~ ENRIQUE ~

„A to ode mě očekáváte, že uvěřím, že vás všech sedm zřídila jedna ženská?“ zeptám se chladně a probodnu ty pitomce před sebou pohledem.

„Ano, alfo, ani nevíme, proč to udělala... Nejdřív se mě pokusila svést, a když jsem odmítl... no, začala vyvádět.“ říká pitomec číslo jedna.

Pohlédnu na ženu, která stále leží v bezvědomí na pohovce v mé kanceláři a můj sako jí zakrývá zadek. Nechápu, proč na sobě má tak odhalující šaty. Je jasné, že žádný z těchhle kreténů z ní nemohl spustit oči, a to mě dráždí.

„Proč mám pocit, že je celá ta historka lež?“ zeptám se jedovatě. Tito muži patří k té nejnovější smečce, nad kterou jsem převzal kontrolu, a já těm úlisným zmetkům nevěřím.

„Alfo, to není problém. Prostě ji nechte jít,“ dodává pitomec číslo dvě.

„Proč? Máte co skrývat?“ zeptám se, otočím se a chladně pohlédnu na muže, který promluvil. Zdobí ho zkrvavený nos a já nejsem hlupák... kromě toho se mi žádný z nich neodvážil odpovědět na mou otázku.

„Ne! Ne, alfo, to vůbec ne!“ říkají jednohlasně.

„Tak mi řekněte...“ začnu, jak k nim kráčím, jednu ruku v kapse, moje aura víří kolem mě jako smrtelný jed připravený pohltit vše, čeho se dotkne. „Jestliže se vás pokusila svést... tak proč jste to zrovna vy, komu teče z nosu krev?“

Moje slova visí ve vzduchu, kape z nich smrtelný jed a oni viditelně zblednou. Jsou zranění všichni, ale co mě fascinuje, je ten, který má přes rameno a paži škrábance; ty se mu nehojí a on se to snaží utajit. Je v pořádku? Proč se nehojí?

„Alfo, prosím, pochopte, my-“

„Vypadněte. Ale jestli zjistím, že se ji někdo z vás pokusil napadnout... ponesete následky.“ Můj hlas je hluboký, ale moje otevřená výhrůžka je nade vše jasná.

Nikdo z nich se neodváží mi odporovat, když odcházejí, jejich tváře mám vryté do paměti. Jakmile dveře cvaknou a zavřou se, přejdu ke krásce, která na pohovce tvrdě spí. Vypadá jako panenka, nedivím se nikomu, kdo by si s ní chtěl hrát... ale...

Řasy se jí dotýkají kůže, tváře má zardělé a plné rty pootevřené jen tak nepatrně, že mě to nutí přejet po nich prstem.

Přes čelo se mi mihne zamračení, když si dřepnu, rozevřu jí ústa a nasaji její dech.

Je cítit lehkým dotekem alkoholu a taky...

Oči se mi zablesknou a podívám se na Joseho, který stojí u dveří.

„Hoďte tu celou bandu do vězení. Zdrogovali ji.“ Zavrčím jedovatě, postavím se, posunu jí své sako níž a podívám se na malou trhlinu v látce jejích šatů pod prsy.

Moje domněnky byly správné... opravdu se ji pokusili napadnout.

„Jsi si jistý?“ zeptá se Jose, ale v okamžiku, kdy na něj vrhnu pohled, mě uposlechne a okamžitě opustí místnost.

Slyšel jsem ten povyk, když jsme odcházeli z klubu, ucítil jsem tu ohromnou vlnu moci a musel to jít zkontrolovat... a taky tu zvláštní růžovou záři...

Kdo je to?

Co tu pohledává?

Ty otázky mi vrtají hlavou, ale stejně se neubráním pocitu neklidu a vzteku, když si vzpomenu, že je to Britka.

Místo, se kterým nechci mít nic společného... místo, které mi vrací ty vzpomínky, ke kterým chovám odpor...

„Tohle je přesně ten druh věcí, co mě zneklidňují. Jsme teď tak velká smečka, a s tím je v ní taky spousta pitomců.“

Ušklíbnu se. „Přesně proto jsme tu my, abychom na ně dohlédli. Kdyby zůstali ve svých původních smečkách, pod vedením toho hijo de puta jako jejich alfy, prošly by jim mnohem horší věci. Já se postarám o to, aby byl zaveden pořádek. Nikomu nic takového neprojde. Ne pod mým zasraným dohledem.“

„To je pravda... Bylo třeba to udělat. Jen je na hovno, že se nám tu promenují po našem území a provádějí takové věci nevinným ženám. Takže, co chceš, abychom s ní udělali?“ zeptá se Carlos a zhluboka si povzdechne.

„Zavři ji do nějakého pokoje, svaž ji a drž stráž. Bez ohledu na to, že v této záležitosti nebyla tím, kdo to vyprovokoval, je pořád na tomhle ostrově, ačkoliv by tu být neměla. Našlo se něco na místě činu? Telefon? Občanka?“

„Ne, alfo. Nic.“ odpoví a skloní hlavu.

Zamračím se, jsem si jistý, že v klubu měla kabelku. „Hledali jste pořádně?“ zeptám se s pohledem upřeným na něj.

Přikývne. „Ano.“

Vydechnu, s chladnýma očima na ni shlédnu. Pískově blond kadeře se jí rozprostírají kolem obličeje... Srdce se mi sevře, když si vzpomenu na mladou dívku, která kdysi vstoupila do mého života... dívku, se kterou bych si přál nikdy se nepotkat...

Obklopuje mě oheň a mysl mi plní křik, který mě donutí se od ní odvrátit.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se tiše Carlos.

Krátce přikývnu a už se chystám odejít z kanceláře, když vtom se pohne. Ze rtů jí unikne tiché zakňourání, až z toho ztuhnu. Proč to znělo tak... sexy? Carlos se na mě podívá a já se zamračím.

„Hoďte ty bastardy do vězení.“ Zavrčím zrovna ve chvíli, kdy mě zasáhne vůně jejího vzrušení.

Droze to možná trvalo trochu déle, než začala působit, ale byla zdrogovaná silně, bezpochyby Vlčím deštěm, silnou vlkodlačí verzí afrodiziaka, které se v posledních letech stalo extrémně populární. Tím druhem, který vydrží mnohem déle než běžná droga.

Sám ji uložím do pokoje dřív, než s ní někdo něco zkusí. Sehnu se, vezmu ji do náruče a ona okamžitě zasténá a pevně mi ovine paže kolem krku.

Zatnu zuby, když se otočím, opustím kancelář, nesu ji chodbou a zarazím se, rozmýšleje se, kam ji uložím, než se rozhodnu vzít ji nahoru. Čím méně lidí bude na tom patře kolem ní, tím lépe pro ni i pro nás.

Ze rtů jí unikne další zasténání, když mi sjede rukou po krku a pak mi prsty projede vlasy.

„Mm... rique...“ Nedokážu rozeznat, co se snaží říct, nevím, proč mám pocit, že to bylo moje jméno, ale její hlas je ztělesněním sexappealu, stvořený k tomu, aby sténala v záchvatech hříchu.

Otevřu dveře jednoho z mnoha prázdných pokojů tady nahoře v nejvyšším patře sídla smečky, přenesu ji k posteli a pomalu ji položím.

„Ne...“ zašeptá, když mě náhle stáhne dolů a já svalím na ni, koleno mám vtlačené mezi jejíma plnýma stehnama, a ztuhnu, když si uvědomím, že mám obličej zabořený mezi jejími velkými, měkkými prsy...