Sage

„C–, C–, Cassiusi. D–, díky B–, B–, Bohyni!“ Zuby mi drkotají tak silně, až mě bolí čelist, což mi ztěžuje řeč. Ale navzdory chladu pronikajícímu až do morku kostí mě při pohledu na něj u srdce zahřeje. „P–, p–, prosím, p–, pomoz mi!“

„Ach, ptáčku. Cos to udělala?“ mlaskne, když za sebou zavírá dveře cely.

Jeho tón je téměř rozjařený a v očích má vzrušený záblesk, ze kterého se mi nervózně sevře žaludek. Přátelský, starostlivý Cassius, ten, který pro mě má vždycky lehký úsměv, je ten tam. Očima těkám po malém prostoru, ale není se kam schovat. Jen betonová místnost, mrazivá a prázdná.

„N–, nic,“ zakoktám a couvám, cpu se do nejzazšího rohu. „P–, přísahám!“

„To přece není pravda, že ne?“ Jeho klidná slova jsou v rozporu s násilím, které vidím vřít těsně pod povrchem, čekající na rozpoutání. „Nechci ti ublížit, ptáčku. Ale budu muset, pokud mi neřekneš pravdu.“

Nevěřím mu. Chce mi ublížit, ublíží mi, bez ohledu na to, co řeknu. Ale přesto prosím. „Prosím, Cassiusi!“ Propuknu v pláč a rudožhavý děs okamžitě zahřeje mé zmrzlé tělo. „Neznám žádné odpadlíky!

„Zachránila jsem muže, kterého odpadlíci zranili. Doputoval do smečky, aby se před svými útočníky schoval. Byl to jen omega, tak slabý, že jeho aura nebyla vůbec cítit. Do žádného spiknutí jsem se nezapletla, přísahám!“

„Lži!“ Bolest exploduje napříč mojí tváří, tak prudká, že jsem si jistá, že mi oční bulva praskne v důlku. Vytřepe si ruku, klouby ho pálí z toho surového úderu. Pak mě popadne za paži drtivým stiskem a trhnutím mě postaví na nohy. „Vstávej!

„Pokud odmítáš spolupracovat, prostě tě k tomu donutím!“ Strčí mě obličejem přímo do zdi, přimáčkne mě tam jednou rukou a druhou mi roztrhne šaty na zádech. „Kurva, ani se nehni!“ štěkne a já musím poslechnout.

„C–, co to děláš?“ Hlas se mi třese, když poslouchám zvuk, jak si sundává opasek.

„Ukážu ti, co se stane, když mi lžeš. Vymlátím z tebe pravdu!“ odpoví a v jeho tónu zazní škodolibý podtón.

Jak jsem mohla být k této jeho stránce tak slepá, že jsem nikdy neviděla toho bezcitného, krutého démona, který se skrýval uvnitř? To je má poslední myšlenka, než mi nemilosrdná kůže jeho opasku pleskne o záda a podlomí se mi kolena z té štípavé bolesti.

Švihá mě znovu a znovu, nemilosrdné rány, které mi rvou a trhají maso. Křičím a vzlykám, dokud se mi plíce z té agónie nezastaví, ale on mě bičuje dál. I když jsem stále vázána jeho příkazem, jsem tak slabá, že mé tělo vypoví službu a já se zhroutím na tvrdý beton. Ale on nepolevuje a mezi ranami do mě kope.

Někdo zabuší na kovové dveře mé cely, což mi poskytne odklad. Těžce oddechuje námahou, kterou vynaložil na můj trest, když přejde místnost a trhnutím otevře dveře.

„Alfo, je čas. Váš otec vzkazuje, abyste přivedl vězeňkyni na náměstí k popravě,“ zaslechnu nějaký hlas. Vím, že bych měla být vyděšená, že bych měla prosit o ušetření. Ale smrt vítám, jestli to ukončí tohle mučení.

„Podívej se na ni! Nemůže chodit! Snad nečekáš, že tu zrádcovskou děvku ponesu, že ne? Zvedni ji a odnes ji sám,“ zavyje Cassius. „Potřebuju se umýt. Nezabíjejte ji, dokud nedorazím. Mám pro ni naplánované speciální rozloučení.“

V místnosti se rozlehnou kroky a pak mě někdo zvedne z podlahy a přehodí si mě přes rameno. Vyšlehne bolest, ale zmohu se jen na zakňučení, než úplně omdlím. Když se proberu, je to do posměšků smečky, která volá po mé smrti. Klečím, ruce mám svázané za zády a hlava mi bezvládně visí na hrudi, neschopná čelit svým žalobcům.

„Ať je smrt této zrádkyně pro vás všechny varováním. Spiklenci – pokud se spiknete s odpadlíky, budete dopadeni a zaplatíte životem!“ zahřmí Alfa nad davem.

„Otče, počkej!“ přeruší ho Cassius a v hrudi mi vzkypí bláhová naděje. Ale po tom, jak mě před chvílí zbil na krvavou kaši, jsem to měla vědět. Samozřejmě, že mě bude chtít ještě jednou vykuchat zevnitř, než zemřu. „Chtěl bych té bezvlčí děvce něco říct, než ukončíš její ubohý život.

„Já, Cassius Blackthorn, budoucí Alfa smečky Blackthornů, tě, Sage Starlingová, odmítám jako svou družku a budoucí Lunu.“

Myslela jsem, že mě štípání jeho opasku nechalo v agónii. Ale bolest z jeho odmítnutí drtí duši. Výkřik, který se mi vydere ze rtů, prorazí šokovaný ryk davu, drásavý, zoufalý zvuk. Ale Cassius se jen směje.

On to věděl! Celou tu dobu sledoval nenávist a týrání, které jsem každý den snášela. Věděl, že jsem jeho družka, a neudělal nic!

Cassius mě nikdy nechtěl, nikdy ve mě nevěřil tak, jak předstíral. Vždycky jen čekal na tento okamžik, na šanci odmítnout mě tehdy, kdy to bude nejvíc bolet.

Jsem ráda, že brzy zemřu. Tenhle žal, tahle prázdnota, to je víc, než dokážu snést. V mém světě nebylo od začátku moc štěstí, ale to málo, co tu bylo, se kolem mě hroutí v troskách.

Chce se mi křičet, zuřit proti té nespravedlnosti toho všeho, ale zmohu se jen na dutý smích. Křehký zvuk, připravený se roztříštit, stejně jako já.

Když Alfa vytasí drápy, připravený vytrhnout mi hrdlo a ukončit můj život, zavřu oči a vzpomenu si na svou nejšťastnější vzpomínku, na něco, čeho se můžu zachytit, abych se nerozpadla. Vzpomínám na svého pohledného cizince, mého jediného opravdového přítele. Byl mrzutý a náladový, ale také laskavý a byl ke mně tak jemný.

Doufám, že se dostal bezpečně domů, ať už je domov kdekoli. Přála bych si ho vidět ještě jednou. Přála bych si, aby jeho krásná tvář byla to poslední, co uvidím, než zemřu.

Očekávám, že rána přijde každým okamžikem, ale místo toho zaburácí ohlušující řev: „Stát!“ Síla toho příkazu mi vyrazí dech. Pootevřu jedno oko a vidím Alfu zamrzlého s drápem ve vzduchu, těsně před úderem, a celou smečku sraženou na kolena vahou toho povelu.

„Kdo se opovažuje zabít tuto ženu?“ zaburácí můj zachránce.