefon zapomněl a mezi obočím se mu vytvořila slabá vráska.

Althea se přiblížila se slabým úsměvem, který jí stále zdobil rty. „Čekal jsi... dlouho?“

„Ne,“ odpověděl Daven stroze.

„Nejsou... nejsou tyto šaty moc?“ zeptala se, trochu nervózní pod vahou jeho upřeného pohledu – takhle se na ni ještě nikdy nedíval. „Jestli ano, můžu se převléct do něčeho jiného.“

„To není nutné,“ odpověděl tiše. „Pojďme. Auto už čeká.“

Cestou Daven většinou mlčel. Ale na rozdíl od dřívějška si neudržoval odstup. Seděl klidně vedle ní, a poprvé neucouvl, když k němu Althea instinktivně natáhla ruku, aby mu upravila kravatu.

Její ruka se zastavila, když se její prsty otřely o jeho límec. Jejich oči se střetly – jen na okamžik – ale stačilo to k tomu, aby se Daven zprudka nadechl a odvrátil tvář k oknu.

„Ach, omlouvám se,“ řekla Althea rychle a stáhla ruku zpět, aby mu dopřála prostor.

Daven stále nic neříkal.

„Dnes večer nebudu stát příliš blízko tebe,“ řekla nakonec, její hlas byl vyrovnaný, ale opatrný. „Jelikož si budeš brzy brát Vanessu, myslím, že je jen správné, abych znala své místo.“

Daven se pomalu otočil, pohled ostrý. „Co tím myslíš?“

„Budu se držet jen trochu za tebou,“ vysvětlila tiše, se slabým úsměvem, a snažila se znít rozumně. „Možná po tvé pravici, o kousek dál. Zkrátka jen natolik, abys věděl, že tam jsem... ale nepřekážela jsem. Nechci vyvolat žádná nedorozumění.“

Daven na okamžik zavřel oči, než je znovu otevřel, jeho hlas byl tichý a chladný. „Pokud se opovážíš ode mě odejít nebo před nimi předstírat, že nejsi má manželka,“ řekl tiše a výhružně, „budeš toho litovat.“

Althea ztuhla. Zírala na něj a nebyla si jistá tím, co právě slyšela. „Davene, já jen –“

„Žádné ‚jen‘ neexistuje,“ obořil se na ni, oči přimhouřené. „Dnes večer budeš stát po mém boku. Jako má manželka. Tak, jak bys měla.“

Mezi ně padlo těžké ticho.

Althea sklopila zrak a nechala několik pramenů vlasů spadnout, aby jí zakryly tvář.

„...Dobrá,“ zašeptala nakonec. „Jestli je to to, co chceš.“

Ale uvnitř jí v srdci stále zněla jedna otázka.

Proč? Proč to Daven dělá?