„To není potřeba!“ odmítla Louisa bez mrknutí oka.

George se chystal promluvit, ale z místa spolujezdce mu do toho vpadla Vivian: „Slečno Forbesová, omlouvám se. Je to moje chyba a vy teď musíte žehlit mé průšvihy.

„Je mi z toho hrozně, a proto jsem vám to přišla říct a omluvit se osobně. George měl obavy a trval na tom, že pojede se mnou.

„Prosím, nasedněte. Pojďme tam společně. S Georgem, který nás bude chránit, se nás nikdo neodváží využít.“

Její slova se zdála být celkem nevinná.

Ale Louisa zachytila ten samolibý úsměv pohrávající si v koutcích Vivianiných úst – do očí bijící ukázku převahy, úplně odlišnou od jejího uplakaného vystoupení, jež dříve předvedla v kanceláři.

George ji podle všeho utěšil dostatečně efektivně.

Louisa se rovněž usmála, ani se nenamáhala odpovídat a šla dál ke svému autu.

Vivian i tak v jejím úsměvu zachytila ten záblesk opovržení.

Jakožto privilegovaná dědička, která vždy spoléhala na vliv své rodiny, nebyla Vivian zvyklá na to, aby se na ni někdo díval spatra.

Okamžitě ztratila rozvahu. „Louiso, v čem je u tebe problém? Já se ti tady upřímně omlouvám a tohle je tvoje reakce?“

„To už stačí. Přestaňte se hádat.“

George obě dvě okřikl a vzápětí věnoval Vivian uklidňující pohled.

Otočil se k Louise a pronesl: „Je to zkrátka jen nezkušená mladá žena. Dá se pochopit, že ten projekt zkazila. Nejsi k ní až moc přísná? Prostě se jí omluv a pojďme to nechat plavat.“

Na okamžik si Louisa pomyslela, že se přeslechla. Vyprávěl jí tady nějaký zvrácený vtip?

Otočila se, aby Georgeovi v autě pohlédla do tváře. „Já se jí mám omluvit? Kvůli tomu, že je tou opečovávanou dcerou z rodiny Priceových? Nebo proto, že mi sebrala můj projekt? Anebo snad proto, že ten můj projekt zničila a já teď po ní musím uklízet?“

Po těchto třech jízlivých otázkách se Georgeův výraz strašlivě zachmuřil. Jen stěží potlačoval svůj hněv. „Kolikrát jsem ti to už říkal? Je to zkrátka jen rozmazlená mladá žena zvyklá jednat impulzivně. Proč z toho děláš takovou vědu?“

Takže podle něj, ať už se Vivian zachová jakkoliv ošklivě, je to zkrátka jen tím, že je „impulzivní.“

Zatímco Louisa, která nic špatného neudělala, byla líčena jako ta malicherná a nerozumná. Louisa se ušklíbla. Došlo mu vůbec, jak předpojatým se stal?

Zcela zřetelně potěšená Vivian, sedící vedle něj, hleděla na Louisu s pocitem povýšenosti.

Z Louisy unikl chladný smích. „Pane Capulete, nemám pocit, že bych řekla něco urážlivého. Ta vaše malá holčička může být impulzivní, jak se jí jen zachce – jen ne v mé přítomnosti.“

Georgeův výraz ještě více potemněl.

Louisa už se tou bezpředmětnou výměnou názorů nehodlala dál zabývat. Podívala se na hodinky, její tón zněl schválně neformálně. „Do večeře s Taylor Group nám zbývá patnáct minut. Pane Capulete, jste si opravdu jistý, že chcete, abych se omlouvala té vaší malé holčičce?“

George už nic dalšího neřekl, jen si ji měřil chladným, soustředěným pohledem, u něhož se zdálo, jako by teplotu v jejich okolí srazil o několik stupňů.

Louisa ho dokonale ignorovala a nasedla do svého auta.

Při jízdě měla své rudé rty pevně semknuté k sobě a v očích se jí zračily vrstvy námrazy.

Usilovně se snažila ignorovat tu ostrou bolest ve svém srdci.

Nechtěla myslet na to, jak se George zastával Vivian.

Nechtěla vzpomínat na ten pohled plný znechucení, který na ni vrhl.

Na ničem z toho už nezáleželo. Na ničem.

Koneckonců, zbývalo už pouhých 29 dní.

Na parkoviště Klubu Dreamscape jela nezvykle rychle – o kousek rychleji a už by dostala pokutu od dopravní policie.

Jakmile zaparkovala, opřela se o sedadlo a zavřela oči.

Po kratičké chvilce mlčení potlačila veškeré své emoce, vzchopila se, vyndala kosmetickou taštičku, aby si upravila obličej, a následně vystoupila z auta.

Tou dobou už přijeli i George s Vivian. I tentokrát zaparkovali přímo vedle Louisina vozu.

Louisa jim nevěnovala ani ten nejkratší pohled.

Georgeův výraz ještě více potemněl.

Přestože ani jeden z nich nepromluvil, kdokoli, kdo by je sledoval, by si onoho napětí mezi nimi bezpochyby všiml.

Vivian nepřestávala přilévat olej do ohně a řekla Georgeovi: „Georgi, ty jsi její přímý nadřízený. Ona je pouhá osobní tajemnice – dokonce ani na žebříčku nefiguruje tak vysoko jako Jared. Co jí dává právo s tebou takhle jednat?“

Kráčejíc asi tři metry před nimi zaslechla Louisa ta slova naprosto zřetelně, přesto se ale neohlédla.

George vrhl po Vivian varovný pohled, což ji nakonec, byť s nechutí, umlčelo.

Ve třech odešli do zarezervovaného soukromého salonku v Klubu Dreamscape.

Louisa vešla jako první.

Zástupce z Taylor Group společně se dvěma kolegy se už dostavili.

Tím oním zástupcem byl David Foster, ředitel oddělení v Taylor Group a švagr generálního ředitele Taylor Group – tělnatý čtyřicátník.

David si s tím svým vyčnívajícím pupkem přeměřil Louisu, s hladem v očích, ač slova z jeho úst zazněla rázně: „Slečno Forbesová, konečně! Už jsem si říkal, že mě dnes zase necháte čekat!“

S tímto Louisa počítala. Dobře věděla, že to, jak na poslední chvíli poslali Vivian jako náhradu, se Davida dotklo, a proto za to teď na ni svalí vinu.

Spíše než aby se hájila, se Louisa usmála. „Upřímně se omlouvám, pane Fostere. Neberte si to prosím osobně a dovolte mi to napravit.“

Vzhledem k tomu, že se ona sama chopila iniciativy a omluvila se, on už jakožto k ženě tuhle záležitost nemohl dál nijak rozmazávat.

David se obrátil ke svým kolegům: „Co jsem vám říkal? Slečna Forbesová mluví narovinu.“

Poplácal po židli vedle sebe. „Slečno Forbesová, pojďte, posaďte se sem.“

Jeho záměr byl naprosto zřejmý.

Louisa věděla, že David nejenže holdoval alkoholu – byl také nechvalně známý svýma nenechavýma rukama.

Kdyby si sedla hned vedle něj, nepochybně by se jí snažil osahávat.

Takže raději dělala, že si jeho gesta nevšimla, a posadila se tak, že mezi nimi nechala jednu židli volnou.

Davidův výraz rázem potemněl. Už se chystal něco poznamenat, když vtom do místnosti vešli George a Vivian.

To Davida nejprve poněkud překvapilo, ale rychle se vzpamatoval, vykročil vpřed, aby podal ruku Georgeovi, s tónem už maličko ostražitějším a poníženějším. „Pane Capulete! Jaké to překvapení! David Foster. Je mi velkou ctí se s vámi setkat.“

George by se pochopitelně nesnížil k něčemu takovému.

Ignoroval Davidův nadšený pozdrav a jako odpověď mu věnoval pouze letmý, chladný pohled.

David se cítil trapně, ale rychle se sebral a odtáhl židli. „Pane Capulete, prosím, posaďte se.“

George usedl a tím svým chladným zrakem přelétl po všech přítomných.

Louisa jednala, jako by vůbec neexistoval, pozdravila všechny ostatní a zapředla s Davidem živou konverzaci.

David jí osobně nalil sklenku s potutelným úšklebkem. „Slečno Forbesová, zrovna jste slíbila, že to odčiníte, že? Začněme tedy s přípitkem.“