Odmítala jsem dovolit, aby Viktor narušoval mou každodenní rutinu, k níž patřilo i plížení se kuchyní s cílem ukrást jeden z proslulých Sheiliných muffinů. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že Sheila a Shannon byly v minulém životě čarodějky, protože proklouznout kolem nich bez povšimnutí bylo takřka nemožné.

Díky tomu byly mé rošťárny ještě zábavnější.

Vplížila jsem se do rušné kuchyně a okamžitě si všimla, že Sheila má plné ruce práce s komandováním ostatních kuchařů. Usmála jsem se pro sebe; byla naprosto rozptýlená.

Přikradla jsem se k lince, kde ležel talíř jejích muffinů, z nichž se ještě kouřilo. Z rtů mi uniklo hlasité zasténání, když jsem se otočila a uviděla Viktora, který tam trčel jako pěst na oko.

„To neumíš být nenápadný?“ zahučela jsem na něj a nespouštěla oči ze Sheily.

Pohybem, který mě překvapil, povytáhl tmavé obočí, ale jeho obsidiánový pohled zůstal upřený na mě.

Pohlédla jsem na Sheilu a došlo mi, že tohle je moje jediná šance. Popadla jsem jeden z muffinů a vrhla na Viktora zamračený pohled.

„A teď pohni, než mě chytí,“ zasyčela jsem a rozběhla se směrem k francouzským oknům na terasu. Přestala jsem běžet až ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že jsem dostatečně daleko od Sheilina hněvu.

Nepotřebovala jsem se ohlížet, abych věděla, že mě Viktor sleduje; aura, která ho obklopovala, ho okamžitě prozradila.

Zastavila jsem se, abych snědla svůj muffin, protože jsem si to netroufala udělat v Shannonině přítomnosti. Určitě by o mé krádeži dala vědět své matce. Přejela jsem prsty po jemných okvětních lístcích všech těch zářivých květin a zhluboka si z muffinu ukousla.

Byla jsem natolik zabraná do muffinu a vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla, jak na mě Viktor zírá. Znovu se v jeho očích objevila ta podivná změna, ale byla tak vzdálená, že jsem nedokázala pochopit, co znamená.

„Sheila dělá ty nejlepší muffiny, ale málokdy na mě nějaký zbyde, a tak je kradu,“ ušklíbla jsem se na Viktora a jeho neochvějný pohled.

Nechala jsem oči zabloudit k altánku v dálce, kde jsem rozeznala Shannoninu postavu, jak tam sedí a čeká na mě.

„Musím ho ale dojíst hned. Její dcera je moje nejlepší kamarádka a hned by mě práskla,“ odfukla jsem si.

Vím, že to asi působilo zvláštně. Mluvila jsem na mlčícího a velmi smrtícího muže a nedostalo se mi jediné odpovědi. Těžko se to vysvětlovalo, ale měla jsem pocit, jako by čekal na vysvětlení mého chování.

Poté, co jsem muffin prakticky vdechla, jsem se otočila, abych pokračovala v chůzi, ale ruka v kožené rukavici mě zastavila.

Ztuhla jsem, když jsem ucítila, jak mi Viktorova velká dlaň poklepala na rameno. V naprostém zmatku jsem se otočila a vzhlédla k obrovi, který se nade mnou tyčil.

„Ehm, cože?“ zamračila jsem se. Kde vzal ten nápad, že on se mě dotýkat může, zatímco já jeho ne?

„Je to tvůj osobní strážce, no jasně. Teda, ledaže by ses ho chtěla dotknout ty,“ ušklíbla se Aela a vnesla mi do mé nevinné mysli všemožné hříšné obrázky.

Cítila jsem, jak se mé oči vpily do jeho, a ztuhla jsem, když jeho ruka vyrazila k mé tváři. Pohybem, který měl být na někoho jeho velikosti až příliš jemný, se ukazováčkem dotkl mé tváře. Bylo to tak rychlé, že jsem sotva stačila zaznamenat, co se stalo.

Když ruku stáhl, konečně mi došlo, proč to udělal. Na špičce jeho prstu ležel rozteklý kousek čokolády. Tvář mi zahořela, když jsem si to místo otřela a zbavila se tak důkazů.

Cítila jsem samolibé uspokojení z toho, že se mě Viktor dotkl, připadalo mi to jako začátek. „Díky,“ usmála jsem se na něj, otočila se a pokračovala v chůzi.

Při chůzi po zahradní pěšině, se svým tichým ochráncem v zádech, jsem přemýšlela o několika věcech.

Můj otec dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby mě před kluky chránil. Randění bylo u Lykanů téměř neslýchané, a u členů královské rodiny obzvlášť. Nedalo se dopředu říct, kdo se stane vaším druhem, a randění jen ohrožovalo nevinná srdce. Tím nejbližším příteli, co jsem kdy měla, byl Erik. Erik byl dědicem jiného, mnohem menšího království. Často k nám se svou rodinou jezdil na návštěvu a trávil v našem sídle několik dní. Ačkoli jsme se jen drželi za ruce, všichni předpokládali, že mým druhem bude právě Erik.

Jakkoli jsem byla v těchto záležitostech naprosto nezkušená, sebevědomí mi nechybělo. Nestyděla jsem se za své tělo ani jsem ho nijak nekritizovala, a stejně tak jsem se nestyděla za to, co jsem chtěla. Jistě, jako každý člověk jsem mívala své chvilky pochybností, ale většinou jsem se nebála.

Vybehla jsem po schodech do altánku a svalila se do prázdného křesílka vedle Shannon. Snažila jsem se ignorovat ohromený výraz v její tváři, když si měřila Viktora. Jsem si jistá, že i jako člověk dokázala vycítit nebezpečí, které z něj vyzařovalo.

Jako obvykle přivezli dva sluhové stříbrný vozík, jen tentokrát byl plný malých sendvičů a dalších předkrmů.

„Takže tohle je ten osobní strážce?“ zachichotala se Shannon, ale oči měla stále doširoka rozevřené. Viktor stál opodál se zkříženýma mohutnýma pažemi a shlížel na nás. Občas se jeho pohled pohnul a prozkoumal okolí, ale vždy se rychle vrátil ke mně.

Byl oblečený formálně. Typická černá košile na knoflíky a černé společenské kalhoty. Černá maska, která zakrývala spodní polovinu jeho obličeje, splývala s košilí a vypadal v ní skoro jako obrovský nindža.

Přikývla jsem a žvýkala jeden z malých sendvičů. „Přesně ten.“

„Proč má tu masku a rukavice?“ zeptala se Shannon a já si přála znát odpověď.

Pokrčila jsem rameny a posunula k ní talíř se sendviči. „Nemám nejmenší tušení. Navíc ani moc nemluví.“

„Z toho bude Caroline nadšená,“ uchechtla se Shannon a očima střelila k mému strážci. Jeho přítomnost bylo naprosto nemožné ignorovat.

Otřásla jsem se při pomyšlení, že se Caroline bude snažit s Viktorem flirtovat; nelíbila se mi ta trpká pachuť, kterou mi to vyvolalo v ústech. „Přeju jí s tím hodně štěstí,“ zasmála jsem se suše.

„Vypadá to, že se o sebe umí postarat,“ pošeptala mi Shannon a tiše se zachichotala.

„To ano, že? Je obrovský i na Lykana.“ Zavrtěla jsem hlavou a napila se vody.

Shannon se na Viktora podívala naposledy a s povděkem změnila téma.

„Tak co, těšíš se na narozeniny?“ usmála se Shannon a ukusovala z jednoho jednohubkového sendviče.

Pokrčila jsem rameny, protože jsem už věděla, jak moje narozeniny proběhnou. „Určitě z toho táta udělá obrovskou událost, uspořádá obrovský ples nebo tak něco.“

„Měla by ses těšit, je to tvoje nejlepší šance poznat svého druha. Kluci budou stát fronty, aby tě poznali,“ usmála se Shannon ze široka. Milovala večírky, tedy vlastně milovala jakoukoli záminku k tomu, aby si mohla obléknout krásné šaty.

Sheila nikdy neměla dost peněz, aby Shannon koupila nové šaty, ale můj táta je vždycky pro ni i pro Caroline objednal. Neměla jsem nic proti okázalým večírkům, jen mě vyčerpávalo být středem pozornosti. Tlak na to, abych si zachovala chladnou hlavu a se všemi si povídala, byl obrovský. Trvalo mi spoustu let, než jsem si na to zvykla.

Zamračila jsem se. „Máš pravdu. Co když ale svého druha potkat nechci?“

„Proč bys proboha nechtěla? Kéž by lidé měli předurčenou spřízněnou duši. Víš, kolikrát mi už někdo zlomil srdce?“ kroutila Shannon nevěřícně hlavou.

Pokrčila jsem rameny a unaveně si povzdechla: „Znamená to jen, že se všechno změní. Krátce poté, co najdu svého druha, táta odstoupí. Budu se muset starat o všechny tyhle lidi.“

„Povedeš si skvěle, Arabello. Ať už to přijmeš nebo ne, vládnutí máš v krvi,“ přikývla Shannon přesvědčivě.

I kdybych se to snažila popřít, věděla jsem, že má pravdu. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje otcova krev Alfy, o to silnější, že byl Alfa králem.

„Teď, když máš svého osobního strážce, můžeš konečně opustit pozemek,“ poznamenala Shannon, což mi na tváři vykouzlilo široký úsměv.

„Máš pravdu!“ vydechla jsem. „Pojďme na kafe!“ zapištěla jsem a konečně měla pocit, že ta věc s osobním strážcem nebyl zase tak špatný nápad.

„Ty a tvoje kafe. Vždyť máme kafe i tady!“ zasmála se Shannon.

Vyšpulila jsem na ni rty. „Nechutná to stejně. A navíc, jejich čokoládové muffiny jsou skoro tak dobré jako ty od tvojí mámy.“ Hladově jsem si oblízla rty. Dokázala jsem toho sníst docela dost i na Lykana, ale moje chuť na čokoládové muffiny se nedala ukojit nikdy.

„Ty a ta tvoje posedlost muffiny.“ Shannon obrátila oči v sloup.

Pokrčila jsem rameny: „Nemůžeš mi to vyčítat. Je to dezert, který se dá jíst naprosto v jakoukoli denní dobu.“

„Máš pravdu. No, naštěstí mám dneska volno. Později musím pomoct mámě v kuchyni, ale jestli chceš, můžeme jít hned,“ ušklíbla se na mě Shannon.

Oplatila jsem jí zářivý úsměv: „Moc ráda! Vezmeme ten vozík zpátky do kuchyně a já dám vědět řidiči.“

Odtáhla jsem vozík ze schodů altánku dolů a cestou do kuchyně ho tlačila před sebou. Temná aura vycházející z mých zad byla v mé mysli neustále přítomná. Ačkoli působila hrozivě a divoce, musela jsem přiznat, že jsem se cítila v bezpečí.

Zajela jsem s vozíkem do obrovské kuchyně a odstavila ho ke zdi.

„Arabello, měla ses s námi prostě spojit v mysli, když jste skončily,“ vyhubovala mi jedna ze služebných a na rtech jí přitom pohrával lehký úsměv. Úsměv jí však zmizel z tváře ve chvíli, kdy se střetla pohledem s Viktorem a jeho hrozivou aurou.

Věnovala jsem jí jemný úsměv: „Stejně jsme musely projít kuchyní.“

„Arabello!“ křikl Sheilin hlas z obrovské jídelny.

„A tys myslela, že na to nepřijde,“ zachechtala se mi v hlavě Aela.

Cítila jsem, jak mi pobledla tvář, když jsem se šokovaně podívala na Shannon. „Sakra, musíme zmizet!“ Nechala jsem Shannon stát na místě a běžela domem, dokud jsem se bezpečně nedostala před hlavní dveře. Neohlédla jsem se, abych zjistila, jestli mě Viktor následuje, ale nepřekvapilo mě, když jsem zjistila, že stojí pár kroků za mnou.

„Tati, jedeme se Shannon do kavárny na kafe.“ Spojila jsem se s ním v mysli, abych mu dala vědět, kde budu.

Jeho hlas rychle odpověděl: „Je s tebou Viktor?“

Protočila jsem oči: „Samozřejmě. Myslím, že i kdybych se snažila, neunikla bych mu.“

„Udělej mi laskavost a raději to ani nezkoušej, Bello.“ Moji mysl zaplavil otcův ulehčený hlas.

Ušklíbla jsem se: „Ale no tak tati, ty si myslíš, že jsem až takhle talentovaná?“

„Popravdě, já vím, že jsi tak talentovaná. Chovej se slušně, Bello,“ odvětil otcův přísný hlas, ale prakticky jsem viděla, jak se mu na tváři rýsuje úsměv.

„Vždycky, tati,“ zasmála jsem se a ukončila myšlenkové spojení.

Naskočila jsem na zadní sedadlo jednoho z černých SUV, která stála na parkovišti pro zaměstnance. Shannon hbitě naskočila vedle mě a střelila po mně nevěřícným pohledem.

Viktor nasedl dopředu a sklopil si zrcátko, aby na nás dvě mohl dohlížet.

„Kam máme namířeno, slečno Arabello?“ Starší lidský řidič otočil hlavu, aby se na mě usmál, zatímco očima obezřetně těkal k Viktorovi.

Věnovala jsem mu na oplátku široký úsměv v naději, že zmírním jeho nervozitu. „Jen do kavárny.“

Cestou do kavárny jsme se se Shannon bavily o mých blížících se narozeninách a o tom obrovském večírku, ke kterému zkrátka muselo dojít. Byla by to skvělá příležitost, jak znovu vidět Erika. Neviděla jsem ho od doby před smrtí mojí mámy.

Nemohla jsem si nevšimnout Viktorových očí, které na mě byly přes zrcátko upřené a sledovaly každý můj pohyb. Snažila jsem se dívat na Shannon, ale Viktorův obsidiánový pohled i nadále poutal mou pozornost.

Nemohla jsem si pomoct a nechala zrak bloudit po délce jeho tmavých řas a po jeho rozcuchaných vlasech. Zabraná do myšlenek jsem přistihla sama sebe, jak přemýšlím, jak asi vypadá jeho tvář pod tou maskou. Chtěla jsem zrakem přejet po linii jeho čelisti a po jeho rtech.

O chvilku později jsme zastavili před kavárnou. Před kavárnou bylo několik stolků obsazených lidmi. Úplně všichni nespouštěli oči z toho zatmaveného SUV, které právě přijelo.

Shannon vyskočila ven a já ji následovala, přičemž jsem se snažila odvrátit pohled od Viktora. Nedokázala jsem ten pocit úplně vysvětlit, ale cítila jsem nutkání být mu nablízku. Zřejmě jsem musela úplně přijít o rozum. Jako by to byl nějaký podřadný stockholmský syndrom.

Dostaly jsme svou kávu a já si vzala další muffin, přičemž těsná blízkost, v níž Viktor stál, mi ježila chloupky na těle. Když se jemná látka jeho košile otřela o mou holou paži, naskočila mi po celém těle husí kůže. Odolala jsem šílenému nutkání otočit se a tu masku mu strhnout.

Našly jsme venku prázdný stůl a prozatím jsme se u něj usadily. Viktor se postavil přímo za mou židli a jeho zvláštní a opojná vůně mi naplnila nos.

„Ahoj Arabello,“ zavolal roztomilý kluk s blond vlasy a dětskou tváří. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale všichni na našem území mé jméno znali.

„Ahoj!“ zavolala jsem a cítila, jak se mi do kůže bodá několikero pohledů.

Překvapilo mě, když ten kluk přistoupil ke mně a k Shannon a věnoval Viktorovi obezřetný pohled. Byl rozhodně roztomilý. Jeho blond vlasy měly ten supermanovskou patku a jeho zuby byly dokonalé a rovné. Zářivě se na mě a na Shannon usmál, jak tam stál na kraji našeho malého stolku.

„Jsem Dalton. Dlouho jsi nebyla nikde venku.“ Na jeho pohledné tváři se objevil zamračený výraz a já cítila, jak se k němu nakláním.

Věnovala jsem mu dechberoucí úsměv. „Dalton, to se mi líbí. Jo, už dlouho jsem venku nebyla. Není to vždycky bezpečné.“ Zamračila jsem se a odolávala nutkání podívat se na Viktora.

Než stihl Dalton říct cokoli dalšího, Viktor se přesunul ze svého místa za mnou a přiblížil se k němu. Viktor nemusel říct vůbec nic, aby Daltona odehnal. Kousek po kousku se k Daltonovi přibližoval a donutil ho couvnout. Daltonovy strachem naplněné oči těkaly mezi Viktorovým chladným pohledem a mým nevěřícným.

„Co to sakra děláš, Viktore!“ zavrčela jsem. První sexy kluk, který na mě po několika týdnech promluvil, a on ho musel odehnat.

Všichni jsme se nasoukali zpátky do SUV a zamířili zpět k sídlu. V duchu jsem na Viktora tiše soptila. Dalton neudělal nic špatného, neudělal vůči mně žádný ohrožující pohyb. Bylo to naprosto nevyprovokované. Bez ohledu na to jsem měla v plánu z něj dostat nějaké odpovědi.

Slíbila jsem Shannon, že jí a Sheile před večeří pomůžu uklidit kuchyň, takže můj výslech musel počkat na dnešní večer. Věděla jsem, že Sheilinu hněvu budu muset čelit dříve nebo později, a tak jsem se rozhodla si to odbýt.

Zamířila jsem do svého pokoje, abych se převlékla do něčeho pohodlného, s Viktorem těsně v patách. Následoval mě až do ložnice a čekal, zatímco jsem se v koupelně převlékala. Znovu jsem k němu přistoupila s obezřetným pohledem. Vyvolával ve mně zvláštní pocity a stále jsem si nevěděla rady s tím, jestli je ten pocit dobrý nebo ne.

Oči mi spočinuly na jeho rozcuchaných čokoládových vlasech a uvažovala jsem, jestli jsou tak hebké, jak vypadají. Zdálo se, že pokaždé, když jsem se v přítomnosti Viktora ztratila ve svých myšlenkách, udělala jsem nějakou hloupost.

Jako bych se napoprvé nepoučila, přistoupila jsem k Viktorovi. Stál tam mlčky a pozoroval mě; jeho oči zůstávaly upřené na mou tvář, ale byly vypočítavé jako vždy.

„Proč se vůbec obtěžuješ nosit tuhle masku?“ přistihla jsem se při té otázce a navzdory všemu jsem téměř očekávala odpověď.

Šokovaně jsem pootevřela rty, když těma svýma obsidiánovýma očima protočil. V žaludku se mi něco zachvělo a to něco mě nutilo pokračovat.

„Co? Máš tam jizvu nebo tak něco?“ zeptala jsem se a udělala další krok k Viktorovi. Povytáhl na mě obočí a věnoval mi pohled, který říkal: „Jako vážně?“

Se zdviženým obočím vypadal ještě víc sexy, zatímco v jeho tmavých očích těkala nějaká podivná myšlenka.

Hlavou mi bleskla bláznivá myšlenka. Nebylo by od věci uvést ho do stejných rozpaků, do jakých přivádí on mě.

Pokračovala jsem v chůzi k němu a zastavila se, až když byla naše těla od sebe sotva na palec. Jeho tmavé oči na mě shlížely dolů a já nedokázala rozeznat, jestli mě varují, nebo v hloubi skrývají něco jiného.

Nejrychleji, jak jsem dokázala, jsem zvedla ruku a zamířila na černou masku skrývající spodní polovinu jeho obličeje. Opět byl mnohem rychlejší, než by normální Lykan měl být.

I když jsem to udělala nejrychleji, jak jsem uměla, stáhl mou ruku ze vzduchu, jako by o nic nešlo. Tentokrát mě držel za zápěstí. Kožené rukavice, které měl na sobě, byly uklidňujícím způsobem hřejivé, jak pevně svíraly mé zápěstí. Prudce jsem se nadechla, když v jeho černých očích zavířily zlaté jiskřičky. Něco v něm probouzelo jeho vlka a musela jsem to být já. Hádám, že se mu nelíbilo, když někdo překračoval jeho hranice, a to rozhodně nebyl sám.

Stále mě držel za zápěstí, zvedl na mě prst, zamával jím a z hrudi se mu vydralo hluboké tlumené zasyčení „tz tz tz“.

Srdce mi muselo bít milion mil za hodinu a já si nemohla pomoct a ztrácela se ve zlatých střípkách, které vířily a nořily se do jeho duhovek.

Hned nato uvolnil mé zápěstí a ustoupil stranou.

Hlasitě jsem vydechla zbytky vzduchu a opustila ložnici. Potřebovala jsem vzduch, kterým se nevířila Viktorova opojně zvláštní vůně.

„Ty jedna nezdárná princezno, zlodějko muffinů,“ vynadala mi Sheila a celou dobu jí přitom cukaly koutky, jak bojovala s úsměvem. Zrovna jsem vešla do kuchyně a setkala se se Sheilou pohledem.

Věnovala jsem jí lehký úsměv: „Ale jdi, Sheilo. Víš, že tvým muffinům prostě neodolám.“

„Lichocením se nikam nedostaneš, mladá dámo,“ zasmála se a mávla mým směrem špinavým hadrem.

Vzala jsem čisticí prostředek a začala utírat ty desítky pracovních desek. Jakmile jsme všechno vydezinfikovaly, přesunuly jsme se k nádobí. Nechala jsem pohled zabloudit k Shannon, která se stěží bránila smíchu.

„Nechala bych tě slíbit, že to už víckrát neuděláš, ale vím, že mě neposlechneš,“ zasmála se Sheila. „Ber to tak, že jsme si kvit za to, že jsi mi pomohla uklidit kuchyň.“

Věnovala jsem jí provinilý úsměv: „Díky, Sheilo.“

Krátce po tom, co jsem jim pomohla, jsem se vydala do jídelny na večeři. Věděla jsem, že táta se strýcem měli náročný den, ale i tak jsem doufala, že je tam uvidím.

Když otec vešel do místnosti, tvář se mi roztáhla do úsměvu. Vypadal vyčerpaně, ale i tak jsem ho objala a pevně stiskla.

„Náročný den?“ usmála jsem se na oba a ignorovala přitom Viktorovu přítomnost za mnou.

Táta si povzdechl a prohrábl si své pepř a sůl vlasy. „Neuvěřitelně náročný. Snažíme se upevnit smlouvy a shromáždit spojence co nejrychleji to jde,“ zafuněl.

„A proto jsou tvoje narozeniny tak důležité,“ ozval se strýc, čímž si od táty vysloužil zlostný pohled.

Zamračila jsem se na ně: „Jak to myslíš?“

„Zlatíčko, určitě to už víš, ale pořádáme k tvým narozeninám večírek. Zúčastní se ho další Alfové a budoucí Alfové.“ Táta se na mě jemně usmál a já nechápala, kam tou konverzací míří.

„A ty ostatní Alfy zajímáš konkrétně ty,“ vložil se do toho strýc a můj táta vypadal naštvaně.

Otočila jsem oči v sloup, konečně mi to došlo. „Chcete říct, že je zajímám proto, že táta je Alfa král a já jsem bez druha.“

„Přesně tak,“ ušklíbl se táta. „Každý z nich doufá, že se stane tvým druhem. Pokud se tak stane, budou mít povinnost přijít nám na pomoc. Ne že bychom to potřebovali,“ vyprskl táta a zaplnil místnost nebezpečnou aurou.

Strýc se zamračil: „Poslouchej, možná jejich pomoc nepotřebujeme, ale je dobré mít na své straně i další lidi.“

„Ne pokud to znamená prodávat mou dceru jako dobytek,“ zavrčel táta na svého bratra a mně vrtalo hlavou, jak dlouho už se takhle hádají.

Povzdechla jsem si, v tu chvíli mi chyběla máma. Ta dokázala tátu i strýce vždycky zkrotit a přimět je mluvit klidně. Jejich zlostné handrkování pokračovalo a já cítila, jak ztrácím trpělivost. Cítila jsem, jak se Aela dere na povrch, unavená z těch žabomyších válek dospělých mužů.

„Dost,“ vyštěkla jsem a práskla skleničkou o stůl. Oči obou mužů po mně okamžitě střelily s šokovaným výrazem.

„Je mi jedno, kolik Alfů tam bude. Pokud nejsou mými druhy, nemám k nim žádné závazky,“ zavrčela jsem. „Pokusím se dělat milou a získat nám tolik spojenců, kolik jen dokážu. Vy se ale mezitím přestaňte hádat,“ obořila jsem se na ně a zhluboka se nadechla, když jsem domluvila.

Oba po mně vrhli zvláštní pohled, ale já to přešla pokrčením ramen.

„Vypadala jsi úplně jako tvoje matka, až to nahánělo hrůzu,“ zasmál se strýček a řekl toho víc, než měl.

Když se tátova tvář zkřivila hněvem, věnovala jsem strýci tvrdý pohled.

Jakmile ta vyčerpávající večeře skončila, dobelhala jsem se zpátky do svého pokoje. Téměř jsem zapomněla, že je Viktor za mnou, dokud jsem se neotočila.

Vzpomínka na tu frustrující večeři mou mysl jen vrátila zpět k tomu, co se stalo v kavárně.

„Co to sakra mělo znamenat?“ zavrčela jsem a otočila se k Viktorovi čelem.

Jeho obsidiánové oči se jako vždy upíraly na mou tvář a plné obočí se tázavě povytáhlo.

„Víš moc dobře, o čem mluvím,“ zavrčela jsem. „Proč jsi sakra toho Daltona odehnal?“

Viktor protočil oči, což do mého žaludku vyslalo roje motýlků a vlnu žhavého hněvu. Aela frustrovaně zavrčela a tlačila na stěny mé mysli. Poslední kapkou bylo, když si překřížil paže na hrudi a věnoval mi obviňující pohled.

„Neměl jsi na to právo. Nedělal nic špatného,“ zavrčela jsem, rázla si to k němu a píchla ho prstem do hrudi.

Měla jsem ten pohyb předvídat, ale jeho ruka vystřelila a obtočila se mi kolem zápěstí. Stiskl ho tentokrát ještě pevněji, ale můj hněv mě zaslepil.

„Nedotýkat se.“ Jeho hrubý hlas zněl až děsivě klidně, což jen umocnilo můj hněv a zmatek. Hněv pramenil z toho, že odehnal Daltona, zatímco zmatek byl způsobený tím, jak na něj reagovalo mé tělo. Každá maličkost, kterou udělal, vyvolávala motýlky v mém žaludku nebo husí kůži nabíhající mi po celém těle. Rozhodla jsem se to jednoduše připsat jeho božskému vzhledu a divoké auře.

Zavrčela jsem a doširoka rozevřela oči při zvuku jeho sytého hlasu. „Oh, takže teď najednou mluvíš!“ vyštěkla jsem.

Nechala jsem přes rty uniknout frustrované zavrčení, když Viktor zamířil ke dveřím, které oddělovaly naše ložnice.

„Ještě jsem s tebou neskončila!“ křikla jsem a nadskočila, když mi zabouchl dveře před nosem.

Několik okamžiků jsem zůstala civět na dveře. „Stupidní, otravný, zbytečný osobní strážce,“ zabrblala jsem a zadupala k posteli jako dítě.

Byla jsem naštvaná víc, než bych měla být, ale bylo mi to jedno. Měla jsem toho na řešení dost, a k tomu všemu přibyl ještě ten fakt, že mi táta a strýc něco tají.

Prostě jsem po Viktorovi vyjela v naději, že ho to přiměje promluvit. Fungovalo to, ale jen na vteřinu. Jediným důvodem, proč vůbec promluvil, bylo to, že jsem se ho pokusila dotknout.

„Myslím, že musíme změnit taktiku,“ zamumlala mi Aela v hlavě, naprosto posedlá svým novým nápadem.

„Hm...“ zapřemýšlela jsem s tím, že by mohla mít pravdu.

Když nezabral hněv, možná by mohlo zafungovat pokušení.