~ KATALEYA ~

„Nepřibližuj se ke mně!“

„P-proč?“ Vzduch mi s trhaným zachechláním unikne z plic.

„Nenávidím tě! Nenávidím to, že jsem tě vůbec kdy potkal!“

Projede mnou pocit viny, zatímco mě v očích pálí slzy a rozmazávají mi vidění, až sotva rozeznávám jeho pohlednou tvář, zkřivenou bezcitnou zuřivostí.

„Stála jsi mě celou mou budoucnost!“

Tisknu si ruce na uši ve snaze přehlušit ty drsné, rozzlobené výkřiky, ale jeho ztrápený hlas mi dál proniká do mysli.

„Měl jsem tě nechat zemřít!“

Plíce mi přestávají fungovat a vzduch v nich se rychle mění ve stojatý. Jak mohl říct něco takového?

Je mi to líto…

Bolí to, bolí to, bolí to.

„Je to tvoje chyba, že se všechno pokazilo!“

Ne, prosím, přestaň.

Nemůžu dýchat. Nemůžu myslet. Nevím, kolik toho ještě snesu, než se úplně zhroutím.

„Nenávidím tě!“

Tato krutá slova jsou tím posledním, co slyším, konečným úderem agónie, který mě vytrhne z mých myšlenek a vrátí mě zpět do přítomnosti.

Rychle zamrkám a hbitě si setřu slzy z očí. Není to poprvé, co jsem takhle vypnula; moje podvědomí mě nutí znovu prožívat ty strašlivé, srdcervoucí vzpomínky na dětství.

Pára z horké vody mlží sklo sprchového koutu a rozmazává mi výhled na koupelnu v pronajatém bytě.

Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a pak pomalu vydechnu.

Od chvíle, kdy jsem sem před dvěma dny přijela, mě ty bolestné vzpomínky staré čtrnáct let začaly znovu pronásledovat. Noční můry jsou zpět, a i když jsem vzhůru, dál se mi přehrávají v mysli.

Každé ráno se probouzím zalitá potem, zmítaná třesavkou, zatímco bojuji s pocitem viny a bolestí z jeho posledních slov.

Vina, kterou si nesu už od dětství, přetrvává, a ačkoliv mi to trvalo čtrnáct let, jsem tady, abych napravila chyby své minulosti. Nebude to snadné, to vím.

Přijdou překážky a chvíle, kdy se mi možná srdce znovu rozbije na kousky, ale na tuhle chvíli jsem čekala víc než deset let a teď už necouvnu.

Jeho slova se mi s nebývalou silou vracejí do popředí mysli, a tak zavírám oči a snažím se uklidnit.

Nenávidí mě.

Stále mě bude nenávidět, a přesto, navzdory všemu, se nedokážu přimět k tomu, abych na oplátku nenáviděla já jeho.

Musím čelit té bolesti a přežít. Kvůli tomuhle jsem pracovala. Tohoto jsem se celá léta snažila dosáhnout. Spravím, co bylo rozbito, i kdybych přitom měla ztratit sama sebe.

Sáhnu po lahvičce se šamponem, vymáčknu si trochu do dlaně a začnu si napěňovat vlasy. Pískově blond prameny ztmavnou do teplé hnědé a jejich konečky mě lechtají na kříži.

Když ze sebe pěnu spláchnu, vypnu sprchu a otevřu dveře, popadnu ručník, který jsem si položila na dosah, a osuším se, než se do něj zabalím.

Jak bude reagovat, až zjistí, kdo jsem? Bude si mě vůbec pamatovat?

Bosa dojdu k zrcadlu, setřu z něj páru a zírám na svůj bledý odraz a sleduji, jak se zkresluje, až se dívám do plochých, chladných očí toho mladého chlapce, který trýznil mé sny. Tvář chlapce, který kvůli mně tolik ztratil…

Svírám přívěsek ve tvaru srdce, který nosím neustále na krku, a snažím se uklidnit tu zuřící bouři, která hrozí, že mě utopí.

Teď jsem tady, tak blízko tomu, abych ho našla… ale zároveň mě ta chvíle děsí.

„Kataleyo?“

Ztuhnu, když se zpoza dveří koupelny ozve Valentinin hlas.

„J-jo?“ odpovím a snažím se, aby můj hlas zněl klidně. Jen nepatrně se zachvěje, a já se nutím do úsměvu, ačkoli mě nevidí.

„Jsi v pořádku? Chci říct, seš tam už docela dlouho.“

„Užívala jsem si sprchu! Hned jsem venku.“

Valentina byla poslána jako má osobní strážkyně, což jsem nechtěla, ale můj otec – alfa král – naprosto odmítal dovolit mi letět z Anglie do Portorika samotné. Zvláště s těmi podivnými událostmi, které se dějí po celém světě.

Svět se stává nebezpečným místem a cestovat kamkoli o samotě je riskantní.

Táta nechtěl, abych vůbec jezdila, i když jsem se na to připravovala několik let. Stálo to hodně přesvědčování ze strany mámy, mého bratra Danta a mého bratrance Lea, než mi konečně dovolil sem odcestovat.

Teď, když jsem tady, jsem vyděšená, nervózní a nadšená zároveň.

Natáhnu si podprsenku a kalhotky a ještě jednou se podívám na svůj odraz. Vítají mě plné křivky, mnohem výraznější než u průměrné vlkodlačice. Tam, kde mají ony úzké boky, jsou ty mé široké. Tam, kde ony mají vypracované svaly na zadku, je ten můj měkký a kulatý.

Obleču si své světle růžové domácí oblečení, pročešu si své dlouhé kadeře kartáčem a opustím koupelnu.

Valentina sedí na pohovce, mračí se a drží svůj tablet, na kterém je zobrazená fotka. Je to profil pohledného muže.

„Našli jsme ho, Kat. Kurva jsme ho našli.“

Zírám na ten mírně rozmazaný obrázek a přikládám si ruku na hruď, když se mi srdce bolestivě sevře. Všechny noční můry se mi nahrnou do popředí mysli, když si prohlížím ty chladné, uhrančivé oči.

Jeho bujné hnědé vlasy mu padají do čela a já vidím jeho ostře řezanou čelist. Srdce mi buší, když si uvědomím, na koho se to dívám.

Chlapec, do kterého jsem se zamilovala v den, kdy mě ochránil před vlastním otcem.

Alfa smečky Fuego De Ceniza.