Probudila jsem se brzy ráno. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo, ale nedokázala jsem se přinutit znovu usnout.

Spánek mi sužovaly noční můry, vždycky se točily kolem mé mámy. Ten vyděšený výraz v jejích očích, když na mě jeden z odpadlíků hrozivě dorážel. Ten výkřik, který se jí vydral z hrdla, když se přeměnila a zachránila mi život. A nakonec ten záblesk světla, co vyhasl v jejích očích, když jí ten odpadlík vyrval hrdlo, a její černou srst pokryla lepkavá čerstvá krev. Můj táta neviděl okamžik, kdy jí z plic unikl poslední výdech. Bojoval zrovna se třemi odpadlíky najednou, bojoval, aby nás všechny ochránil.

Dívala jsem se, jak z jejích očí vyhasíná světlo, a byla jsem si téměř jistá, že jsem cítila, jak její duše konečně opouští tělo, doprovázena její vlčicí, tou nejbližší společnicí. Ta ztráta do mě vypálila díru, ta bolest mi neustále připomínala, že je pryč. Zemřela, když se mě snažila zachránit.

Vymotala jsem se z měkké postele, vklouzla do županu a zamířila do koupelny. Vzduchem se nesl chlad, dorážel na hebkou látku a naháněl mi husí kůži.

Pustila jsem sprchu a svlékla si pyžamo. Nechala jsem si po těle stékat horkou vodu a smývat vzpomínky na minulost.

Ve spěchu jsem na sebe hodila džínové šortky a černé tílko. Neobtěžovala jsem se s botami, touhle dobou by stejně nikdo kromě služebnictva vzhůru nebyl. Natáhla jsem si jen černé ponožky, abych zahnala chlad studené podlahy, svalila se na gauč a vytáhla si knížku.

Začetla jsem se do románu a ztratila pojem o čase. Vzhlédla jsem, až když se na dveře sneslo tiché zaklepání. Otevřela jsem a pohlédla do Sheiliných medových očí. Shannon se své matce nesmírně podobala, s tou svou kávově hnědou pletí, kudrnatými vlasy a světlýma očima.

„Jen jsem ti chtěla donést nějakou snídani, zlato.“ Sheila se na mě vřele usmála a dotlačila snídaňový vozík do mé ložnice.

Oplatila jsem jí úsměv a plácla sebou zpátky na gauč. „Jak jsi věděla, že už jsem vzhůru?“

Na to, že byly obyčejní lidé, měly Sheila a Shannon instinkty a intuici jako lykani. U obou se zdálo, že vědí mnohem víc, než by měly.

„Prostě jsem měla tušení,“ pokrčila rameny Sheila a podala mi sklenici pomerančového džusu. „Taky jsem moc dobře nespala. Honilo se mi hlavou příliš mnoho zlých snů.“

Jen jsem přikývla a lokla si čerstvého džusu. „Nápodobně, ale ta moje noční můra je pořád stejná.“ Povzdechla jsem si.

Sheila se zachmuřila a posadila se vedle mě na gauč. Její vůně působila zvláštně uklidňujícím dojmem. Lidský nos by to nedokázal zachytit, ale Sheila voněla po čerstvě pražené kávě a křupavém pečivu s nádechem jemného parfému. Připomínalo mi to domov. A mou mámu.

„Nemůžeš si to vyčítat věčně, zlato. Nebyla to tvoje vina.“ Sheila nade mnou zavrtěla hlavou. S potutelným úsměvem mi podala teplý muffin s kousky čokolády, a když jsem se do něj zakousla, neubránila jsem se tichému zasmání.

„Není to tvoje vina, Arabello. Rodiče musí pro své děti přinášet oběti.“ Aela zavrtěla hlavou; i ona těžce nesla ztrátu mé matky. Aela byla blízkou přítelkyní matčiny vlčice, ale vlci se se smrtí vyrovnávají jinak než lidé.

Vychutnávala jsem si ten úžasný muffin a otočila se k ní. „Je to těžké. Pořád musím myslet na to, že kdybych uměla bojovat, mohla by ještě žít.“ Pokrčila jsem rameny a potýkala se s pocitem viny, který ve mně už tak dlouho vězel.

„Rodiče mají chránit své děti, Arabello. Tvoje máma splnila svůj úkol, a splnila ho dobře. Rodiče by neměli přežít své vlastní děti, zlato,“ promluvila Sheila hlasem plným přesvědčení a já v jejích slovech slyšela lásku, kterou chovala k vlastnímu dítěti.

Oplatila jsem jí úsměv, vděčná za tu mateřskou figuru, kterou jsem ve svém životě měla. „Děkuju ti, Sheilo. Přijde mi, že se Shannon vždycky přesně víte, na co zrovna myslím,“ uchechtla jsem se.

„Obě tě známe tak dlouho, vážně se nám můžeš divit?“ zasmála se Sheila a posunula ke mně talíř s ovocem.

Zachichotala jsem se. „Jo, jenže Caroline znám zrovna tak dlouho jako tebe a Shannon. A Caroline mi myšlenky neumí číst ani trochu.“

„Ta holka má hlavu tak hluboko ve vlastním zadku, že je zázrak, jestli vůbec něco slyší.“ Sheila se zamračila a zavrtěla hlavou, jako by tu s námi Caroline stála v místnosti.

Neubránila jsem se výbuchu smíchu, který se mi vydral z plic.

Sheila vstala k odchodu. „A teď buď na svýho tátu hodná. Vím, že se ti ten nesmysl s bodyguardem vůbec nelíbí, ale on se tě jen snaží chránit.“ Zahrozila na mě prstem, ale na rtech jí pohrával úsměv.

„Budu na něj hodná,“ ušklíbla jsem se, moc dobře vědoma toho, že stejně budu vyhledávat průšvihy a lumpárny všude, kde to půjde.

Sheila vytáhla vozík z pokoje a věnovala mi vševědoucí pohled: „Zato nás ostatní budeš pořád trápit. Ty malá potížistko.“ A s tím odešla.

Ještě chvíli jsem se pro sebe chichotala a uvažovala, jestli náhodou Shannon se Sheilou nejsou tajně lykanky.

S přáním, abych měla po ruce ještě jeden muffin s kousky čokolády, jsem sebou plácla zpátky na gauč a pokračovala ve čtení.

Na čtení bylo něco uklidňujícího. Když jste mohli alespoň na pár minut utéct do jiného světa, dodalo to vašemu vlastnímu životu ten správný nadhled.

Když jsem konečně vzhlédla, slunce jasně zářilo vysoko na obloze, což byl neklamný znak toho, že jsem četla víc než hodinu. Na dveře ložnice se ozvalo další, tentokrát hlasitější zaklepání, ale lenost mě pevně držela na místě.

„Dále,“ křikla jsem, aniž bych spustila oči z knihy.

Slyšela jsem, jak se dveře do ložnice rozrazily a dovnitř vkročily dvoje těžké nohy. Okamžitě jsem zachytila pach svého táty, nos mi zaplavila vůně čerstvé hlíny a tabáku. Oči se mi však odtrhly od rozečtených stránek, když mnou projel pach, který jsem nedokázala zařadit. Voněl nádherně, mužně a drsně, ale zároveň v sobě ukrýval složité tóny máty a jablek. Byla to jedna z nejpodivnějších, a přesto nejzajímavějších vůní, na které jsem kdy narazila.

Ponořila jsem se do tátových stříbrných očí a všimla si, že nasadil svůj odměřený výraz alfa krále. Vyzařovala z něj aura sebevědomí a autority. Pokud si toho muž stojící vedle něj všiml, nedal to na sobě nijak znát. Tenhle neznámý muž byl obklopen svou vlastní aurou moci, ale s tou tátovou se nedala srovnat. Vyzařovala z něj naprostá dominance a nespoutaná dravost.

Vzpomněla jsem si, co táta říkal o mém osobním strážci a že má dorazit právě dnes. Musela jsem pevně sevřít čelist, aby mi při pohledu na toho cizince úžasem nespadla až na podlahu. Měl stejně masivní postavu jako můj táta, akorát se mu od krku až pod okraj trička táhla dlouhá jizva. Po pažích se mu vinula tetování a jeho temné oči si mě analyzovaly, jako bych byla terč.

S vypětím sil jsem na tváři udržela lhostejný výraz, zatímco mi oči bloudily po tomhle božském cizinci. Spodní polovinu obličeje mu zakrývala černá maska a já si nemohla pomoct, když se ve mně s obrovskou silou probudila zvědavost. Na hlavě měl rozcuchanou záplavu vlasů barvy hořké čokolády. Nahoře je měl dlouhé a nedbale upravené, zatímco po stranách a vzadu byly vyholené nakrátko. Jeho obsidiánové oči lemovalo tmavé obočí a dlouhé řasy. Odtáhla jsem pohled od masky, jež mu halila spodní část tváře, k černým rukavicím, které zakrývaly jeho ruce.

„Můžeš to předstírat, jak jen chceš, ale je prostě nádherný,“ zapředla Aela a prohlížela si muže před sebou.

Protočila jsem nad ní očima. „Já nic nepředstírám. Jasně, je nádherný, ale copak necítíš, jak smrtelně nebezpečný ve skutečnosti je?“

„Ach, to teda cítím, ale zrovna on bude ten, kdo nás bude chránit.“ Aela znovu zapředla, očividně přitahována tím božským mužem.

Obsidiánové oči toho neznámého muže se střetly s mýma a já z nich nedokázala naprosto nic vyčíst. Jen na mě beze stopy jakýchkoliv emocí hleděly.

Táta si odkašlal a můj pohled okamžitě střelil jeho směrem. Přimhouřila jsem na ně oči, mnohem víc než dřív jsem se zdráhala přijmout tohoto muže jako svého bodyguarda. To, jak smrtelně nebezpečný ten muž je, jste z něj cítili už jen z toho, že jste s ním stáli v jedné místnosti.

„Tohle je tvůj bodyguard. Bude tě všude doprovázet a usídlí se v přilehlém pokoji.“ Táta ukázal na dveře na protější stěně mého apartmá. Potlačila jsem nutkání protočit oči; věděla jsem, že by zrovna neocenil, kdybych se k němu chovala neuctivě před někým cizím.

Jednou jsem přikývla a přesunula pohled k cizinci, který mi teď měl dělat osobního strážce. „Jak se jmenuješ?“

Cizinec na mě dál jen beze slova zíral, což jen přidávalo na mém už tak velkém nepohodlí a podrážděnosti.

„Moc toho nenamluví,“ podotkl táta a letmo pohlédl jeho směrem. „Jmenuje se Viktor.“

Jakmile táta zaregistroval vzdor v mých očích, raději se dal na rychlý ústup. „Musím si ještě něco vyřídit. Sheila chtěla, abych ti vyřídil, že na tebe Shannon čeká v zahradě a že zítra se vrací Caroline.“

A s těmito slovy jsem zůstala úplně sama se svým děsivě pohledným bodyguardem.

Přešlápla jsem z nohy na nohu, nervózní pod vahou jeho obsidiánového pohledu. „Ehm, půjdu se převléct.“

Nic. Nedostala jsem absolutně žádnou odpověď ani náznak toho, že by mě vůbec slyšel. Jen na mě dál zíral svým neochvějným pohledem.

Hlasitě jsem si odfoukla a promnula si kořen nosu. Přešla jsem ke komodě, popadla květované šaty do půlky stehen a odkráčela do koupelny.

Cestou jsem si tiše mumlala a slibovala sama sobě, že mu jednu vrazím, jestli se byť jen pokusí jít do té koupelny za mnou.

K mé velké nelibosti prostě zůstal stát na místě. Jeho oči mě sledovaly, když jsem k němu přistoupila. Nazula jsem si bílé tenisky a po celou dobu nespouštěla oči z těch jeho.

„Ty snad neumíš mluvit?“ zeptala jsem se nakonec, zoufale toužící zaslechnout alespoň náznak jeho hlasu.

Oči se mi rozšířily. „Ne.“ To bylo jediné slovo, které z jeho zakrytých rtů uniklo. Hlas měl hluboký a chraplavý, a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi nepřipadal přitažlivý.

„Jsi válečník?“ zapřemítala jsem a nespouštěla z něj oči, abych v tom jeho obsidiánovém pohledu zachytila jakoukoliv skrývanou emoci.

„Ne.“ To slovo z jeho maskovaných úst vypadlo krátce a úsečně.

Přimhouřila jsem na Viktora oči. „To je všechno, co umíš říct? Jenom ne?“

„Ne,“ odpověděl Viktor svým hlubokým, monotónním hlasem. Zpražila jsem ho pohledem a odolala nutkání plácnout se do čela.

Moje podrážděnost a naštvání způsobily, že jsem si najednou připadala zbytečně troufalá. Viktora najali, aby dělal mého osobního bodyguarda, ten by mi přece neublížil. Nebo ano?

Přistoupila jsem k němu a bojovala s uzlem nervozity, který se mi usadil v žaludku. Po celou tu dobu mi jeho obsidiánové oči nespustily z tváře. Zcela zbaveny emocí mě sledovaly, jak k němu pomalu kráčím.

Zvědavost, která se ve mně probudila při našem prvním setkání, zkrátka vybublala na povrch a já podlehla.

Stála jsem od něj sotva na krok; jeho podivná, a přesto tak opojná vůně byla najednou mnohem silnější, stejně jako jeho dominantní a dravá aura.

Prsty mi cukly a vůbec jsem nedokázala zastavit vlastní ruku, která se natáhla po té tenké černé látce skrývající spodní část jeho tváře. Proč by vůbec něco takového potřeboval?

Na kratičký okamžik jsem si snad opravdu myslela, že mě tu masku nechá sundat. Jeho obsidiánové oči zůstaly naprosto lhostejné a neprozrazovaly jedinou emoci, když se mé prsty přiblížily k jeho tváři.

Zničehonic se mu ruka v rukavici sevřela kolem mého zápěstí rychlostí, jakou jsem u žádného lykana v životě neviděla. Svíral ho ve své dlani tak, jako by to byla jen moucha, která si dovolila přiletět až moc blízko. Jeho stisk byl dostatečně pevný na to, aby mi zabránil vyklouznout, ale zároveň natolik jemný, aby mi neublížil.

„Ne.“ Už počtvrté mu ze rtů sklouzlo to stejné iritující slovo. Jeho hlas v sobě ale ukrýval špetku něčeho nového, něčeho, co jsem nedokázala úplně přesně určit. Způsob, jakým to „Ne“ tentokrát vyslovil, byl jiný než ty předchozí. Přesto jsem si ale připadala jako malé dítě, které někdo kárá za to, že sahá na něco, na co nesmí.

Jeho pohled setrval na tom mém ještě pár dalších vteřin – dost dlouho na to, abych si uvědomila tu nervozitu a hejno motýlů, co se mi rojili v břiše a slévali se v jeden velký bláznivý zmatek. Nakonec mé zápěstí uvolnil a já nechala ruku bezvládně klesnout podél těla.

Skousla jsem si ret a odvrátila se od něj. Zatímco jsem procházela chodbou, zřetelně jsem za sebou vnímala jeho přítomnost. Držel se dostatečně blízko na to, aby mě mohl chránit, a zároveň dostatečně daleko, abych se ho nepokusila znovu dotknout.

Čím víc jsem o tom celém přemýšlela, tím jasnější to mé šílené rozhodnutí bylo.

Nehodlala jsem sekat latinu a nehodlala jsem na sobě cokoliv měnit. Ale ta zvědavost, která se ve mně právě probudila, začala narůstat závratnou rychlostí.

Nevěděla jsem sice kdy ani jak, ale rozhodla jsem se, že tu jeho tvář prostě uvidím. A když budu mít štěstí, donutím ho, aby se mnou vedl i skutečnou konverzaci.