Louisa Forbesová pohlédla na nástěnné hodiny – blížila se půlnoc a George Capulet se stále nevracel. Po deseti letech společného života a sedmi letech tajného manželství to byly její první narozeniny bez něj.

Protože ji podváděl.

V den jejích narozenin trávil dovolenou v zahraničí se svou milenkou.

Louisa tiše dojedla poslední sousto svého narozeninového dortu a zvedla se, aby sklidila ze stolu.

Zrovna když skončila s úklidem, vrátil se s okouzlujícím úsměvem.

Očividně si svou cestu velmi užil.

Když vešel do obývacího pokoje, spatřil Louisu sedící na pohovce a na okamžik ztuhl.

Jeho úsměv pohasl, když nedbale odhodil sako na pohovku. „Proč ještě nejsi v posteli?“ zeptal se.

„Čekala jsem na tebe.“

Její slova byla plochá, zbavená emocí.

George k ní přistoupil a jeho hluboký hlas nabral jemný tón. „Říkal jsem ti, že jsem měl poslední dobou hodně práce. Měla bys odpočívat, když to potřebuješ, a nečekat na mě.“

Louisa moc dobře věděla, že „hodně práce poslední dobou“ znamená hodně práce s obšťastňováním jeho milenky.

Aniž by mu to vyčetla, zvedla ze stolu dva dokumenty, její hlas byl stále klidný. „Nečekala jsem na tebe vyloženě. Hlavně jsem potřebovala tvůj podpis na těchto dvou naléhavých dokumentech.“

Pozorně nalistovala strany vyžadující podpisy a podala mu pero.

Jelikož byla profesně jeho osobní tajemnicí, nebylo na tom, že mu dávala k podpisu dokumenty, nic neobvyklého.

A tak George podepsal obě smlouvy, aniž by se na ně podíval.

Když skončil, vrátil jí dokumenty i pero a otočil se k odchodu do patra.

Když kolem ní prošel, zavál od něj silný pach parfému.

Louisa ho poznala; byla to typická vůně jeho milenky Vivian Priceové.

Náhle na něj zavolala: „Georgi, víš, jaký je dnes den?“

George se zamračil a ohlédl se na ni. „Jaký den?“

Nějaké výročí? Sáhl po telefonu, aby zkontroloval datum, když vtom cinklo upozornění.

Když uviděl, od koho zpráva je, koutky rtů se mu mimoděk zvedly vzhůru.

Zapomněl odpovědět na Louisinu otázku a při psaní odpovědi jí řekl: „Běž si odpočinout. Ať už je to cokoliv, počká to do zítřka.“

Pak odešel nahoru.

Louisa sledovala, jak mizí, a brzy nato uslyšela téct sprchu. Posadila se zpět na pohovku a v ruce svírala dva podepsané dokumenty.

Otevřela ten první, aby odhalila smlouvu pod ním – rozvodové papíry.

Hořce se usmála.

Opřela se do pohovky a zavřela oči.

Ona a George, od školních uniforem až po svatební šaty – celé desetiletí spolu.

Žádný obřad, žádná hostina. Prostě si ho vzala.

Stále si pamatovala tu noc, kdy dostali oddací list, a jak tehdy plakal.

Říkal, že se cítí provinile, že svou milovanou dívku o tolik ochudil.

Slíbil, že jí jednoho dne vystrojí tu velkolepou, nádhernou svatbu, jakou si zaslouží – takovou, kde přijme požehnání celého světa a nikdy nebude litovat let, která spolu prožili.

Ale po sedmi letech manželství, kdy přešli od startupu k uvedení na burzu, se jí místo slíbené svatby dostalo jeho nevěry.

Tak dobrá. Tyto rozvodové papíry budou jejím darem na památku jeho aféry.

Otevřela oči, kdysi krásné a jasné, nyní v nich nebyl nic než led.

Vytáhla telefon, vyfotografovala podepsanou rozvodovou dohodu a poslala ji své tchyni, Hazel Grayové.

Před třemi dny si už s Hazel dohodla podmínky, vyzbrojena důkazy o Georgeově nevěře.

Hazel ji požádala, aby iniciovala rozvod a jejich tajné manželství dál držela v tajnosti.

Požadovala odškodnění ve výši dvou miliard dolarů.

Nyní, po jednoměsíční lhůtě na rozmyšlenou, mohla rozvod dokončit a vykopnout George ze svého života nadobro.

Už nechtěla muže, který se sám pošpinil.

Následujícího rána ho nevzbudila jako obvykle. Něco snědla a odešla brzy do práce.

V kanceláři se zastavila u Georgeova asistenta.

„Pane Brooksi,“ řekla, „zavolejte prosím v 8:35 panu Capuletovi a vzbuďte ho. V 9 hodin je porada.“

Jared Brooks se vylekal.

Byl jediným člověkem v Capulet Group, který věděl, že George a Louisa jsou manželé.

Když to uslyšel, instinktivně se zeptal: „Paní Capuletová, pohádali jste se snad s panem Capuletem?“

„Ne.“ Louisa neřekla nic víc a vrátila se do své kanceláře.

Dnešek se nesl ve znamení důležitého projektu – spolupráce s Taylor Group, přičemž podpis byl naplánován na 15:00.

Zavolala, aby potvrdila, že se čas nezměnil.

Když dokončila své přípravy, uslyšela v 8:57 pohyb u výtahů.

Louisa a všichni z vedení se vydali k výtahům a seřadili se do dvou úhledných řad.

George vystoupil z výtahu, vysoký, s rovnými zády ve svém dokonale ušitém obleku, na jeho pohledné tváři nebylo znát žádných emocí.

Všichni jednohlasně zvolali: „Dobré ráno, pane Capulete!“

George jen mírně přikývl, jeho pohled spočinul na Louisině tváři.

Celých sedm let, aby udržel jejich manželství v tajnosti, jí na veřejnosti nikdy nevěnoval druhý pohled, vždy působil chladně, jako by mezi nimi nic nebylo.

Louisa si dříve myslela, že i kdyby jejich vztah neuznal, stačil by jí jen jeden výmluvný pohled, aby byla šťastná.

Ale teď už na tom nezáleželo. Už jí to bylo jedno.

Když si všimla, že se k ní upírá stále více očí, věnovala Georgeovi profesionální úsměv. „Máte nějaké pokyny, pane Capulete?“

Její nezvykle formální přístup způsobil, že se Georgeova tvář zachmuřila. „Ne.“

S těmito slovy vešel do zasedací místnosti.

Louisa věděla, že se zlobí. Přišlo jí to téměř úsměvné – on byl ten, kdo podváděl, a přitom on byl ten, kdo se rozčiloval.

Po poradě si ji zavolal do své kanceláře.

Seděl ve svém ředitelském křesle a sledoval ji, jak stojí opodál přes jeho velký stůl.

Zamračil se. „Nikdo další tu není. Proč stojíš tak daleko? Pojď sem!“

Louisa se nepohnula a věnovala mu jen chladný pohled. „Co chceš? Prostě to řekni.“

George se zamračil ještě více, když vstal a zamířil k ní.

Zrovna když se chystal promluvit, ozvalo se zvenčí klapání vysokých podpatků o podlahu, ostré a veselé.

Poté se dveře jeho kanceláře rozletěly.

Mladá žena v červených šatech vešla lehkým krokem.

Ignorujíc Louisinu přítomnost, s tváří zářící mladistvým jasem, zamířila přímo ke Georgeovi a zavěsila se do něj. „Georgi, přišla jsem dřív. Už jsi skončil s prací?“

George neodpověděl, nenápadně její ruku odstrčil, zatímco se díval na Louisu.

Louisa mu oplatila chladný, sarkastický úsměv.

Opravdu se nesnažil nic skrývat – nejenže svou milenku bral ven, ale rovnou si ji přivedl do kanceláře.

Nedokázali bez sebe vydržet ani na okamžik?

Beze slova se otočila k odchodu.

Georgeův výraz se ještě více zachmuřil a ostře na ni zavolal: „Louiso!“