~ KATALEYA ~

Při pohledu na tu fotografii se mi vzpomínky vpíjejí do reality, až dokážu na rtech ochutnat slané slzy, které mi kdysi stékaly po tváři.

Odvrátím pohled, až když se bolest v hrudi stane nesnesitelnou.

Celý život se ke mně chovali jako k princezně, moje rodina a naše smečka se o mě staraly. Nejen proto, že jsem dcerou lykanského krále, ale také kvůli tomu, co se tehdy stalo, tenkrát, když se naše dvě smečky střetly.

Bylo mi šest let, když mě unesli. Stále si pamatuji, jak mě odnášeli a já doufala, že mě tatínek zachrání... ale on nepřišel a já zůstala zamčená u netvora, který mě sebral; byl to Sebastian Escarra, předchozí alfa smečky Fuego De Ceniza. Muž, který zaprodal duši samotnému ďáblu.

Enrique, vlastní syn Sebastiana Escarry, byl tím světlem, které mě chránilo před temnotou. I v těch nejhorších dnech mě naplňoval majákem naděje, tím, kdo mi přinášel určitou útěchu.

Jako všechno v životě, i jeho skutek laskavosti měl vysokou cenu. Jeho vlastní otec mu uťal ruku, nechal ho tvrdě zaplatit za to, že mi pomohl, a zrodil v Enriquem nenávist. Kvůli mně, protože mi pomohl.

Dokázali jsme tu hrozbu ukončit a zabít džina, který ovládl Sebastiana Escarru, ale to Enriquemu bolest nevzalo. Viděl v nás jen ty, kteří mu zničili život a rodinu. Jenže džina od Sebastianova těla oddělit nešlo a on sám už byl příliš ztracený... nicméně ta bolest, kterou to Enriquemu způsobilo, byla v jeho očích jasně vidět v den, kdy jsem ho spatřila naposledy.

Bylo období, kdy jsem svou pravou ruku také přestala používat, chtěla jsem trpět stejně jako on, dokonce mě lákalo si ji uříznout jako trest, abych věděla, jak se cítí. Ale samozřejmě jsem nikdy nenašla sílu to udělat, a místo toho jsem se rozhodla pomoci mu tak, jak by z toho měl prospěch.

Zařekla jsem se, že mu do života vrátím světlo, stůj co stůj, a tak jsem se začala věnovat bionickému inženýrství v naději, že se mi podaří vytvořit tu nejpůsobivější náhradní protézu, která mu vynahradí tu, o kterou přišel.

Trvalo roky plánování, studia a neúspěšných pokusů dostat se tam, kde jsem dnes. Chtěla jsem něco, co by se s ním proměnilo, když se přemění, něco, co bude pohodlné a co by mohl nosit, aniž by mu to dráždilo pokožku předloktí, která to obklopuje.

Před dvěma lety jsem měla to štěstí, že jsem našla mentora, který mi pomohl dosáhnout mého cíle. Byl to muž, který byl tím nejúžasnějším a nejchytřejším člověkem, jakého jsem kdy potkala, muž, který se měl stát nástupcem mého otce, až přijde čas. S jeho vedením a pomocí se nám podařilo vytvořit přesně to, o čem jsem snila – oživit tu nejvýkonnější bionickou končetinu, jakou si lze představit.

A teď jsem tady, v Portoriku, tak daleko od Spojeného království, abych našla Enriqueho a dala mu tento dar. Tak či onak se postarám o to, aby ho přijal, i kdyby to mělo znamenat, že mě už nikdy nebude chtít vidět.

Já tě najdu, Enrique.

Brzy.

A zažehnu pochodeň světla v té temnotě, o které vím, že zastínila tvůj život.

~~~~~

Uplynuly dva dny, ale nenašli jsme žádné další stopy. Proslýchá se, že alfa Enrique vládne celému ostrovu, dokonce uplatňuje kontrolu i nad menšími smečkami. Ať je to jakkoli, najít základnu smečky Fuego De Ceniza se ukázalo jako téměř nemožné.

Ale nehodlám to vzdát. Podívám se na dva muže, kteří stojí opření o zeď a se smíchem se baví o něčem, co neslyším. Rozejdu se k nim a zdvořile se usměju.

„Promiňte, někoho hledám, zajímalo by mě, jestli byste-“

„Ahoj, mami...“ prohodí jeden z nich, když si mě oba prohlížejí, a já si najednou připadám strašně zranitelná. „Nechceš si s námi dát drink?“

„Ne, děkuji. Chtěla jsem-“

„Chtěla jsi říct?“ skočí mi do řeči ten druhý, nakloní se blíž, téměř mě svléká očima, a já o krok couvnu, protože se mi to nelíbí. Nesnaží se svůj predátorský pohled nijak skrývat.

„Nic,“ hlesnu trochu tišším hlasem, otočím se a odcházím.

„Jsi si jistá, že se k nám nechceš přidat? Ukážeme panence, jako seš ty, docela pěknej večer. Nemáš zájem?!“

Ignoruji je, zahnu za roh a snažím se zklidnit své srdce.

Uklidni se... udělat něco unáhleného mi nepomůže; kromě toho nepotřebuju, aby si mě někdo všiml, pokud použiju své schopnosti.

Vydechnu a pak se nadechnu, udělám několik uklidňujících nádechů, než ztuhnu, když mi nos naplní lahodná vůně něčeho, co se peče.

Dezert!

Podívám se před sebe, všimnu si na rohu malé otevřené kavárničky a usměju se.

Jé!

Ach, myslím, že si zasloužím přestávku! Byla jsem celý den na nohou a myslím, že bych snesla něco sladkého! Pospíchám k obchůdku, zatlačím do dveří a jsem připravená ponořit se do tohoto kousku nebe...

~

„Gracias,“ poděkuji s úsměvem ženě španělsky a obdivuji řadu sladkostí.

Oplatí mi úsměv. „Nechte si chutnat, ach, nemívám tu tak krásnou mladou dámu každý den,“ odpovídá španělsky.

Jazykem, který jsem se plynule naučila, a v němž jsem po angličtině nejlepší.

Pustím se do svých dobrot, vychutnávám si sousto z jednoho quavového pečiva, olíznu si rty a hledím na ulici venku.

Všichni jsou tak přívětiví, ale jakmile se kohokoli zeptám na polohu smečky, nikdo není ochotný se o ni podělit. Skoro jako byste k získání polohy potřebovali zvláštní pozvání nebo nějakou propustku.

Tiše si povzdechnu, upiju své coquito, vynikající krémový kokosový nápoj, a znovu si povzdechnu.

Jak tě najdu?

Ani nevím, co mu řeknu, ale...

Obrázek, který mi ukázala Valentina, mi naplňuje mysl, a ačkoli není jasný, vím, že je to fešák.

„Jste v pořádku, drahoušku? Povzdechla jste si tolikrát, že už to ani nespočítám,“ ozve se žena, které ten malý obchůdek patří.

„Omlouvám se, že vás tím ruším.“

„Ach, to je naprosto v pořádku! Co se děje? Svěřte se.“

„Snažím se někoho najít... jen nevím, jak se k němu dostat,“ odpovídám váhavě.

„Oh, je to milenec?“

Zčervenám, ale než stačím odpovědět, mávne rukou. „Neříkejte už nic! Máte jméno? Vím, kde kdo bydlí! Mně nic neunikne!“

To asi ano, ale jakmile vyslovím jeho jméno, už mi to neřekne.

„Hledám alfu Enriqueho ze smečky Fuego De Ceniza,“ hlesnu tiše.

Její úsměv pohasne, než si dá ruce v bok a povzdechne si. „Ah, už chápu vaše dilema. Je mi líto, ale nemohu to říct.“

„To je naprosto v pořádku,“ řeknu a skrývám zklamání. Moc víc jsem nečekala. „To jsem si myslela. Přesto vám děkuji. Moc si toho vážím.“

Poplácá mě po rameni a odejde utírat stůl. Podívám se dolů na výběr dezertů na stole přede mnou. Dokonce ani jídlo mě teď nedokáže potěšit.

Zakousnu si ještě několikrát a chystám se vstát, když žena projde kolem a položí něco na stůl, ale nezastaví se ani nic neřekne.

Už na ni chci zavolat, ale pak se zarazím, pohlédnu na její záda a váhavě zvednu ten malý čtvereček papíru. I když chci zkontrolovat, co to je, nechci to tady riskovat. Nechám spropitné a odejdu. Jakmile jsem venku, papírek rozevřu a přečtu si vzkaz, který je jasně napsaný španělsky.

‚Nemůžu vám říct, kde bydlí, ale často ho najdete v Club Jewels. Hodně štěstí.‘

Club Jewels! Konečně stopa.

Děkuji! pomyslím si, když se dívám výlohou obchodu. Je zaneprázdněná utíráním stolu a já si slibuji, že jí pořádně poděkuji, až ji příště uvidím.

Srdce mi vzrušením poskočí a já se rozhodnu, že se brzy vrátím do bytu a připravím se na dnešní večer do klubu. Nejdřív ale musím zjistit, kde přesně se ten klub nachází.

Tak jo, Kat, buď anebo. Možná, jen možná, ho dneska v noci uvidím. Žaludek se mi při té myšlence sevře a já si položím ruku na hruď, abych to neustálé bušení zklidnila.

Enrique… Poznáš mě?