~ KATALEYA ~

„Ne, děkuji, nic nechci...“ Ztuhnu, když si uvědomím, kdo se mě právě zeptal. Z toho hlubokého barytonu mi přejíždí mráz po zádech a nemůžu si pomoct, musím zírat na tu dokonale ostře řezanou čelist, jak se dívá před sebe.

Bohyně…

Vypadá ještě úchvatněji a pohledněji než na té fotce a moje srdce bije tisíckrát za vteřinu, když si prohlížím tu opálenou pleť, to drsné strniště, ten ostrý nos.

Je tady... vedle mě.

Ty roky čekání a touhy po něm, ty jsou pryč... je přímo tady, jen na dosah.

Není dost slov, která by vysvětlila tento okamžik, o kterém jsem snila roky. Zdá se, že se zastavil čas a jsme tu jen my dva.

Pryč je dunivá hudba klubu, křik a rozruch těch kolem nás...

Hledím k němu vzhůru, zatímco do sebe obrací svůj nápoj.

Jsme tu jen my dva...

Ve chvíli, kdy s prásknutím odloží sklenici, jsem vržena zpět do přítomnosti.

Řekni něco!

Ale moje rty nespolupracují. Z toho, že jsem mu tak blízko, jsem ztratila řeč a jediné, co chci dělat, je obdivovat ho.

Vyrostl. No samozřejmě, že vyrostl! Už to není chlapec. Bohyně!

Seberu odvahu a otevřu ústa, abych promluvila. „Vy-“

„Na tomhle místě se to vážně plní odpadem.“ Náhle mě přeruší, hlas má drsný jako mrazivý zimní chlad, zprudka se postaví a zosobňuje hněv, který je silný a v souladu s jeho mocnou aurou.

Vyjeknu, ostře vtáhnu vzduch a on na mě shlédne, oči mu planou jako roztavené tekuté zlato. Nepotřebuje to oznamovat ani dávat najevo. Je jasné, kolik moci muž přede mnou drží.

„Ubohé.“

Jeho slova mnou projedou jako nůž, kterým by uvnitř mě někdo kroutil, a i když se otočí a odchází, vyzařující moc a dominanci, mám pocit, jako by mi ten nůž nechal zapíchnutý v krku. V duchu jsem si představovala tisíc scénářů, tisíc způsobů, jak proběhne naše první setkání, ale tohle k nim nepatřilo.

Zastaví se, když ho zastaví jedna z tanečnic, oděná do ničeho jiného než třpytivých krytek na bradavky a tang, a položí mu ruku na hruď. Najednou mám pocit, jako bych dostala ránu pěstí do břicha. Dám se do breku, ale nedokážu odvrátit zrak, navzdory zesilující bolesti na hrudi. Rty se mi zachvějí, když ji popadne za zadek a zmáčkne ho.

Odvrátím pohled. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být tak bolestivé...

Jsem oslepená slzami a ve chvíli, kdy zamrkám, slzy mi stékají po tvářích. Roztřeseně se nadechnu, když mi někdo podá nápoj, skloním hlavu, zamumlám ‚děkuji‘ a polknu ho.

Ne že by mi to pomohlo s tou agónií, ve které se nacházím. Ruce se mi třesou a připadám si znovu jako ta šestiletá holčička, na kterou křičí.

Bohyně... Přitisknu si ruku na hruď a cítím, jak mi srdce nesnesitelně buší.

Nedokázala jsem ani promluvit... nemohla jsem mu ani říct, proč tu jsem. Sklouznu ze stoličky a najednou se mi zatočí hlava.

Musím zaplatit...

V touze se odtud rychle dostat sáhnu po tašce, která mi visí na rameni.

„Kolik dlužím za ten drink?“ ptám se.

„Je to zaplacené,“ slyším barmanovu vzdálenou odpověď.

„Dě-děkuji,“ zašeptám, než se otočím a pospíchám pryč, zvuk hudby mi duní v uších, vidění se mi houpe a jediné, na co dokážu myslet, je nenávist v jeho očích.

Ubohé.

Takhle jsem působila?

Proč? Co jsem vůbec řekla, že ho to tak rozzlobilo?

Zničehonic se zastavím, zavrávorám na místě a popadnu se stolu, málem přitom spadnu hlavou napřed na zem a srdce mi prudce buší.

Uklidni se, Kat...

Zhluboka dýchám, ale hlava mi připadá těžká a když otevřu oči, vidím dvojitě.

Se soustředěným zamračením scházím po schodech. Dal mi někdo něco do toho drinku?

Sotva udělám další dva kroky, připadá mi, že každou chvíli spadnu a zavřu oči.

Jak jsem mohla být tak neopatrná? Slíbila jsem mámě a tátovi, že budu opatrná.

Zchytím se za čelo. Musím dát vědět Valentině, pak se někde schovat a počkat, dokud nedorazí. Nemůžu riskovat, že tady budu sama.

Rozhlédnu se a snažím se zorientovat v rozmazaném okolí.

Tepání v hlavě sílí a já do sebe vtáhnu vzduch. Kdo to udělal? Sledují mě?

Náhle mě zasáhne vlna neklidu a já se naslepo rozběhnu, touha rychle najít nějakou skrýš mě pohlcuje. Stane se něco zlého!

„Tamhle je!“ zavrčí někdo.

Srdce mi buší a běžím rychleji, snažím se přeměnit, ale ať už mi dali cokoli, nedovolí mi to. Jak jsem mohla být tak hloupá a padnout do téhle pasti?

Smutek mojí vlčice mě jako by obalil, skoro jako by mě utěšovala a já z těch emocí útěchy čerpám. Vím, že naši vlci jsou naší součástí, ale často mám pocit, že je to ve mně další bytost, taková, která je mojí součástí, a přesto je mocná, i když si nejsem jistá různými věcmi. Vždycky je tady, dohlíží na mě, připravená vystoupit dopředu, kdykoli ji potřebuji.

Možná jsem trochu divná, ale být taková mi vyhovuje.

Zvuk mých podpatků a těžké kroky za mnou se rozléhají vzduchem, hlučí mi v uších jako připomínka, že mě dohánějí.

Jsou nejméně čtyři – ne... je jich víc...

Zahnu za roh, šmátrám v tašce a snažím se vytáhnout telefon, ale moje koordinace je narušená, o něco zakopnu, zalapám po dechu, upadnu na zem a tvrdě se udeřím do kolena.

Tohle jsem měla zvládnout vybrat... jenže mám čím dál větší závratě.

Obsah mé tašky se rozletí po zemi a já hmatám po kamenné zemi ve snaze najít telefon. Právě když ho ucítím pod konečky prstů a chci ho popadnout, zaslechnu kroky přímo za sebou.

Vydrápu se na nohy a snažím se udržet rovnováhu. Hlava mi třeští a projede mnou náhlá vlna horka přesně ve chvíli, kdy se znovu rozběhnu.

‚Valentino?!‘

Jsem mimo dosah? Nebo na mě ta droga takhle působí?

‚Valentino!‘

Najednou mě někdo chytí za paži a trhne mnou k sobě. Zamračím se, zvednu ruku a silně ho uhodím hřbetem ruky přes obličej. Zavrčí a zapotácí se dozadu. Další muž se na mě vrhne, srazí mě na zem a já vytáhnu drápy, proseknu mu paži a odkopnu ho ze sebe.

„Jak se opovažujete se mě dotknout!“ vyplísním ho španělsky a dbám na to, aby můj hlas zněl co nejvíce nepřátelsky. Není to těžké, když víte, že jeho úmysly nejsou dobré.

„Oho, máme tady pěkně drzou holku,“ odpoví se smíchem. Nevidím mu do tváře, ale poznám, že se na mě dívá. Ucouvnu a cítím slabost v kolenou.

Cítím krev a projede mnou záchvěv strachu z toho, jak moc jsem mu ublížila.

Brzy mi dojde pára...

Chci tady použít své schopnosti?

Pokud budu muset, udělám to.

Zhluboka se nadechnu, když se mi zatmí před očima a já málem spadnu, ale paže se mi ovinou kolem pasu.

Přežití.

Je to do mě vryté jako samotný dech, který potřebuju k přežití, a v posledním roce se tahle vůle jen prohloubila.

Když je nebezpečí na každém rohu, musíme být připraveni na všechno.

Bez ohledu na cokoli.

Moje tělo mě sice může opouštět, ale k tomu, aby mě to srazilo na kolena, to nestačí. Nic nebude stačit.

Zároveň ale vím, že je v mém současném stavu všechny nezvládnu. Je tam pár takových, co mají slušné aury.

„Pojď sem! Pomoz mi, ty canton de cabrón!“ zavrčí ten muž, který mě drží, a dech mu silně páchne alkoholem. Rozmáchnu se a udeřím ho pěstí do nosu.

Odlétne, síla za mou ranou pěstí ho odhodí na zem.

Zavřu oči a couvám, zatímco se snažím vybavit si rozvržení prostoru, když jsem vcházela do klubu. Šla jsem nahoru tímhle směrem, ne?

Otevřu oči a zaměřím se na rozmazaný obrys pouliční lampy. Perfektní!

Dopotácím se k ní, zpevním nohy a ovinuji kolem ní paže.

„Kam utečeš teď, bejby?“ posmívá se jeden z mužů.

Uteču... ale napřed... musím Valentině sdělit svou polohu.

Najednou mě obklíčí a já se chytím chladného kovu pouliční lampy.

„Do prdele...“

„Proč už není tuhá? Jsi si jistej, že to vypila celý?!“

„Jo!“

Oči mi blesknou. „Je mi to líto, ale přinutili jste mě k tomu,“ zašeptám, přidám trochu svých sil a se zasténáním vytrhnu sloup lampy ze země.

Soustředěně zařvu, roztočím se a neobratně s lampou máchnu, zatímco se potácím pod její váhou. Hýbat se je čím dál těžší... Pokaždé, když s někým naváže kontakt, sebou trhnu.

„Odpusť mi, Bohyně... Au, to muselo bolet. Jejda. Ups! Jau! Promiň!“

Jejich křik a hlasité křupnutí nebo žuchnutí, když je zasáhnu, mi napovídá, že mám v sobě ještě dost síly na to, abych nadělala nějaké škody.

Klopýtnu, sloup lampy dopadne na zem a já o něj málem zakopnu. Jsem příliš slabá na to, abych běžela, ale alespoň většina z nich je dole. Nicméně vidím, že jeden nebo dva se hýbají.

Schovej se.

Zírám na oblohu a vím, že Valentina mě bude sledovat odněkud poblíž. Řekla jsem jí, že budu v klubu, takže musí být blízko. Doufám, že tohle uvidí... Zvednu ruku a vyšlu na oblohu záblesk růžového ohně. Rozdělí se a snáší se dolů jako zářící okvětní lístky třešňového květu.

Volání o pomoc.

Dopotácím se pryč a vrazím do něčeho kovového. Popelnice? Nejsem si jistá, ale zrovna ve chvíli, kdy se za ni rychle chci schovat, připravená dřepnout si a zůstat ukrytá, zaslechnu kvílení pneumatik a přijede k nám auto.

Valentina?

Udělám chybu a vystoupím zpátky, abych se podívala, zářící světlomety mě oslepí. Zastíním si oči ve chvíli, kdy se otevřou dveře a mě zasáhne ta omamná vůně, kterou jsem před chvílí cítila: deštný prales, letní noci a nádech dřevěného uhlí... je to tak osvěžující a přitom tak návykové.

Enrique...

„Co se to tu zrovna stalo?“ zní nazlobeně a tělo mi říká, abych utíkala, ale došly mi baterky...

Slyším zasténání jednoho z mužů. „Alfo...“

Ale on si jich nevšímá a já slyším, jak se blíží jeho kroky, a každý z nich se ve mně hlasitě rozléhá.

Oči mi blýsknou, jak má vlčice vystoupí dopředu, chce Enriquemu říct, že nejsou nevinní, ale dřív, než stihnu říct jediné slovo, mozolnatá ruka mi sevře bradu, srdce mi buší a tělem mi projede mravenčení, neschopná popřít, že jeho doteky vnímám hypercitlivě.

I když vím, že mě nemá rád, hluboko uvnitř věřím, že mi neublíží.

„Tohle jsi udělala ty?“ ptá se anglicky. Předtím mluvil španělsky.

Ach, zní to tak sexy!

„Já...“

Projede mnou silná vlna horka a připadám si celá taková zvláštní, ale než stihnu říct víc, víčka se mi zachvějí a zavřou, temnota mě najednou vtáhne hluboko do svého nitra a cítím, jak se mi podlamují nohy... Pevná paže se mi s lehkostí ovinula kolem pasu, chytila mě, a jeho vůně mi naplní nos těsně předtím, než všechno zčerná.