Danielle

ZÍRALA JSEM DOLŮ na palubní desku a silou vůle se snažila přimět kontrolku motoru, aby přestala pekelně červeně svítit. Jak jsem se dostala tam, kde jsem byla, jsem neměla nejmenší tušení, což znamenalo, že jsem neměla nejmenší tušení, jak najít nájezd na dálnici, abych se dostala domů. „Jsi idiot, Dani,“ zašeptala jsem nahlas.

Jako by byla na misi od samotného ďábla, moje Honda z roku devětadevadesát se zachvěla, zlověstně střelila do výfuku a zpomalila do tempa hlemýždě, zatímco jsem se plížila vpřed po nenápadné postranní uličce. Proč nemá Portland lepší dopravní značení, mi bylo záhadou.

Nadskočila jsem, když mi v tichu auta zazvonil mobil. Aniž bych se podívala na displej, protože jsem se vážně snažila neskončit mrtvá na nějakém zapadlém místě, kde jsem nikdy předtím nebyla, jsem ho vyklopila. „Haló,“ zašeptala jsem.

„Proč šeptáme?“ zašeptala zpátky Kim, moje nejlepší kamarádka už víc než deset let.

Odkašlala jsem si a zhluboka se nadechla. „Tak nějak jsem se ztratila a moje pitomý auto nejede víc než devatenáct mil v hodině.“

„Takže žádný rozdíl oproti jiným dním,“ zavtipkovala. „Jak dopadlo to rande?“

„Stálo za hovno.“

„Jak moc?“ zeptala se.

„Nechat si vyklovat oči vránami a u toho si nechat jeden po druhém strhávat nehty by bylo mnohem příjemnější. Tak moc,“ vycedila jsem přes zuby.

„Fuj, to je mi líto, zlato,“ soucítila Kim. „Zůstala jsi s ním na večeři?“

„Ne. Přežila jsem jeden drink a předkrm a pak jsem předstírala telefonát. Vážně, Kimmie, ten chlap byl kretén.“

„Takže online seznamky nejsou nic pro tebe?“

„Randění obecně není nic pro mě.“

Kim se zasmála. „Kde jsi?“

„Nemám nejmenší tušení,“ přiznala jsem. „Někde v Arbor Lodge, myslím?“

„Do prčic, holka, tam se vážně nechceš ztratit, když už je skoro tma.“

„Díky, kapitáne Očividný.“ Naklonila jsem se dopředu, abych lépe viděla přes čelní sklo. „Je to tu úplně vylidněné a nedokázala bych najít ceduli s názvem ulice, ani kdyby mi šlo o život.“

„Co je kolem tebe?“

„Nic.“ Přimhouřila jsem oči a snažila se rozeznat světlo před sebou. Oblast byla silně komerční, takže jsem si nebyla jistá, jaký podnik by měl otevřeno ve středu večer po osmé. „Myslím, že něco vidím. Do háje. Ty kontaktní čočky mě zabíjejí.“

„Zastav a vyndej si je, hlupáčku. Máš s sebou brýle, ne?“

„Jo, ale já nechci zastavovat, Kimmie... co když už znovu nenastartuju?“

„A co když neuvidíš, do čeho se chystáš nabourat?“

„Přestaň být tak logická,“ zavrčela jsem.

Kim si povzdechla. „Prosím, Dani, dávej na sebe pozor. Zastav, nasaď si brýle a zavolej bratrovi.“

„Fajn. Zastavuju. Vydrž, prosím.“ Navedla jsem auto k obrubníku a zařadila parkování. „Dobře. Zavěsím a zavolám Elliotovi.“

„Dobře. Zavolej mi, až—“

Telefon zmlkl.

„Do háje.“ Vzala jsem si vteřinu na to, abych si vyndala čočky a nasadila brýle, než jsem se podívala do bočního zrcátka a znovu zařadila jízdu. „Tak jo, stará dámo, prosím, dovez mě někam, kde najdu telefon.“ Znovu jsem popojela do ulice a ujela asi tři sta stop, než auto vydalo chrčivý a syčivý zvuk a motor zhasl. „Dobrý. Je to dobrý,“ opakovala jsem si jako mantru. „Tady už jsme jednou byly, holka. Ty to zvládneš.“ Otočila jsem klíčkem v zapalování, a i když startér točil, motor úplně nenaskočil. Zkusila jsem to znovu, podařilo se mi nastartovat, ale sotva jsem popojela kousek dál ke kraji silnice, když to chcíplo... znovu. „Ne, ne, ne, ne!“ Zkusila jsem nastartovat znovu, ale bez úspěchu, tak jsem zařadila parkování.

Zvedla jsem kabelku z podlahy a přehrabovala se v ní, dokud jsem nenašla nabíječku. Zapojila jsem ji do zapalovače a doufala, že mi dá dost šťávy na to, abych mohla zavolat bratrovi. Mačkala jsem na telefonu každé tlačítko ve snaze ho znovu zapnout, ale v posledních několika týdnech se vybíjel čím dál rychleji a teď byl oficiálně mrtvý. „Sakra!“

Svěsila jsem hlavu na volant a dopřála si chvilku sebelítosti, když jsem si představila titulky zpráv v šest hodin: „Mladá žena zavražděna poté, co se jí porouchalo auto v pochybné čtvrti Portlandu. O to překvapivější to je vzhledem k tomu, že pochází ze smetánky strážců zákona. Další statistika? Rozhodně to tak vypadá.“

Nejsem si úplně jistá, jak dlouho jsem seděla v mrtvém autě a představovala si vlastní vraždu a smrt, než mě zaťukání na okénko přimělo polekaně vypísknout. Vykoukla jsem ven a uviděla mimořádně nádherného muže, který se nakláněl dolů se sexy úsměvem na tváři. Vysoký, s tmavšími vlasy, modrýma očima a tváří, která se dala popsat jedině jako krásná. Vypadal docela jako Charlie Hunnam s plnovousem a kroužkem v nose. Měl na sobě vybledlé džíny, které vypadaly, jako by mu byly šité na míru, a bílé přiléhavé termotriko, které až moc dobře odhalovalo jeho svalnatý hrudník, až se mi z toho rozbušilo srdce a zatajil dech. Černá kožená bunda, která dokonale stvrzovala jeho pekelně sexy vzhled, doplňovala celkový dojem.

Kousek jsem stáhla okénko... nemůže mě zabít, když dovnitř prostrčí jen prsty, že ne?

„Ztratila ses, zlato?“ zeptal se.

Jeho hlas mě zalil a já se ošila na sedadle, když jsem se snažila nevzdychnout nad tím jemným jižanským přízvukem. „Ehm, jo. Trochu.“

„Není to zrovna skvělá část města, aby se tu ztratila hezká holka.“ Narovnal se a zkřížil paže. „Přijede si pro tebe někdo?“

Pevně jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Auto i můj telefon jsou mrtvý. Takže, to by bylo velký, tlustý ne.“

„Dobře. Proč nejdeš se mnou?“

„Ne, to je dobrý.“

Znovu se usmál. „Zlato, dvůr mýho klubu je hned za rohem. Seženu pár mých bratrů, aby tvoje auto odtlačili na parkoviště, kde bude v bezpečí, a zítra ti ho můžeme opravit. Mezitím se můžeš schovat před zimou a buď si zatelefonovat, nebo tě vezmu domů.“

Kousla jsem se do rtu a zvažovala své možnosti. Jistá pravděpodobnost úmrtí hladem a podchlazením před ránem, nebo potenciální možnost, že mě zavraždí ten nejhezčí muž, jakého jsem kdy viděla, byly zhruba všechno, na co jsem přišla.

„Nikdo ti neublíží, jestli se bojíš tohohle,“ slíbil.

„Přála bych si, aby mě to uklidnilo,“ přiznala jsem. „Chci říct, zajímalo by mě, kolik žen odešlo s nějakým vysokým, nádherným mužem, protože řekl, že jim neublíží, jen aby byly zavražděny? Totálně zavražděny. To se nikdy nedozvíme, že? Protože jsou mrtvé. Jakože mrtvé, mrtvé, ne trochu mrtvé, ale hodně mrtvé.“

Jeho rty se na vteřinu zachvěly, než vybuchl smíchy. „To máš pravdu, zlato, ale když jsi se mnou, nikdo se tě ani nedotkne.“

„Včetně tebe?“

Zvážněl, ale v očích mu pořád jiskřilo pobavení. „Jestli je to to, co chceš.“

Vytáhla jsem okénko zpátky nahoru a popadla kabelku s klíčky. Měla jsem pocit, že téhle náhlé důvěry, kterou jsem k němu pociťovala, budu litovat, ale neměla jsem moc jiných možností než ho nechat, aby mi pomohl, a tak jsem odemkla dveře a vylezla z auta.

Podržel mi je a zabouchl je, jakmile jsem byla na chodníku. Zamkla jsem předtím, než je zavřel, ne že by na tom záleželo... nikdo by takový krám jako moje auto neukradl a nenechala jsem v něm nic cenného.

Od té doby, co jsem odešla z restaurace, se zvedl vítr, a já jsem si těsněji přitáhla kabát, zatímco jsme šli po ulici. „Mimochodem, já jsem Danielle. Ehm, vlastně Dani.“

„Booker.“

„Ráda vás poznávám, pane Bookere.“

„Prostě Booker.“

„Oh. Dobře.“

Usmál se.

„Zmiňoval jste dvůr vašeho klubu.“ Zamračila jsem se. „Jakej dvůr?“

„Tady na tom místě je naše vrakoviště a odtahovka. V jinejch lokalitách máme i jiný podniky,“ řekl neurčitě. „Všechno, co má motor, dokážeme odtáhnout, opravit nebo postavit.“

Přikývla jsem. „A řekl jste ‚klubu‘. Předpokládám, že to není kroužek šití, že?“

Booker se usmál. „Motorkářský klub.“

Zastavila jsem se. Trvalo mu minutu, než si uvědomil, že už nejsem vedle něj, což mi poskytlo částečný pohled na zadní stranu jeho bundy. Psi něčeho. Psi zázraků? Ne, to by nebylo správně... drsnej motorkář by přece na zádech bundy neměl Psi zázraků.