Garrett

Když se konečně od sebe odtrhneme, Iris se na mě dívá s takovou touhou, až mi to vyráží dech.

"Co se děje?" zeptám se tiše.

"Nic." Usměje se, ale úsměv jí do očí nedosáhne. "Jen... vzpomínám."

"Na co vzpomínáš?"

"Na to, když jsi mě políbil jindy." Její hlas je sotva šepot. "Na té misi. Poté, co mě zranili."

Z toho přiznání se mi sevře hruď. "Kéž bych si to pamatoval."

"Možná je lepší, že s