„Samozřejmě.“ Louisa vyprázdnila sklenici do dna, načež si nalila další dvě a obě do sebe kopla. „Stačí to takhle, pane Fostere?“ Vyloudila ze sebe nucený úsměv.

Opodál si Vivian začala všímat, že je úplně přehlížena, zatímco sledovala Louisu, jak obratně proplouvá mezi těmito mazanými byznysmeny.

Nechtěla se nechat zahanbit, tak pozvedla svou vlastní sklenku se škrobeným úsměvem: „Pane Fostere, předtím jsem pochybila. Byla jsem moc impulzivní. Tenhle drink je pro vás – berte ho jako moji omluvu.“

Sice její slova byla omluvná, její přístup dál zůstával blahosklonný.

Jelikož se jednalo o ochraňovanou dědičku bez zkušeností s obchodními večeřemi, bláhově se domnívala, že bude stačit prostě jen něco říct, aby si získala jeho respekt.

Zapomněla ale, že David je tím, koho předtím urazila.

Zatímco se předtím pokoušeli podepsat smlouvy, se ji David snažil nevhodně svádět a ona ho přitom naprosto ponížila.

Takže teď na ni David ani nepohlédl, natož aby její gesto uznal.

Cítila se trapně, nicméně když už promluvila, nezbývalo jí než to dotáhnout do konce.

Pila až příliš hltavě – alkohol zapálil, až se zalykala a rozkašlala se.

George, který seděl hned po jejím boku, ji poplácal po zádech.

Odebral jí sklenku z ruky a chladně se obrátil na Davida: „Má asistentka právě odpromovala a neumí ještě pít alkohol. Pane Fostere, vypiju to za ni já. Prosím, nemějte jí to mladé dámě za zlé.“

S tím vypil zbylý alkohol ve Vivianině skleničce na jeden doušek.

Tímto gestem dal naprosto jasně najevo, že Vivian je pod jeho ochranou. Každý s určitou mírou společenského uvědomění by Vivianino minulé pochybení z úcty k němu přehlédl.

Zapomněl ovšem na to, že u stolu dál sedí Louisa.

Být svědkem téhle scénky v Louise náhle vyvolalo pocit, jak by jí ty tři sklenky alkoholu spalovaly útroby, připadala si kvůli tomu mizerně a navalovalo se jí.

A aby toho nebylo málo, David jí bez přestání doléval a zjevně zamýšlel opít ji.

Když tohle George uviděl, vyjádřil přeci jen určité znepokojení a zakryl jí sklenku dlaní. „Tento podíl slečny Forbesové vypiju též já.“

„Pane Capulete, vy se opravdu chováte jako pravý kavalír,“ utrousil s úsměvem David.

„Přesně tak, pane Capulete, pijete jak za svou asistentku, tak i za vaši tajemnici. Není to už trochu moc?“ přidal se další kolega.

Třebaže jejich postavení nedosahovalo ani zdaleka úrovně toho Georgeova, reprezentovali tu Taylor Group, a tak nemohli hodit za hlavu důstojnost firmy.

Mimoto Georgeovo chování na obchodní večeři vykazovalo vůči Taylor Group neskutečnou neúctu.

Byli v právu – neměli se čeho bát.

Třetí z kolegů připojil: „Přesně. Jak budeme moct vůbec pokračovat, když za někoho pořád budete pít? Co třeba tohle – vyberte si, za koho z nich dvou budete pít, ale ne za obě. Co vy na to?“

Dřív než onen muž vůbec stačil doříct větu, Georgeův výraz se proměnil do podoby vzbuzující děsivý chlad.

Celý salonek se ponořil do smrtelného ticha.

Louisa nevyřkla ani slovo. Byla si vědoma toho, že kdyby George dál naléhal na to chránit ji od pití, ti zástupci od Taylor Group by už zřejmě dál netlačili. V tom nejhorším případě by se tak jedině nepodařilo uzavřít smlouvu.

Jenže chtěla být dál zticha a vyčkat na to, jakou možnost si George zvolí.

V tu samou chvíli se k němu obrátila Vivian se zrakem plným nadějí. „Georgi, já pít nechci.“

Během hovoru pod stolem propletla její prsty s těmi jeho.

Oplatil jí stiskem a pohledem, z něhož se dalo vyčíst: Nedělej problémy.

Všem okolo, kteří se dívali, by se tahle výměna pohledů musela zdát vcelku intimní.

Muži od stolu se všichni jaksepatří uculili. „Zdá se, že to už máte ujasněné.“

Opravdu, George přemýšlel nad tím, že by tahle po celá ta léta rozmazlovaná Vivian tuhle situaci stěží ustála.

Louisa představovala naprostý opak – u té existoval zvyk vyjednávat se všelijakými klienty. Ač nehledě na to, nakolik byla práce s nimi složitá, dokázala se vším poprat.

Takže jí tu zodpovědnost po ten dnešek musel přenechat.

Vykompenzuje jí to o něco později.

Vůbec netušil, že Louisa mívá vážné potíže se žaludkem. Pít alkohol by ho mohlo donutit začít krvácet, k čemuž by se mohly vázat zcela katastrofální následky.

Prudce se kousla do rtu, ani nehlesla a s trpkým úsměvem, který se jí objevoval na rtech.

Očividně, její bolest neznamenala vůbec nic v porovnání s tím prostým zřeknutím slova „Georgi“ z úst Vivian.

Ten drásavý smích kolem ní jí přinesl hluk do uší a rozmazal jí vidění.

Nato se k ní David přiblížil, s tím, že ji znovu dolije. „Slečno Forbesová, tak na pokračování!“

Louisa nakrátko zavřela oči, jen horko těžko si držela odstup. S úsměvem se podívala na Davida, „Když tolik toužíte pít, budu vám s radostí dělat společnost. Než s tím však začneme, neměli bychom nejprve dořešit záležitosti s tím projektem?“

David pro ten návrh nenašel nejmenší pochopení. Poté, co jí dolil, se usadil a zazubil se, „Proč ten spěch, slečno Forbesová? Ještě jste nic nejedla. Myslel jsem, že tamta ryba bude chutnat trošku nevýrazně. Měla byste to okusit.“

U všech z přítomných se našel dostatek fištrónu, aby tu narážku pochopili: budou-li chtít uzavřít tu dohodu, musí Capulet Group vyložit ty lepší podmínky na stůl.

Ač byla smlouva sama o sobě dávno připravena, ten nenadálý požadavek se teď nijak nelišil od obyčejného vydírání.

Georgeův výraz potemněl.

Dokázal si dovolit srazit to ziskové rozpětí, ale jestli to udělá, přivede Capulet Group akorát tak do zranitelné podoby.

Jak by dokázala jeho firma zachovat svůj postoj, když by se jí dostalo takové újmy na trhu?

Věnoval Louise velice úzkostlivý pohled — přestože se jim i po dnešním dnu nepodaří prodat, nesmí po takovém nátlaku rozhodně ustoupit.

Louisa ten pohled nakrátko vrátila, a s tichým uculením se tázala Davida: „Nuže, pane Fostere, kolik 'soli' tam ještě přidáme, aby to dle vás bylo to pravé ořechové? Třeba vyjádřeno v přesných procentech?“

Sehrála tohle číslo ušitým na způsob Davida a zjišťovala ty nejspodnější možnosti.

Jediným u onoho stolu, jež té skryté mluvě nerozuměl, se stala Vivian.

Jen se naklonila po boku ke Georgeovi a špitla, „Georgi, upadla ta slečna Forbesová na hlavu? Kdo by dokázal měřit sůl v procentech?“

George si z toho dělal jen pramalé starosti a odvděčil se Louise pochmurným ohlédnutím.

Louisa tohle však ignorovala.

Z toho, co se odtud David doslechl, se rozšklebil ještě mnohem více. „Těch dvacet procent navíc by tomu myslím celkem bodlo.“

Louisa souhlasila i nadále s úsměvem. „Těch dvacet procent bychom mohli zařídit.“

Díky tomu, co pronesla se nálady všech zúčastněných znatelně přeměnily.

George na ni namířil zlověstným zrakem. Svůj zájem dal i tak dost razantně znát — co s tím u všech všudy prováděla?