Sage

„Sage! Sage! Kde je ten nevlčí fakan?“ slyším Daphne, dceru Bety a takzvanou budoucí Lunu, alespoň tak sama sebe vnímá, jak na mě volá, když spěchám do domu smečky.

„Tady jsem!“ odpovím až příliš zadýchaně.

„Jdeš pozdě!“ kárá mě a v očích se jí zračí hrozba rychlého a krutého trestu.

Daphne mě popadne za zápěstí, bolestivě mi je zkroutí a přitáhne si mě blíž. „Ty líné pouliční štěně! Jak se opovažuješ zneužívat laskavosti našeho Alfy!“ Ucítím štípnutí na tváři ještě dřív, než vůbec zaregistruji, že po mně vyletěla její ruka a vlepila mi facku.

Do očí se mi derou slzy, ale odmítám je nechat vytéct. Třu si bolavou kůži a ignoruji chichotání ostatních omeg, které se seběhly, aby si to divadlo užily. Nepřišlo by jim to tak vtipné, kdyby se to dělo jim. Ale to se samozřejmě nikdy nestane. Ne, když tu mají chudáka nevlčího vyvrhela, jako jsem já, kterého mohou týrat místo sebe.

„Vylezeš na ten žebřík a vyleštíš ten křišťálový lustr tak, až bude zářit tak jasně, že z toho budou bolet oči! Přijdou k nám na večeři důležití hosté a já nedovolím, aby náš Alfa někoho hostil v něčem, co není dokonale čistý dům!“ nařizuje.

„A-, ale j-, já n-, nemůžu.“ Můj hlas se třese, strach mi prosakuje do tónu. „Mám str-, strach z výšek.“

„Můžeš a taky to uděláš!“ vyžaduje bez soucitu. „A teď koukej vylézt na ten žebřík, než ti dám důvod, aby ses měla opravdu čeho bát!“

Nacpu si do kapes zástěry leštidlo a pár hadrů; obnošená vlákna se ve švech napínají pod tou těžkou zátěží. Prostě to udělej, Sage. Budeš v pořádku. Spousta lidí leze po žebřících a přežije to, aby o tom mohla vyprávět. Vyškrábu se na žebřík a nedívám se dolů, než ztratím odvahu.

Jsem skoro nahoře, když mi uklouzne noha. Najednou padám dozadu, ruce mi máchají kolem a oči mám pevně zavřené. Každou vteřinou očekávám, že ucítím, jak mi na tvrdé dřevěné podlaze praskne lebka, zabita mým vlastním nedostatkem koordinace.

Ale zdrcující bolest, na kterou se připravuji, nikdy nepřijde. Místo toho mě zachytí pár silných paží, přitáhnou mě k teplé hrudi a chovají mě v náručí. Je to tak příjemné, že bych se tam chtěla stulit a už nikdy neodejít.

„Zadrž, ptáčku.“ Jeho hlas je hluboký, uklidňující a mírně pobavený. „Myslím, že na létání ještě nejsi úplně připravená.“

„Cassie,“ vydechnu a vzhlédnu do pohledné tváře a uhrančivých smaragdových očí Alfova syna. „J-, moc se omlouvám! Nevím, proč jsem tak nešikovná. Děkuju, že jsi mě chytil!“

Vyškrábu se z jeho náruče a on mě jemně postaví na nohy, ale nepustí mě. Moje ruce se v těch jeho zdají tak malé, jeho velké dlaně obklopují ty mé, jeho palce mi jemně třou zápěstí. Kření se na mě, ale ne zrovna přátelsky, spíš jako ten velký zlý vlk, který cení své velké zářivé zuby.

„Nemáš zač děkovat, ptáčku. Jsem jen rád, že jsem byl zrovna tady. Jsem si jistý, že ti najdeme nějakou práci, při které zůstanou obě tvé nohy bezpečně na zemi.“ Cvrnkne mě pod bradu a zastrčí mi pramen vlasů za ucho.

„Ano, Alfo,“ souhlasím a zatajím dech, když se jeho úsměv změní v dravý, jako by mě chtěl sežrat. Vytrhnu se mu ze sevření a po zádech mi přejede mráz.

„Hodná holka!“ Ta slova zaburácí z hloubi jeho hrudi. Věnuje mi sexy úšklebek a pak je pryč.

„Jak se opovažuješ obtěžovat Cassia!“ vyřítí se odněkud Daphne a vytrhne mě z mých snových myšlenek. „Má na starosti mnohem důležitější věci než zachraňování ubohých nevlčích omeg!“

Popadne mě za paži, zaryje mi nehty do kůže a odtáhne mě do kuchyně. Jakmile zmizíme z dohledu, hodí mě na zem a zamračeně se nade mnou tyčí.

„Když nezvládneš jeden jediný jednoduchý úkol, který jsem ti dala, tak si teď můžeš kleknout na všechny čtyři a vydrhnout celou podlahu. Postarej se, aby byla bezchybná, tak čistá, že se v ní naši hosté uvidí!“ Věnuje mi zlomyslný úšklebek, pak si přehodí dlouhé černé vlasy přes rameno a odejde.

O několik hodin později poodstoupím a podívám se na své dílo, pyšná na to, co jsem dokázala. Podlaha je vyleštěná do vysokého lesku a celá místnost voní po borovici. Doufám, že na mě bude Cassius pyšný, až to uvidí.

Vyčerpaná se vydám chodbou, nutně si potřebuji odskočit na záchod. Daphne a několik jejích kamarádek jsou schoulené k sobě a spiklenecky si šeptají, ale jakmile projdu kolem, všechny ztichnou. Zajímalo by mě, co ta ďáblice zase chystá.

Když vyjdu z koupelny, všechny už na mě čekají. Jedna z nich mě popadne za vlasy a hodí mě na zem doprostřed jejich kruhu. Každá se na mně vystřídá s kopáním a bitím, dokud sotva popadám dech.

Stočím se do klubíčka a snažím se co nejvíce chránit před jejich ranami. Dřív jsem se bránila, ale to to jen zhoršovalo, a tak jsem se naučila ležet nehybně a přijmout to, přičemž se ze všech sil snažím neplakat. Když se všechny vystřídají, Daphne na mě plivne s vražedným výrazem ve tváři.

„Drž se od Cassia dál, ty malá děvko! Myslíš, že jsem si nevšimla toho tvého dnešního divadýlka? Zkus ho ještě jednou svést a podříznu ti hrdlo, ty špíno!“

Nechají mě tam ležet na podlaze, krvácející a pohmožděnou. Trvá mi pár minut, než popadnu dech, pak se pomalu zvednu na nohy. Když se vrátím do jídelny, ta krásná podlaha, na které jsem tak tvrdě pracovala, je úplně zničená. Přes celou místnost se táhnou stopy špinavých, mastných nohou a vypadá to, jako by někdo doprostřed vysypal kuchyňský odpad.

Povzdechnu si a polknu nutkání Daphne vystopovat a zavraždit. Stejně bych za ten zločin skončila leda ve vězení. Pracuji do pozdního večera, abych tu spoušť napravila, a podaří se mi podlahu znovu rozblýskat těsně před příchodem hostů. Není to sice tak hezké jako předtím, ale bude to muset stačit.

Vyhladovělá zamířím do kuchyně, abych si zabalila pár zbytků jídla, moji odměnu za všechnu tu tvrdou práci. Pak se vydám na dlouhou cestu zpátky do své malé chatrče u hranic území smečky.

Jsem unavená až do morku kostí a z toho výprasku mě všechno bolí. Kdykoliv jindy bych domů šla pomalu. Ale dnes večer se snažím bolest překonat, protože spěchám. Dnes v noci na mě totiž někdo čeká, někdo spoléhá na to, že se o něj postarám, a já ho nesmím zklamat!