Třese se pode mnou, nehty zabořené do mé kůže, jak si zvyká na ten náhlý pocit naplnění. Zůstávám nehybně stát, ruce se mi klepou námahou se ovládnout, zoufale se snažím nepohnout, dokud nebude připravená na víc.

"Bolí to?" zeptám se hlasem ochraptělým námahou, jak se držím zpátky.

Oči má široce rozevřené, zorničky rozšířené a ztmavlé touhou. "Víc," vydechne, a to není odpověď, ale příkaz, který z