Nečekaně v tu chvíli cinkl výtah.

Že by někdo přijel? Louise svitla naděje, když pohlédla směrem k výtahu.

Dveře se otevřely a jako první z nich vyšli čtyři muži v oblecích a seřadili se do dvou úhledných řad u výtahu.

Poté vystoupil vysoký, nápadně pohledný muž.

Vypadal zhruba na třicet, s ostře řezanými rysy, které byly až ohromujícím způsobem dokonalé. Z celé jeho bytosti vyzařovala vrozená elegance a vznešenost.

Za ním následoval manažer klubu a generální ředitel.

Generální ředitel měl na tváři patolízalský úsměv, uctivě ukázal rukou a řekl: "Pane Tudore, toto je VIP patro našeho klubu Dreamscape. Račte prosím."

Julian chladně přikývl.

Louisa, která už věřila, že je záchrana na dosah, sledovala, jak se skupina vydala opačným směrem, aniž by si všimla její situace.

Chtěla křičet o pomoc, ale i když do toho vložila všechny síly, nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.

V zoufalství shodila z nedaleké police na zem starožitnou vázu, což způsobilo ostrý zvuk tříštícího se porcelánu.

Julianova skupina se zastavila a ohlédla se.

Přes tu vzdálenost se Louisin a Julianův pohled střetl ve vzduchu.

Viděla rozmazaně – nedokázala jasně rozeznat jeho rysy, viděla jen vysokou, elegantní siluetu, která k ní ze světla přistupovala.

Zapotácela se, jako by se měla každou chvíli zhroutit. Byla ve tváři bledá, vlasy měla rozcuchané, působila naprosto zlomeně.

Jak se Julian blížil, jeho výraz byl čím dál chladnější.

Generální ředitel, který šel za ním, ucítil, jak se mu podlamují kolena, a vykoktal: "Pane Tudore, prosím, nechoďte blíž. Mohl byste přijít k úrazu. Hned se postarám o to, aby to někdo vyřešil."

Vrhl na manažera pohled ostrý jako dýka. "Na co čekáte? Okamžitě to tu ukliďte!"

Protože klub Dreamscape patřil pod Tudor Group, jednalo se o Julianovu první inspekci po jeho návratu. Všichni se báli, že tohoto mocného muže rozhněvají.

Manažer rychle přivolal personál, aby uklidil.

Julian si jich nevšímal, jen pohlédl na střepy a pak došel k Louise. "Co se stalo?"

Jeho hlas byl tichý a hluboký, se znatelným ledovým ostřím.

Všichni kolem nich se sotva odvažovali dýchat.

Louisa k němu vzhlédla a setkala se s těma chladnýma, hlubokýma očima.

Chtěla promluvit, ale žaludek se jí prudce zvedal, jako by ho opakovaně rozřezával ostrý nůž.

Kovovou sladkost, kterou až doteď potlačovala v krku, už nedokázala udržet. Vykašlala plná ústa krve, která mu potřísnila drahou bílou košili.

Všichni kolem nich okamžitě hrůzou ztuhli a jednohlasně vykřikli: "Pane Tudore!"

Všichni jeho lidé věděli, že Julian je mysofobik.

Julian si jich nevšímal. Když viděl, že Louisa omdlévá, rychle natáhl ruce, chytil ji do náruče a bez námahy ji zvedl.

"Teddy, připrav auto!"

---

Louisa si z toho, co se stalo potom, nic nepamatovala.

Když se probrala k vědomí, nacházela se v nemocničním VIP pokoji.

Ostré sluneční světlo proudící oknem ji na chvíli dezorientovalo.

Před očima jí jako filmové úryvky probleskly scény z předchozí noci – jak ji George opustil, aby mohl odejít s Vivian; jak se ji David pokusil znásilnit, zatímco se zoufale snažila uprchnout.

Fyzická bolest se propletla se zoufalstvím v jejím srdci a obojí se jí vrátilo do těla.

Nakonec se objevil obraz toho cizince vynořujícího se ze světla.

Chtěla si ho jasně prohlédnout, ale zrak se jí točil a byl nestabilní – nedokázala rozeznat jeho tvář.

"Ty už jsi vzhůru?" ozval se najednou vedle ní hlas.

Louisa se pomalu otočila po hlase a spatřila Georgeovu tvář.

Její výraz zůstal neutrální, když se bezbarvým tónem zeptala: "Proč jsi tady?"

George se jí s potlačovaným hněvem zeptal: "Proč jsi na mě včera v noci nepočkala?"

Byla to výčitka? Louisa najednou pocítila nutkání se rozesmát. Proč na něj nepočkala?

Kdyby v tom salonku zůstala byť jen o vteřinu déle, ten parchant by ji znásilnil.

Ale neměla náladu Georgeovi cokoli vysvětlovat. Jen přikývla a jejím hlasem zazněla naprostá lhostejnost. "Promiň."

George to zjevně vzal jako sarkasmus. Jeho výraz okamžitě potemněl. "Louiso, co má znamenat ten tvůj přístup? Jen proto, že jsem včera odvezl nejdřív Vivian, ses dohnala až do nemocnice? I když jsi chtěla, abych si o tebe dělal starosti, neměla bys takhle hazardovat se zdravím."

Takže si myslel, že jen proto, že ji podvedl jako první, mučila samu sebe, aby ho potrestala?

Měla sotva dost sil, aby promluvila, ale když slyšela tenhle nesmysl, opravdu se nahlas zasmála.

Byl George opravdu takový narcis?

Její hlas zjemněl. "Neboj se, tenhle problém už nebudeš muset řešit."

Už od něj neměla žádná očekávání.

"Louiso!" V domnění, že je stále naštvaná, zaznělo v jeho hlase podráždění. "Jak dlouho to ještě potáhneš? Už jsem ti to vysvětloval – včera jsem odvezl Vivian domů jako první jen proto, že nebylo bezpečné, aby se mladá žena vracela sama.

"Co je mezi námi, není to, co si myslíš. Je pro mě jen jako sestra. Nemůžeš o tom přestat pořád tolik přemýšlet?"

"Jasně, sestra." Hořce se usmála.

Takže pořád lhal. Potlačila nutkání vmést mu všechny důkazy o jeho nevěře přímo do tváře. Už za 28 dní vstoupí rozvodová dohoda v platnost a ona ho bude moct poslat k čertu nadobro.

Její tón snad ani nemohl být odtažitější, když dodala: "Tak to blahopřeji. Tvá sestra je úžasná."

George byl tak rozzuřený, že se nezmohl na slovo, a ve tváři byl až děsivě temný.

Louisa neměla sebemenší touhu v této nesmyslné hádce pokračovat. Naštěstí v tu chvíli vešla do pokoje zdravotní sestra.

Obrátila se na ni: "Chtěla bych se odhlásit. Mohla byste mi prosím pomoci s propouštěcími formalitami?"

Sestra se zatvářila zmateně a pohlédla na George. Ještě nikdy se nesetkala se situací, kdy by pacient chtěl řešit své propuštění sám, když měl u sebe někoho z rodiny.

Louisa ten pohled pochopila. "Nevšímejte si ho. Prostě mě tam odveďte."

Sestra přikývla a chtěla něco říct, když vtom k nim rázně přikročil George se slovy: "Zařídím to já!"

Louisa se s ním nehádala.

Posbírala si své věci a opustila pokoj.

Na sesterně se zeptala: "Jsem Louisa Forbesová z pokoje 1887. Mohli byste mi říct, kdo mě sem včera přivezl?"