Louisa cítila, že dluží poděkování tomu muži, který jí zachránil život.

Po prohledání všech záznamů však sestra zavrtěla hlavou. "Osoba, která vás sem přivezla, nezanechala žádné údaje."

Louisu to překvapilo: Někdo, kdo udělal dobrý skutek a nestál o uznání? To bylo v dnešní době vzácné.

Přesto sestře poděkovala.

Mezitím George vyřídil propouštěcí papíry a přistoupil k ní s taškou léků. "Jdeme," řekl.

Louisa mlčela.

Ačkoliv s ním nechtěla odjet a ani nasednout do jeho auta – přišlo jí to odporné –, věděla, že ji nenechá odejít samotnou.

Takže se nenamáhala hádat.

Jakmile přijeli domů, zamířila rovnou do svého pokoje.

Od doby, co objevila jeho poměr, s ním nesnesla sdílet lůžko a přestěhovala se do nepoužívané ložnice.

George se zabavil tím, že nejprve zapnul topení a pak se vydal do kuchyně uvařit kaši.

Ačkoliv se Louisa zotavila ze včerejší extrémní bolesti, nervy měla stále napjaté a chyběla jí energie.

Lehla si do postele a zdřímla si.

Spala, dokud George nedodělal kaši a nevešel s podnosem, čímž ji probudil.

"Ještě jsi nic nejedla. Nejdřív si dej trochu kaše a vezmi si léky." Posadil se vedle ní na postel a něžně ji krmil.

Tato scéna ji rázem přenesla zpět do dnů, kdy se dvořil, a do počátků jejich manželství, kdy o ni tak pozorně pečoval pokaždé, když jí nebylo dobře, a všechno obstarával sám.

Na okamžik propadla iluzi, že ji stále hluboce miluje.

Vtom jeho telefon položený na nočním stolku začal zvonit.

Louisa instinktivně zvedla zrak a uviděla jméno blikající na obrazovce: [Vivi.]

Intimní přezdívka.

Najednou se Louise udělalo nesmírně špatně od žaludku, div že nevyzvracela, co právě snědla.

George si jejího výrazu nevšiml, protože jakmile telefon zazvonil, okamžitě po něm sáhl a položil ho displejem dolů.

Telefon ještě chvíli zvonil, než sám utichl.

Ale hned nato se začaly ozývat zvuky oznámení z WhatsAppu – jeden za druhým, nepřetržité bombardování zprávami, které se rozléhalo tichým pokojem a bezostyšně zpochybňovalo Louisinu přítomnost.

Louisa věnovala Georgeovi chladný pohled. "Ty to nevezmeš?"

Georgeova pozornost byla zjevně upoutána těmi neúnavnými upozorněními a očima neustále těkal k telefonu.

Místo aby ho však zvedl, jednoduše vypnul zvuk.

Konečně se rozhostilo ticho.

Na její otázku neodpověděl a místo toho jí podal sklenici teplé vody. "Nejdřív si vezmi léky. Dobře se vyspi a zítra ti snad bude lépe."

Louisa si vzala lék a lehla si.

Když viděl, že zavřela oči, a zvuk jejího pravidelného oddechování naznačoval, že usnula, George neotálel ani minutu déle. Popadl telefon a odešel.

Na chodbě okamžitě tlumeným hlasem zavolal Vivian zpět: "Už jedu za tebou. Počkej na mě, nikam nechoď..."

Neměl ani tušení, že Louisa vůbec nespí.

V temném pokoji tiše otevřela oči a v jejím jasném pohledu se odráželo ledové světlo.

Slyšela, jak chvátá po schodech dolů, slyšela, jak si bere klíče od auta, slyšela, jak otevírá a zavírá dveře.

Po včerejším hlubokém utrpení už od George nečekala vůbec nic.

Když se srdce muže začalo měnit, bylo to jako kazící se ovoce – hnilo zevnitř ven.

Přemýšlela, proč po tom všem před ní pořád hrál roli oddaného milence.

Hořce se zasmála.

...

Když se George vrátil, bylo už po šesté ráno. Venku svítalo.

Louisa už byla vzhůru a dokonce připravila snídani. Poklidně seděla u jídelního stolu a jedla.

Zjevně nečekal, že vstane tak brzy. Zaváhal a s obličejem, na kterém se mihl záblesk nepohodlí, se zeptal: "Proč jsi nespala déle?"

"Spala jsem dost," odpověděla klidně.

George se lehce zamračil. Když ji viděl tak vyrovnanou, jako by nic nevěděla a nic se nestalo, uvolnil se.

Netušil však, že z něj Louisa už ucítila ten silný parfém, všimla si cucfleku na jeho krku a uviděla stopy rtěnky na jeho košili.

"Půjdu se osprchovat," řekl a zamířil po schodech nahoru.

Louisa neřekla ani slovo.

V době, kdy už měli odejít do práce, vyšel ze svého pokoje.

Shodou okolností byla i ona oblečená a zrovna vycházela z toho svého.

Ačkoliv byli manželé, spali v oddělených pokojích.

Tvářil se nespokojeně. "Nechápu, proč ses přestěhovala sem. Kdy se vrátíš zpátky?"

"Poslední dobou se mi špatně spí. Nechtěla jsem rušit tebe, ani abys ty rušil mě. Nechme to zatím takhle. Můžeme to zvážit, až se mi spaní zlepší." Její odpověď byla lhostejná a chystala se sejít dolů.

Teprve tehdy si George všiml jejího oblečení – světlého khaki saka s ladícími kraťasy, ve kterém vypadala svěže a zároveň profesionálně.

Jelikož si nebyl jistý jejími úmysly, zeptal se: "Ty jdeš do kanceláře?"

Louisa odpověděla letmým pohledem.

George si její mlčení vyložil jako potvrzení a po chvíli přemýšlení řekl: "Necítíš se dobře. Zůstaň si odpočinout doma. Tvou výpověď jsem schválil. A... tvé povinnosti převezme Jared – není co předávat, takže do kanceláře chodit nemusíš."

Když zmiňoval Jareda, zaváhal. Ve skutečnosti chtěl pravděpodobně říct Vivian, že?

Louisa mu rozuměla, ale neupozornila na to. Jen se usmála. "To mi vyhovuje. Odteď už doma práci řešit nebudeme. Já se nebudu ptát a ty mi nemusíš nic říkat. Prostě se zaměřím na to, abych si užívala života."

Ať si nemyslí, že by ji mohl využít k tomu, aby za něj bojovala v předních liniích, když má firma problémy, a pak jí ukradl její úspěchy a odkopnul ji, jakmile bude vše vyřešeno.

Takhle snadno se využít nenechá.