Sage

S každým krokem, kterým spěchám domů, ve mně roste úzkost. Mám důležitého hosta, no, důležitého alespoň pro mě, a je zraněný. Když jsem ho dnes ráno opouštěla, byl stále v bezvědomí a já si o něj dělala celý den starosti. Doufám, že je v pořádku.

Nevím, jak se jmenuje nebo odkud pochází. Vím jen to, že mě potřebuje. Včera jsem pracovala na polích, když vklopýtal na území naší smečky, od hlavy až k patě pokrytý krví z několika ošklivě vyhlížejících ran. Byl to hrůzný pohled a já byla vyděšená, ale ještě než mi stihl z plic uniknout výkřik, zhroutil se mi k nohám.

Stydím se to přiznat, ale váhala jsem, jestli mu mám pomoct; bála jsem se, že to může být odpadlík. Ukrývání odpadlíka se v mé smečce trestá smrtí a nebyla jsem si jistá, jestli to mám riskovat. Ale při bližším pohledu měl na sobě drahé oblečení a dokonce ani krev rozmazaná po obličeji nedokázala skrýt jeho pohledné rysy. K tomu všemu nádherně voněl, jako svěží, ostrý zimní vzduch, ne odporně hnilobně jako odpadlík.

Všechno ve mně křičelo, ať mu pomůžu. Kdybych neudělala nic, zemřel by na svá zranění a nedokázala bych žít sama se sebou, kdybych ho nechala napospas jeho osudu. Takže, se vší silou, kterou jsem dokázala sebrat, se mi podařilo ho dotáhnout domů a položit na své malé lůžko. Rány jsem mu vyčistila a obvázala a bděla jsem u něj celou noc; pokaždé, když mu stoupla horečka, jsem ho omývala studenými hadry.

Nenáviděla jsem skutečnost, že ho dnes ráno musím opustit, ale kdybych se neukázala v práci, Daphne by někoho poslala, aby mě našel. Pak by nás určitě chytili a oba bychom byli mrtví. Jen doufám, že ten den přežil.

Když se konečně s malým uzlíčkem jídla dostanu domů, vběhnu dovnitř, celá nedočkavá zkontrolovat svého pacienta. Je stále na lůžku, ale teď už sedí a v obličeji má trochu víc barvy. Beru to jako dobré znamení.

„Jak se cítíš?“ zeptám se v naději, že bude o něco hovornější, teď když se cítí o něco lépe.

Neodpovídá mi, jen se na mě mračí a přejíždí mě pohledem od hlavy až k patě, jako by mě viděl poprvé. A pak bych přísahala, že jeho šedé oči na okamžik zlatavě zableskly, když ze sebe vydal zuřivé zavrčení.

„Kdo ti ublížil?“ zařve.

„Jsem v pořádku,“ odbydu jeho obavy, příliš zahanbená na to, abych mu vyprávěla o týrání, které snáším.

„Nejsi v pořádku! Tak mi odpověz!“ procedí mezi zuby, čelist zatnutou hněvem.

„Záleží na tom?“ odseknu. „Stejně jsi ještě příliš zraněný, abys mi pomohl, a navíc se s tím stejně nedá nic dělat. Ale jestli to vážně chceš vědět, povím ti o tom všechno, až ti převážu obvazy. Tak jak, jak se máš?“

Ještě chvíli na mě zírá, zjevně nespokojený s tímhle obchodem. Nakonec ale přikývne a odpoví: „Pořád slabý, ale naživu, díky tobě.“ Jeho plné rty se stočí do polovičního úsměvu a já cítím, jak se při jeho vděčnosti červenám. „Cením si toho, co jsi riskovala, když jsi mě přivedla k sobě domů. Jsi si jistá, že je pro mě bezpečné tu být? Můžu odejít, jestli chceš.“

„Věř mi, jestli nechceš být nalezen, není bezpečnějšího místa, kde se schovat, než u mě doma. Nikdo mě nikdy nechodí hledat,“ řeknu až příliš zahořkle.

Ale jestli si všiml mého tónu, nijak ho nekomentuje, jen přikývne a trhne sebou bolestí, kterou mu ten pohyb způsobil. I odsud vidím, že některé obvazy potřebují vyměnit, už teď mu krev prosakuje skrz látku oblečení. Začnu ho svlékat, ale jeho ruka vystřelí a popadne tu mou s překvapivou silou na někoho tak oslabeného.

„Co to děláš?“

„Svlékám tě,“ odpovím věcně. „Nemůžeš čekat, že tě budu ošetřovat oblečeného. Kromě toho, není to tak, že bych tě už předtím neviděla nahého. Jak si myslíš, že jsem se o tebe včera v noci postarala? Ty obvazy se tam neobjevily samy.“

Řekne něco, co zní jako zahučení, ale pustí mi ruku. Beru to jako svolení a pomůžu mu sundat zbytek oblečení, všechno až na spodní prádlo. Stojí mě to každou unci vůle nezírat.

Je jasné, že se tenhle muž o své tělo stará. Každý kousek jeho těla křičí mocí a silou, svaly se mu vlní pod nádherně opálenou kůží. Kromě jeho současných zranění narušuje tuto dokonalost jen pár roztroušených jizev.

„Ehm, dojdu jen pro lékárničku. Hned jsem zpátky.“ Zvednu se a přinutím se odvrátit zrak.

Spěchám do koupelny, hruď se mi zvedá a srdce mi buší. „Co to s tebou je, Sage? No a co, že je tak zničujícím způsobem pohledný! Ten muž je zraněný!“ kárám se. „A navíc jsi nevlčí nula. Až se uzdraví, ani o tebe pohledem nezavadí. Na to nezapomínej!“

Přednáška je u konce, popadnu lékárničku a spěchám zpátky k němu. Rychle mu vyčistím rány a převážu je. Celou dobu mě pozoruje, jeho pronikavé ocelově šedé oči ze mě nespustí zrak a jeho pevná, hranatá čelist nemění svůj neutrální výraz.

„Jsi v tom dobrá,“ pronese bez špetky emocí. Je to spíš konstatování než kompliment.

„Mám v tom hodně praxe.“ Pokrčím rameny. „Stává se mi celkem často, že přijdu k úrazu. A nikdo tu není, aby mi ošetřil rány.“ Tu část o tom, že by mi nebyli ochotni pomoct ani kdyby byli poblíž, vynechám.

„Hmm,“ zahučí a já zatnu čelist. Mohl by aspoň říct děkuju.

„Takže, vadilo by ti říct mi, jak ses dostal přes hranici naší smečky?“

„Napadli mě odpadlíci. Podařilo se mi utéct a hledal jsem místo, kde bych se schoval.“ Konstatujě ploše, opět bez emocí v hlase. „Půjdu, jakmile budu vyléčený. Vím, že tím, že mě tu máš, riskuješ.“

„Některá z těch zranění jsou vážná. Bude potřeba tě hlídat kvůli infekci. Nemyslím si, že bys v dohledné době někam šel.“ Chvíli na mě zírá, ale nehádá se, jak jsem čekala.

Z důvodů, které si neumím vysvětlit, mě pomyšlení na to, že by tu tento cizinec, kterého jsem právě potkala, už nebyl, naplňuje smutkem. Možná proto, že z něj cítím spřízněnou duši. Dokonce ani necítím jeho auru jako u ostatních vlků. Jeho vlk musí být opravdu slabý, nebo možná, stejně jako já, žádného nemá.

Při práci jsem ponořená do svých úvah, ale jakmile přilepím poslední obvaz, vzhlédnu a zjistím, že mě bedlivě sleduje. „Skončila jsi?“ zeptá se.

„Ano, prozatím,“ odpovím.

„Dobře. Tak a teď mi řekni, kdo ti ublížil!“ dožaduje se.