Danielle

No do prčic!

Došel zpátky ke mně. „Jsi v pohodě?“

„Motorkářský klub?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

„Jako Pekelní andělé?“

Booker se ušklíbl. „Teoreticky.“

„Do prčic.“ Podívala jsem se na něj. „Vážně bych měla jít.“

„Kam, zlato? V okruhu víc než jedný míle tady nic není.“

„Můžete mi něco ujasnit? Jste klub, protože máte fakt hezký motorky a občas si rádi vyrazíte a dáte si pivo, nebo jste jako psanci mimo zákon nebo tak něco?“

„Protože to jsou klubový záležitosti, tak ti do toho nic není.“

„Jasně.“ Zdálo se, že nedokážu zastavit křečovité polykání. „Jen mi ukažte směr k nejbližšímu místu, odkud si můžu zavolat, a zmizím vám z očí.“

„Asi tak pětadvacet yardů před tebou.“

„Vy to nechápete,“ zašeptala jsem. „Já tam nemůžu jít.“

„Proč sakra ne?“

„Protože můj táta je sakra policejní náčelník,“ vyštěkla jsem, než mi došlo, že jsem právě vypustila něco, kvůli čemu bych mohla být v mžiku zavražděna nebo unesena, v závislosti na tom, v čích rukách tahle informace skončí.

„To si ze mě děláš prdel.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Přála bych si, aby to tak bylo.“

„Tak to mě poser.“

„Ne, děkuji,“ odsekla jsem. Odsekávat byla moje specialita, zvlášť když jsem byla nervózní.

Naklonil hlavu. „Nebyla bys zklamaná, bejby.“

Stiskla jsem rty do úzké linky a silou vůle je přiměla zůstat zavřené.

Booker se zasmál. „Ta dílna je čistá, zlato. Úplně legální, i když bude asi lepší, když tě vezmu domů já, než abys nechala tatínka, aby tě vyzvedl.“

„Byl by to můj bratr, vlastně... nebo Kimmie. Kim je moje nejlepší kamarádka. Ne že by vás zajímalo, kdo je moje nejlepší kamarádka.“ Zhluboka jsem se nadechla; plácat nesmysly nebyla zrovna teď dobrá možnost.

Znovu se usmál. Bože, ten měl hezký úsměv. Samozřejmě, byl to ten typ, ze kterého padaly kalhotky, ale prozatím jsem nemínila nijak reagovat... moje spodní prádlo musí zůstat pevně na svém místě. „Zrovna teď je nás tu jen šest, takže dotlačíme tvoje auto na parkoviště, vezmeme si od tebe údaje a já tě hodím domů.“

Polkla jsem. „Měla bych zavolat bratrovi.“

„Tak dotlačíme tvoje auto na parkoviště a ty můžeš zavolat bratrovi.“

Přikývla jsem a nechala ho, aby mě vedl přes rozlehlé parkoviště obklopené dva a půl metru vysokým plotem s ostnatým drátem nahoře. Následovala jsem ho do tepla spoře zařízené, ale čisté čekárny. Vypadalo to jako čekárna v mé místní autoopravně, což mě bůhvíproč překvapilo. Nejsem si jistá, co jsem čekala. Možná plakáty z Playboye zhruba z roku 1984 rozvěšené po zdech?

„Telefon je na pultu,“ řekl Booker. „Vytoč devítku pro vnější linku.“

Přikývla jsem, zvedla sluchátko a vytáčela, zatímco on otevřel dveře a křikl: „Macku! Potřebuju tě vpředu.“

„Haló?“ ozvala se Kim znepokojeně.

„Kimmie, ahoj, to jsem já,“ zašeptala jsem.

„Panebože, Dani!“ V pozadí jsem slyšela zvuky z restaurace, kde pracovala. „Byla jsem strachy bez sebe. Hádám, že ti zase umřel mobil?“

„Jo.“ Podívala jsem se doprava a viděla Bookera, jak se s někým baví na druhé straně místnosti z doslechu. „Je oficiálně mrtvý, nadobro mrtvý.“

„Odkud mi voláš?“ zeptala se.

„Ehm, z nějakého vrakoviště, před kterým se mi podařilo nabourat.“

„Samozřejmě že podařilo,“ zasmála se Kimmie. „Volala jsi Ellovi?“

„Ehm, to nemůžu.“

„Jak to?“

„Tuhle dílnu vlastní motorkářský klub,“ zašeptala jsem a znovu pohlédla ke dveřím, abych se ujistila, že Booker neposlouchá.

„No a?“ zašeptala zpátky.

„Haló, viděla jsem ten seriál o Sam Crow... ti nejsou tak úplně čistí.“

Kim vybuchla smíchy a prozrazující odfrknutí naznačovalo, že se nedokáže ovládnout.

„Kimmie,“ vyštěkla jsem.

„Panebože, Dani, ty jsi k sežrání. Vážně,“ řekla a znovu se zasmála.

„Och, sklapni,“ vycedila jsem. „Víš, že když zavolám Elliotovi, začne strašně—“

„Dani? Klíčky, bejby,“ dožadoval se Booker.

Trochu jsem nadskočila, protože jsem si nevšimla, že se vrátil ke mně. „Ehm, vydrž vteřinku,“ řekla jsem Kim a začala se přehrabovat v kabelce. Odepnula jsem klíček od auta od zbytku klíčů, podala mu ho a on přikývl a pak mě zase opustil. „Dobře, jsem zpátky.“

„Kdo to byl?“ zeptala se Kim.

„Jeden z mužů, co tu pracují.“

„Ehm, znal tvoje jméno a oslovil tě bejby,“ upozornila mě. „Začínám si myslet, že jsi schválně nechápavá.“

„Jmenuje se Booker,“ řekla jsem.

„Zní naprosto k nakousnutí.“

„Meh,“ zalhala jsem.

„Zavolej Elliotovi, Dani. Nebo pro tebe můžu přijet já, až mi za hodinu padne.“

„Ne,“ vzdychla jsem si. „Zavolám Ellovi.“

„Dobře. Půjč si jeho telefon a zavolej mi, až budeš doma, jo? Musím jít sebrat objednávky.“

„Udělám to.“ Byla jsem v polovině vytáčení svého bratra, když se Booker vrátil, tak jsem zavěsila a přinutila se k úsměvu.

„Volala jsi svýmu bratrovi, nebo kamarádce, nebo komu vlastně?“ zeptal se.

„Kim. Ano. Je ještě v práci. Zrovna jsem chtěla zavolat bratrovi.“

„Proč to neuděláš, a pak mi tu můžeš nechat nějaký informace, zatímco na něj počkáme.“

Přikývla jsem a znovu zvedla sluchátko. Spadla jsem mu do hlasové schránky. „Ahoj Elli, to jsem já. Rozbilo se mi auto v Portlandu a zajímalo mě, jestli bys pro mě nemohl přijet. Jsem v...,“ pohlédla jsem na Bookera s žádostí o pomoc a on mi podal vizitku. Odhrkala jsem adresu a telefonní číslo Big Ernie's Wreck 'n' Tow a pak znovu zavěsila. „Hlasová schránka.“

„Toho jsem si všimnul, bejby,“ podotkl.

Tváře mi zahořely. „Správně.“

Booker přešel za pult a podal mi kousek papíru s logem Big Ernie's. „Napiš mi svou adresu a telefonní číslo a já ti zavolám, až budeme vědět, co je tvýmu autu.“

„Plánujete z něj udělat vrak?“

Usmál se a zavrtěl hlavou. „Odtáhneme ho do autoopravny a spravíme ho tam.“

„Jeden z vašich dalších podniků, předpokládám?“

„Jo.“

Přikývla jsem. „Nebudu vám moct odpovědět, ale můžete mi nechat vzkaz a já vám zavolám z nějakého fungujícího čísla.“

Přikývl a já naškrábala své údaje. Nedokázala jsem si představit, na kolik ty opravy mého auta vyjdou, ale jako učitelka v mateřské škole jsem mohla s jistotou zaručit, že budou nad můj rozpočet. Znovu jsem nadskočila, když zazvonil telefon... byla jsem tak strašně vynervovaná, že k uklidnění by se mohl přiblížit jenom plný karton merlotu.

„Big Ernie's,“ zvedl to Booker a usmál se na mě. „Jo, je tady.“

Podal mi sluchátko. „Haló?“ řekla jsem.

„Jak ses, sakra, ocitla na vrakovišti v Arbor Lodge?“ dožadoval se Elliot vysvětlení.

Roztržitě jsem sledovala, jak Booker a další tři muži vyšli ven směrem k mému autu.

„Nemám tušení,“ přiznala jsem. „Byla jsem v Pearl a myslela si, že jedu na Vancouver, ale hádám, že ne.“

„Na někoho tak chytrého je tvůj orientační smysl naprosto tragický.“

„Ano, jsem si toho plně vědoma,“ zamumlala jsem.

„Kde máš mobil?“ zeptal se.

„Mrtvej.“ Povzdechla jsem si. „Jakože úplně mrtvej.“

„Koupím ti novej.“

„To nemusíš,“ oponovala jsem... už po kolikáté.

„Já vím, sestřičko, ale tvoje paličatost mi začíná narušovat rozvrh,“ prohlásil.

Usmála jsem se. Milovala jsem svého bratra, i když byl otravný. „Začíná?“

Zasmál se. „Jsem zrovna uprostřed něčeho. Mohla bys tam chvíli vydržet?“

„Ne, to je dobrý. Vezmu si taxíka.“

„Kterej tě bude stát to samý jako novej mobil,“ opáčil.

„Beru na vědomí, velký bratře.“ Ofrňovala jsem nos. „Hluboce ti děkuji za tvůj bystrý postřeh.“

„Vezmi si taxíka na stanici a já tě odtamtud hodím domů.“

„Ne, to je fajn. Pojedu rovnou domů.“

„Dani,“ povzdechl si.

„Elliote,“ napodobila jsem ho s úsměvem. „Vážně. Je to v pohodě. Slíbila jsem, že ti zavolám, a zavolala jsem ti. Možná pracuju s pětiletými dětmi, ale sama pětiletá nejsem, takže se neboj.“

„Ty jsi tak vtipná. Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

„Ano, jsem v pohodě. Později se zastav, jestli chceš. Já pojedu prostě domů. Zítra musím být v práci brzo, takže dneska půjdu brzy spát.“

„Co kdybych ti aspoň sehnal nějakej jednorázák a slušnej telefon ti objednám později.“

„Díky, Elli. Vrátím ti to,“ řekla jsem.

„O tom se můžeme pohádat později. Musím letět.“

„Dobře, ahoj.“ Zavěsila jsem a zaplula zpátky za pult, abych našla telefonní seznam.