„Tati, říkala jsem ti to snad stokrát. Nepotřebuju osobního strážce.“ Zasténala jsem a svalila se na postel. Můj otec byl chvíli zticha, ale stále jsem vnímala jeho přítomnost ve svém pokoji.

„Víš, že se tě jen snaží ochránit,“ okřikla mě má vlčice Aela.

„Arabello,“ ozval se přísný hlas mého otce. Neochotně jsem se posadila a pohlédla do jeho stříbrných očí. Cítila jsem, jak mou ložnici naplnila moc alfa krále, a potlačila jsem nutkání se zachvět.

Aela zabručela: „No, a teď to máš.“

Jeho alfa síla na mě nepůsobila úplně stejně; to, že jsem byla jeho dcera, mělo jisté výhody. Přesto jsem musela potlačit touhu se pod jeho pronikavým pohledem skrčit.

Povzdechla jsem si, protože mi bylo jasné, že tenhle rozhovor nikam nevede. „Ano, tati?“

„Budeš se chovat slušně a necháš svého osobního strážce, aby tě chránil.“ Jeho velitelský hlas mi naplnil uši a já potlačila nutkání protočit panenky.

Veškerý výcvik, který jsem podstoupila, jeho názor nezměnil. Trval na tom, že se jeho nepřátelům nemůžu rovnat, dokud se nestanu královnou. Odmítal se vzdát svého titulu, dokud jsem neměla druha, a měl tak větší motivaci než kdy jindy přidělit mi nechtěného osobního strážce.

„Fajn,“ vyštěkla jsem. „Ale víš, že se nikdy nebudu chovat slušně.“ Překřížila jsem si paže na hrudi, vyhlédla z okna ložnice a nechala oči bloudit po rozlehlé zahradě vzadu za domem.

Táta se na mě soucitně usmál a posadil se na postel. „Arabello, víš, že tohle je to poslední, co bych chtěl. Všude máme nepřátele. Musím mít jistotu, že jsi v bezpečí.“

Odfrkla jsem si a dál upírala pohled na zahrady. Rozhodně jsem neměla v plánu hrát hodnou holčičku, ne když mi brali i to málo svobody, které mi zbývalo.

„Nemůžu přijít i o tebe, Bello.“ Zaslechla jsem tátův prázdný hlas a srdce se mi sevřelo. Moje zelené oči se střetly s jeho a já viděla, jak zlomené srdce doopravdy má.

Před pouhým rokem jsem přišla o matku a můj otec ztratil svou družku. Táta měl image, kterou si udržoval pro okolní svět. Pevný a na hranici krutosti přísný alfa král, který chrání svůj lid. Jen já a moje matka jsme měly dovoleno vidět tuhle jeho stránku, stránku plnou citů.

Nedokázala jsem se dál držet svého vzteku a zamračila se na něj. „Kdy tu bude?“

Protočila jsem panenky, když se tátova tvář roztáhla do úlevného úsměvu, a nedokázala jsem potlačit lehký úsměv, který mi pohrával na rtech.

„Zítra ráno.“ Táta přikývl a letmo pohlédl na svůj telefon. V těchto dnech neměl skoro žádný čas; s probíhající válkou a atentáty měl práce až nad hlavu.

Povzdechla jsem si. „Tak dobrá. A to bude bydlet i v mém pokoji?“ uculila jsem se.

Tátova tvář nabrala zajímavý odstín červené. „V žádném případě,“ vyprskl. „Přestěhuješ se do jednoho ze sousedních pokojů a on si vezme ten druhý.“

„Dobře. Raději ho chci vídat co nejméně,“ odfoukla jsem si a opřela se o tátovu nataženou paži.

„Udělej mi jen laskavost, Bello. Neopouštěj dneska pozemek. Zítra můžeš, ale ne bez svého osobního strážce. Později sem pošlu pokojské, aby ti přestěhovaly věci.“ Povzdechla jsem si a přikývla, odhodlaná užít si těchto pár okamžiků o samotě s tátou.

Jako vždycky, nikdy netrvaly dlouho.

„Musím jít, Bello.“ Táta si povzdechl a prohrábl si prsty své prokvetlé vlasy. Pozorně jsem se mu zadívala do tváře a uvědomila si, jak unaveně doopravdy vypadá od té doby, co ztratil mámu. Oběma bylo pouhých dvacet let, když mě měli. Za měsíc mi bude osmnáct, což znamenalo, že jemu je teprve sedmatřicet.

Povzdechla jsem si, pevně ho objala a při pomyšlení, že bych o něj přišla, se mi sevřel žaludek. „Hlavně na sebe dávej pozor.“

„V dohledné době se nikam nechystám. Ne, když mám tebe a ty se neustále dostáváš do průšvihů.“ Ušklíbl se a v jeho stříbrných očích se zableskla ta známá jiskra.

Ušklíbla jsem se na něj: „S osobním strážcem se nějak poperu, ale chovat se slušně neplánuju!“ zavolala jsem za ním, když odcházel z mého pokoje. Slyšela jsem, jak se jeho hluboký smích postupně ztrácí v chodbě.

Vyhrabala jsem se z postele a natáhla na sebe džíny a blůzu se spadenými rameny. Pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, připomněla jsem si mámu. Havraní vlasy mi v hedvábných vlnách spadaly na záda a mé tvary jako by byly odrazem jejích vlastních. Jediné, co jsem podědila po otci, byly jeho husté řasy a jeho povaha.

Vytáhla jsem mobil a poslala svým dvěma nejlepším kamarádkám rychlou zprávu. Caroline a Shannon byly moje dvě nejbližší přítelkyně. Obě byly dcerami našich uklízeček, ale to nikdy nezměnilo to, co jsem k nim cítila. Dlouhou dobu jsem vyrůstala po jejich boku.

Dělaly mi společnost po mnohá léta, kdy jsem byla jedináčkem. Obvykle pozici alfy, nebo v mém případě alfa krále, přebíral prvorozený syn. Ačkoli se máma s tátou dál snažili o další dítě, prostě jim to nebylo souzeno. Můj táta, paličák, jakým je, prohlásil, že až odstoupí, budu jmenována alfa královnou. První alfa královnou v historii.

Přejela jsem pohledem k telefonu, když se rozsvítila obrazovka. Caroline odjela z města navštívit rodinu, ale Shannon na mě bude čekat v zahradách. Poslala jsem jí krátkou odpověď, vděčná, že už žijeme v moderním světě.

Doba se od časů cihlových hradů a malých vesniček změnila. Náš dům sice měl velikost hradu, ale spíš to bylo jen takové oslavované sídlo. Stále jsme měli kuchaře, pokojské a královskou gardu. Mnoho měst a městeček, která obklopovala náš domov, podléhalo tátovu velení. Vládl největšímu království na světě a já jednou budu dělat totéž.

Strávila jsem nespočet let učením etikety, výcvikem a historií. Každá lekce byla jednoduchá, ale dělalo mi problém dodržovat pravidla ostatních. Sváďejte to na mou alfa krev nebo na to, že jsem tvrdohlavá, ale často si vytvářím a řídím se svými vlastními pravidly.

Vyskotačila jsem ze svého pokoje a vydala se hlavní chodbou. Jak jsem sbíhala ze schodů a mířila do zahrady, vyhýbala jsem se pokojským a kuchařům. Mým nejoblíbenějším místem v celém domě byla buď zahrada, nebo obrovská knihovna. Máma se dokázala na celé hodiny ztratit v tisících knih, které jsme měli. Kdykoli chyběla příliš dlouho, s tátou jsme se proplížili do knihovny, abychom ji našli.

Abych se dostala do zahrad, musela jsem projít rušnými kuchyněmi. Kuchyně byla bez problémů velká jako restaurace, schopná z minuty na minutu uspořádat hostiny a slavnosti. Skrčila jsem se pod zvednutými podnosy s muffiny a pečivem a nechala svůj nos naplnit svůdně sladkou vůní.

V každou denní dobu to v kuchyni bylo naprosto hektické. Moje máma nechávala posílat jídlo méně šťastným ve městě a vždy trvala na tom, aby dostávali stejně kvalitní stravu jako my, členové královské rodiny. Táta toto pravidlo po její smrti zachoval a každý den dohlížel na to, aby se jídlo dostalo k potřebným.

Proplížila jsem se kuchyní, a když jsem si všimla, že se na mě nikdo nedívá, sevřela jsem prsty teplý čokoládový muffin.

Zrovna když jsem se chystala přinést teplý muffin ke rtům, uslyšela jsem své jméno: „Arabello, polož ten muffin!“

Všimla jsem si Shannoniny mámy Sheily, jak po mně jde se špinavým hadrem pozvednutým jako zbraň. Věnovala jsem jí provinilý úsměv, položila muffin a dala se na útěk přes kuchyň.

Sheila mi byla vždycky druhou mámou a rychle se téhle role zhostila, když moje skutečná máma zemřela. Byly to blízké přítelkyně a její smrt ji těžce zasáhla. Ačkoli jsme patřili ke královské rodině, nikdy jsme se na nikoho nedívali spatra. Vzbuzovali jsme respekt díky naší alfa krvi, ale nikdy jsme nikoho zbytečně nezneužívali nebo netyranizovali. Věděla jsem, že některá jiná království ve světě nejsou tak přátelská.

Vyklusala jsem obrovskými francouzskými dveřmi a nadechla se čerstvého venkovního vzduchu. Jaro právě začalo a já si užívala každý okamžik. Jaro bylo mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Květiny v zahradě začínaly kvést a jejich sladké vůně se mísily v něco exotického a nádherného.

Vdechovala jsem svěží vůni růží a sladkého zimolezu a kráčela po hliněné cestičce k velkému altánu, který stál uprostřed. Když se naše oči střetly, zahlédla jsem, jak vykoukly Shannoniny kudrnaté vlasy.

Shannon byla v naší malé skupince tou zodpovědnou. Caroline v sobě měla divokou stránku, stejně jako já. Shannon se nás snažila udržet na uzdě a mimo průšvihy, v čemž často selhávala. Zatímco já jsem byla čistokrevný lykan, Caroline a Shannon byly lidé. Naše území obývala směsice lidí a lykanů, přičemž lykanů zde žilo více. Mnoho lidí v našem království byli poloviční lykani, ale jen hrstka z nich se dokázala skutečně přeměnit.

„Trvalo ti to dost dlouho.“ Shannon zavrtěla hlavou a její čokoládové kudrliny se při tom prostém pohybu zhouply. Shannonina pleť měla barvu čerstvého espressa, díky čemuž vynikaly její medové oči.

Pokrčila jsem rameny a svalila se na jednu ze židlí uvnitř altánu. „Táta se mnou potřeboval mluvit.“

„Něco důležitého?“ Shannon na mě zvedla obočí a její medové oči na mě zkoumavě hleděly.

Odfrkla jsem si na ni, nenáviděla jsem, když se na mě takhle dívala. Shannon by mohla být mistryní ve výsleších, její jediný zkoumavý pohled medových očí by donutil promluvit kohokoli.

Vyrušili nás dva sluhové, kteří vystoupali po schodech altánu, a za nimiž následoval kovový vozík plný jídla a pití.

„Ach, promiň, dala jsem jim vědět, že budeš snídat tady.“ Shannon se na mě usmála.

Neustálé obsluhování bylo něco, co mi stále nebylo úplně příjemné. Vždycky se na mě dívali s opatrností, až s obavami. Nikdo si nechtěl tátu znepřátelit; kdyby ho tak jen mohli vidět mýma očima.

„Toho si cením.“ usmála jsem se na ni. „Najez se se mnou!“

Posunula jsem jejím směrem talíř s míchanými vajíčky. „Vezmi si, na co máš chuť.“

Věnovala mi vděčný úsměv a pustila se do jídla. Obrátila jsem se na sluhy, kteří dovlekli vozík s jídlem po schodech do altánu.

„Děkuji za snídani. Vozík tu nechte, postarám se, aby se vrátil.“ Usmála jsem se na oba. Sluhové nesnášeli, když jsem dělala cokoli sama. Všichni v domě tu pracovali už mnoho let a sledovali, jak vyrůstám. Věděli, že si vážím všeho, co dělají, ale přesto jsem cítila potřebu pomáhat tam, kde jsem mohla.

„Takže o čem jste s alfa králem mluvili?“ Shannon se zamračila a já v jejích zlatých očích viděla obavy.

Povzdechla jsem si a hodila si do pusy velkou jahodu. Chyběl mi ten čokoládový muffin. „Přiděluje mi osobního strážce,“ zabručela jsem.

„Ach, jsem si jistá, že to nesnášíš.“ zachichotala se Shannon a já na ni vyplázla jazyk.

„Víš, že to je to poslední, co bych chtěla,“ zamumlala jsem.

Shannon se znovu zachichotala a já se na ni unaveně podívala. „Co by tak asi řekla Caroline, kdyby tu byla?“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. „Asi něco o tom, že ho mám donutit spát ve stejné posteli jako já, víš, kvůli bezpečí.“ Zasmála jsem se.

„Nebo o tom, jak moc sexy by tvůj osobní strážce mohl být.“ zasmála se Shannon a já se k ní přidala.

S pocitem štěstí a spokojenosti, zatímco mě po kůži hladil chladivý jarní vánek, jsem chroupala kousek klobásy. „Dala by osobnímu strážci úplně novou definici.“ zachichotala jsem se.

Po snídani jsme se procházely po zahradě. Shannon milovala zahradu stejně jako já. Obě jsme zamávaly zahradníkům, kteří dnes pracovali.

Přejížděla jsem prsty po jemných okvětních lístcích zářivého tulipánu a po drsném stonku několika slunečnic.

„Arabello, mohla bys na chvíli přijít? Jsem v knihovně.“ Hlas mého strýce mi zaplavil mysl.

Přikývla jsem a pak si vzpomněla, že to nemůže vidět. „Za chvíli jsem tam, strýčku.“

„Musím jít.“ povzdechla jsem si. „Strýc mě volá.“

Shannon chápavě přikývla. „Postarám se, aby se vozík vrátil do kuchyně.“

„Děkuju.“ Usmála jsem se na ni. Dala jsem jí rychlou pusu na tvář, vyběhla ze zahrady a vrátila se zpátky do domu.

Jako dítě jsem se při potulkách chodbami často ztratila. Ve volném čase jsem budovu prozkoumávala a kreslila si její mapy, přičemž jsem předstírala, že každá místnost ukrývá nějaké úžasné tajemství. Knihovna se svými tmavými dubovými dveřmi v sobě skrývala svět plný mořských panen a mýtických stvoření. Jak jsem rostla, má představivost slábla. Mé uvědomění zanechalo představivost za sebou a začalo vnímat hrůzy světa.

Zlehka jsem rozrazila dveře knihovny a můj pohled spočinul na strýci Jasparovi. Byl skloněný nad velkou a poněkud zaprášenou knihou.

„Ach, tady jsi.“ Hlava mu vystřelila vzhůru a jeho stříbrné oči se střetly s mými zelenými. Všichni z otcovy strany měli stříbrné oči. Jak mi tak často všichni připomínali, byla jsem věrnou kopií své matky.

Ušklíbla jsem se na něj. „Volal jsi mě?“

Jaspar je tátův mnohem mladší bratr. Je mezi nimi desetiletý rozdíl, takže strýci Jasparovi bylo teprve osmadvacet. Vypadal hodně jako můj táta, když byl mladší a netížilo ho tolik stresu. Jasparovy kudrnaté hnědé vlasy mu na hlavě seděly nakrátko sestřižené, lemované hustým obočím a dlouhými řasami. Každý muž v otcově rodině byl stavěný jako obr. Pro lykany bylo typické, že měli svaly, ale táta a strýc Jaspar byli obrovští.

„Slyšel jsem o plánech, které s tebou tvůj otec má.“ Strýc Jaspar se na mě soucitně usmál. Vždycky se zdálo, že chápe, jak se ohledně věcí cítím, i když většinou s tátou souhlasil.

Protočila jsem panenky. „Hádám, že všechen ten výcvik byl k ničemu.“

Strýci Jasparovi na tváři pohrával lehký úsměv. „Všechen ten výcvik se ti bude hodit, kdyby někdo pronikl přes tvého osobního strážce. Nikdy bys neměla doufat, že svůj výcvik využiješ, Arabello.“ Povzdechla jsem si; přísný výraz v jeho tváři se podobal tátovu.

„Já vím, já vím. Jen nesnáším, když mě někdo pronásleduje, ať už jdu kamkoli,“ zabručela jsem a posadila se na jednu z měkkých pohovek rozestavěných po knihovně.

Strýc Jaspar se usmál. „Jsi dědičkou celého království, Arabello, a jsi jeho dcera. Nemůžeš mu mít za zlé, že přijímá veškerá opatření.“

„Máš pravdu, nemůžu. Ale to neznamená, že jsem z toho nadšená.“ Zvedla jsem na něj obočí.

Zasmál se. „Nic jiného bych ani nečekal. Jsi až příliš jako tvoje matka.“ Zavrtěl hlavou, jako by myslel na nějakou milou vzpomínku. Srdce se mi sevřelo pokaždé, když někdo zmínil, jak moc jsem si s mámou podobná. Byla jednou z mých nejlepších kamarádek.

„Řekl ti otec, kdo tě bude hlídat?“ Otázka strýce Jaspara mě zaskočila.

Zamračila jsem se. „Ne? Nic neříkal. Prostě jsem předpokládala, že to bude nějaký válečník.“ Pokrčila jsem rameny.

„Když znám tvého otce, nevybere si jen tak ledajakého válečníka.“ Strýc Jaspar pokrčil rameny, ale působilo to nuceně.

Zatlačila jsem své podezřívavé myšlenky stranou a přičítala to na vrub podráždění. „Táta by mi obstaral osobní armádu, kdyby mohl.“ Protočila jsem panenky.

„V tom máš pravdu.“ Strýc Jaspar se zasmál.

Po odchodu z knihovny jsem se snažila vypátrat Shannon. Zadržela jsem zasténání, když mi Sheila řekla, že už odešla do práce. Shannon pracovala v místní kavárně ve městě a často mi odtamtud nosila ledové moka nebo jiné sladkosti.

Věci v domě začínaly být s přibývajícími hodinami pomalu nudnější a nudnější. Chtěla jsem svůj den využít naplno, protože jsem věděla, že zítra mě bude všude následovat agresivní stín.

Kolem šesté večer mě jedna z pokojských zavedla do mé nové ložnice. Zabodla jsem pohled do velkých dveří na protější zdi s vědomím, že můj osobní strážce bude jen pár metrů ode mě. Mé nové apartmá nabízelo trochu víc prostoru, což mi dodávalo iluzi soukromí.

Svalila jsem se na postel a poslouchala hudbu, a když mě to konečně začalo nudit, odšourala jsem se do koupelny. V průběhu let prošel dům rozsáhlými přestavbami a mojí nejoblíbenější částí byly právě koupelny.

Každá koupelna měla prostorný sprchový kout a vanu dost velkou na to, aby se dala považovat za bazén. Pustila jsem horkou vodu a sledovala, jak se vana začíná plnit. Vytáhla jsem vanilkovou pěnu do koupele a potlačila úsměv, když jsem tam vylila celou láhev.

Relaxovala jsem ve vaně, dokud horká voda nevychladla a mé prsty nezačaly připomínat sušené švestky. Cítila jsem se o zítřku mnohem klidněji, stočila se do teplé postele a ponořila se do spánku.

*Poznámka autorky*

Chtěla bych jen objasnit, že v tomto románu jsou druhové objevováni ve věku 18 let nebo starší. Také jsou rozpoznáváni dotykem místo pachu.

A pokud se vám těchto pár kapitol líbí, nezapomeňte hlasovat a zanechat komentář!