Sage

Než dorazím k sídlu smečky, shromáždí se tam dav. Alfa stojí venku na kamenných schodech a impozantní kamenná fasáda jeho domova ještě umocňuje jeho auru moci. U nohou mu na zemi leží mrtvá těla tří odpadlíků, oběť od jeho věrných stráží.

Smečka se zatajeným dechem čeká, až promluví, aby vysvětlil tyto časté vpády a svůj plán, jak je zastavit a udržet náš lid v bezpečí. Stoupnu si na špičky a snažím se dohlédnout přes zástup lidí. Cassius stojí vedle svého otce. A po jeho boku, s domýšlivým úšklebkem na tváři, je Daphne.

Pokud jde o vyvolené družky, Cassius by si mohl vybrat mnohem lépe. Všichni vědí, že ho chce jen pro jeho peníze a moc. Nechápu, jak to může nevidět.

Měl by být s někým, kdo ho miluje pro to, jaký je uvnitř. S někým, kdo by se postaral o to, aby každý den věděl, jak je úžasný, a nevyužíval by ho jen pro to, co mu může dát. Ne že by Daphne někdy někomu dovolila přiblížit se k němu natolik, aby mu projevil uznání, které si zaslouží.

Daphne přelétne pohledem dav, jako by někoho hledala. Její oči se střetnou s mými a já vidím zlo, které číhá těsně pod povrchem. Její úšklebek se rozšíří do zlomyslného úsměvu, než její výraz zvážní, plný pohrdání a předstíraného zděšení.

„To byla ona!“ obviní mě a namíří na mě pěstěný nehet. „Ona je pustila dovnitř!“

Nemůže myslet mě, že ne? Z odpadlíků mám hrůzu. Kvůli tomu strachu jsem málem nechala svého pohledného cizince zemřít. Nikdy bych se s nimi nespikla.

Ale dav se kolem mě rozestoupí jako Rudé moře a všichni na mě podezřívavě zírají. Nechápu, co se děje. Neudělala jsem nic špatného. Přece jí nemůžou věřit.

„C–, cože?“ zakoktám a krčím se pod jejich zamračenými a zlostnými pohledy.

„Daphne, to je vážné obvinění! Nemůžeme ji odsoudit jen na základě tohoto prohlášení. Prosím, řekni nám přesně, co jsi viděla,“ rozlehne se nad davem Cassiův hlas.

Svitne mi naděje, že mi přijde na pomoc. Určitě prohlédl její směšná tvrzení. Nemá žádný důkaz, protože žádný neexistuje. Možná ji dokonce potrestá za to, že lže.

Dav burácí a dožaduje se odpovědí, ale Alfa je utiší jednou zvednutou rukou. Na nádvoří padne ticho a všichni visí Daphne na rtech. Chce se mi na ně křičet, ať otevřou oči, ať vidí, jaká je to zlá čarodějnice, ale všichni jsou pod jejím kouzlem.

„Všimla jsem si, že se poslední dobou chová divně.“ Daphne se naparuje pod pozorností smečky a dramatizuje každé slovo. „Kradla jídlo v kuchyni sídla a spěchala pryč, jako by se s někým měla setkat. Tak jsem ji sledovala a zjistila, že v té své malé chatrči skrývá jednoho z nich!“ Celá smečka při těch slovech hlasitě vydechne.

„Cože? Ne! To není–“ vykřiknu, ale Alfův příkaz mě donutí přestat.

„Ticho!“ štěkne. „Přiveďte ji ke mně!“

Zůstanu stát na místě, když se ke mně vrhnou stráže, protože vím, že nemám co skrývat. Smečka mě obklíčí, dychtivá po divadle. Prosím a zapřísahám je, aby mě vyslechli, ale nikdo to neudělá. Nikdo by se neodvážil vzepřít svému Alfovi, natož kvůli bezvlčí omegě, jako jsem já.

Jdu dobrovolně, když mě stráže táhnou vpřed, bezmocná udělat cokoli jiného. Hodí mě Alfovi k nohám a ani Cassius se neobtěžuje mi pomoct na nohy. Jsem naprosto vydána na jejich milost a nemilost.

Teď, když mě opustil i Cassius, vidím svou situaci takovou, jaká je – beznadějnou. Jsem bezvlčí omega, pro smečku mám menší cenu než nic. Samozřejmě že uvěří Daphniným lžím spíš než mně.

„Vstaň!“ nařídí Alfa a mé tělo poslechne.

Nakloní se ke mně, zhluboka se nadechne, aby zachytil můj pach, a pak ucukne, jako by do něj někdo strčil. Obličej mu zrudne a ruce se mu vzteky sevřou v pěst. Ale já nechápu proč? To tak hrozně smrdím?

Sehne se nízko a promluví mi do ucha, tak tiše, že ho slyším jen já. „Byla jsi v přítomnosti mocného vlka. Cítím z tebe jeho auru a není to žádný odpadlík. Kdo to byl?“ dožaduje se. „Kdo se paktuje, aby ovládl mou smečku?“

„N–, ne, Alfo! Přísahám. S nikým jsem se nespikla. Nikdy jsem nepotkala nikoho mocného.“ Prosím ho, aby mi věřil.

„Dobře, ty nevděčná děvko! Když mi odmítáš odpovědět, možná ti noc v žaláři rozváže jazyk.“

„Prosím! Říkám pravdu!“ vzlykám, ale on mě ignoruje a ustoupí, aby promluvil k davu.

„Tuhle dívku obklopuje aura jiného vlka.“ oznamuje. „Stále z ní cítím jeho pach a on nenese pach Blackthornů. Je vinna vlastizradou! Odveďte ji do cel, ať tam počká na svůj trest!“

„Ne!“ křičím. „Neudělala jsem nic špatného! Cassiusi, prosím, pomoz mi!“

Ale když se na mě podívá, má chladné oči a odvrátí se, čímž mě ponechá mému osudu. Daphne se do něj zavěsí, opře se o něj a vítězoslavně se usmívá, když ho odvádí pryč.

„Nebyl to žádný odpadlík! Byl to můj přítel!“ křičím dál, ale nikdo mě neposlouchá. Všichni jen jásají, když mě vlečou pryč.

Nakonec to vzdám, hlas mám chraplavý a hrdlo rozedřené od křiku. Hodí mě do mrňavé cely, kde nejsou než betonové zdi a studená tvrdá podlaha. Zůstávám tu a přemýšlím, kolik hodin života mi ještě zbývá.