"Jen trochu?" dobírám si ji.

"Dobře, velmi přehnaně ochranářský." Zasměje se. "Ale miluju tě za to. I když se mě ptáš, jestli už je to tady, pokaždé, když se divně nadechnu."

"Budu ještě horší, až tu miminko bude doopravdy," varuju ji.

"Já vím." Nezní to, že by si s tím dělala starosti. "Ale nějak to zvládneme. Spolu."

Sedíme v příjemném tichu, ruku mám na jejím břiše a cítím, jak se naše dítě hýb