***Úhel pohledu Imogen Rileyové***

Rozespale se probouzím, slunce zrovna proráží čelní sklo mé omlácené Hondy Civic. Protáhnu si tělo a snažím se najít nějakou pohodlnou polohu. Už skoro tři měsíce žiju ve svém autě a moje tělo začíná vážně protestovat. Posadím se, omotám si kolem sebe deku a snažím se zahřát svou ledovou kůži. Ze sedadla spadne prázdná láhev od vodky a skutálí se do prostoru pro nohy u spolujezdce. Teď vím, co si asi myslíte: jsem alkoholička. No, nejsem, a ani nikdy nepiju před jízdou.

První noc, kdy jsem musela spát v autě, byly minus tři stupně. Mrzla jsem. Naštěstí pro mě si moje matka ráda něco vypila, a vzhledem k tomu, že jsem nemohla nechat hořlavou tekutinu ve skladovací kóji, kde mám momentálně uložené své věci, nezbývalo mi nic jiného než nechat krabice s tvrdým alkoholem v autě. Láhve s alkoholem mi dost neprakticky zabíraly polovinu kufru. Nelhala jsem, když jsem říkala, že si ráda přihne.

Měla jsem v úmyslu to vyhodit, ale teď jsem ráda, že jsem to neudělala. Její favoritkou byla vodka, hned za ní tequila. Já na pití moc nebyla, sledovat ji stačilo k tomu, aby to kohokoli odradilo. Ale v tu mrazivou noc jsem si řekla, proč ne. Popadla jsem láhev v naději, že mi pomůže usnout a zapomenout, že jsem teď bezdomovkyně a musím žít v autě. Takže jsem usoudila, že to nemůže uškodit. Můj život už beztak stál na pěkně mizerné křižovatce.

Tu noc jsem zjistila, že mi opilost pomáhá přečkat chladné noci. Když jste pod parou, necítíte chlad, vlastně necítíte skoro nic. Moje tolerance vůči alkoholu začala být docela působivá. Nepiju se do němoty, ale za nocí, jako byla ta první v tomhle stísněném autě a jako ta včerejší, do sebe kopnu pár panáků, abych zahnala zimu.

Sleduju, jak pomalu vychází slunce. Bydlet v autě má jedno plus. Nikdy nepřijdu pozdě do práce, protože momentálně bydlím na firemním parkovišti. Nikdo to neví, kromě údržbáře Toma. Je to šedesátiletý muž, na temeni mu řídnou vlasy, má laskavé oči, medvědí postavu a dědečkovskou povahu.

Jednou v noci mě náhodou našel spát v autě. Řekla jsem mu, že je to jen dočasné, takže moje tajemství uchoval mezi námi. Moji šéfové si prostě myslí, že jsem horlivá a nadšená pracovnice. Kromě Toma, který otevírá parkoviště a budovu, jsem vždycky první v práci a vždycky poslední odcházím. Vyvádět z omylu je nebudu; ať si myslí, co chtějí. Tuhle práci potřebuju.

Natáhnu se k zapalování a otočím klíčkem, můj telefon se okamžitě rozsvítí a začne se nabíjet přes zásuvku. Je sedm ráno. Zvednu se, nakloním se k sedadlu spolujezdce a popadnu své oblečení na dnešek, které visí na madle na střeše nade dveřmi.

Posunu si sedadlo úplně dozadu, svléknu si tepláky a vezmu si kalhotky. Natáhnu si je na nohy, pak si obléknu černé oblekové kalhoty a zapnu si je. Pak popadnu podprsenku, skrčím se za volantem, rychle ze sebe strhnu tričko a zapnu si podprsenku, než si obléknu bílou halenku na knoflíčky.

Sotva doobuji lodičky na podpatku, uvidím Toma, jak kráčí po příjezdové cestě do nejvyššího patra parkoviště. Rozrazím dveře a pozdravím ho.

„Ahoj Tome,“ řeknu, mávnu na něj, sáhnu dovnitř a vezmu si ze sedadla spolujezdce kabelku. Tom ke mně došel se dvěma papírovými kelímky v rukou. Moje oblíbená část rána, stalo se to takovým mým ranním rituálem. Každé ráno vyjde Tom až do nejvyššího patra parkoviště, přinese mi kávu a pak společně sejdeme dolů ke vchodu.

„Ahoj zlatíčko, jaká byla noc?“ ptá se Tom ustaraně.

„Šlo to, trochu zima, ale nic, na co bych už nebyla zvyklá,“ odpovím mu a vezmu si od něj kelímek.

„Víš, že můžeš kdykoli přespat...“

Přeruším ho dřív, než stačí pokračovat.

„Tome, já vím, ale opravdu jsem v pořádku. Tohle je jen dočasné.“

Zavrtí hlavou, tuhle stejnou výmluvu slýchá každé ráno už několik měsíců. Ví, že nemá smysl se se mnou hádat. Jsem příliš tvrdohlavá a nejsem z těch, co by přijímali pomoc. Tom pokračuje ke dveřím a pak vyťuká bezpečnostní kód, aby nás pustil do budovy. Nabízí mi, abych bydlela u něj a jeho ženy, ale já se nechci vnucovat a navíc to tu není tak špatné. Je to tu mnohem bezpečnější než v parku, kde jsem parkovala původně.

Tom mě pouští dovnitř brzy každé ráno. Většinou jdu hned nahoru ke svému stolu, který je příhodně přímo před klimatizací. Vyvezu se výtahem do nejvyššího patra, vystoupím do foyer a jdu ke svému stolu, zatímco mi podpatky klapou o mramorovou podlahu. Popadnu ovladač od klimatizace, zapnu topení na plné pecky a postavím se přímo pod něj, abych se zahřála, zatímco upíjím kávu.

Jakmile jsem zahřátá, posadím se ke stolu, zapnu notebook a prohlédnu si dnešní rozvrh a poznámky, které jsem si tu nechala. V Kane and Madden Industries pracuju už zhruba dvanáct měsíců. Dělám sekretářku Theovi Maddenovi a Tobiasovi Kaneovi. Vlastní tuhle technologickou společnost a já jsem si tak na osmadevadesát procent jistá, že jsou pár. Ne že bych je snad někdy viděla spolu nebo tak něco. Mají oddělené kanceláře, ale mají takový svůj způsob komunikace. Vždycky působí, že jsou naprosto sladění, a už jsem je přistihla, jak na sebe zvláštně zírají. Také už jsem je jednou vyrušila, když Theo líbal a sál Tobiasův krk.

Musím přiznat, že to bylo žhavé a docela mě to vzrušilo, dokud si Tobias nevšiml, jak tam stojím a zírám s otevřenou pusou, načež Theo ztuhl a situace začala být trapná a napjatá. Utekla jsem z místnosti. Nikdy se o tom nezmínili, takže jsem předpokládala, že mi to prošlo. Tuhle vzpomínku jsem ve svém mozku zařadila do složky ‚nikdy se to nestalo‘.

Je škoda, že jsou oba gayové. Jsou ten nejpřitažlivější gay pár, jaký jsem kdy viděla. Oba svalnatí a vysocí, přičemž Tobias je ten impozantnější – zdá se být vážnější a někdy z něj vyzařuje taková mrazivá energie, až mi z intenzity jeho pohledu běhá mráz po zádech. Občas, když na mě mluví, objeví se mu ve tváři takový nepřítomný výraz, jako by se díval skrz mě místo na mě. Přísahám, že jednou se mi zdálo, že jsem ho slyšela na mě zavrčet. Ale vím, že to je šílenství. Lidé nevrčí, ne tak jako predátoři. Přisoudila jsem to tehdy té osmnáctihodinové směně, kterou jsem ten den měla.

Tobias Kane je vysoký, tmavovlasý a svalnatý, má strniště, výraznou čelist a pronikavé, ostré modré oči. Theo Madden má naproti tomu jemnější rysy. Je stejně vysoký jako Tobias, ale má velmi ležérní, uvolněný přístup a hnědé vlasy, které jsou po stranách krátké a nahoře o něco delší. Má šedé oči a vysoké lícní kosti. Oba jsou úchvatně pohlední. I po vší té době, co tu pracuju, mě jejich božský vzhled dokáže vyvést z míry.

Jsem nesmírně překvapená, že mě ještě nevyhodili; už mě až příliš mnohokrát přistihli, jak sním s otevřenýma očima, zírám do blba a mívám velmi nevhodné myšlenky na své šéfy. Ale taky vím, že jsem ve své práci extrémně dobrá. Jako jejich sekretářka nikdo tak dlouho nevydržel a nikdo není ochotný pracovat tu občas šílenou pracovní dobu, jakou jsem na své pozici snášela já.

Jakmile jsem si zkontrolovala notebook, podívala jsem se na čas. Bylo 8:30. Stále mi zbývala půlhodina do příjezdu mých šéfů. Vysmekla jsem se ze židle a s kabelkou v ruce zamířila na toaletu. Položila jsem si make-up na umyvadlo a vytáhla kartáč. Začala jsem si česat své nepoddajné blond vlasy do pasu. Když jsem se rozhodla stáhnout si je do vysokého culíku, vzala jsem zubní kartáček a pastu a rychle si vyčistila zuby. Také jsem si nanesla trochu řasenky na své už tak dlouhé a husté řasy a trochu oční linky na zvýraznění mých tmavě zelených očí, než jsem si nanesla červenou rtěnku. Pěkně kontrastovala s mou světlou pletí.

Jsem tak ráda, že na tomhle patře nejsou kamery, protože by to bylo strašně trapné, kdyby moji šéfové zjistili, jak vypadá moje ranní rutina. Navíc by mě viděli v celé mé ranní slávě rozcuchaných vlasů z postele (nebo spíš z auta). Tom se nepočítá. Tomu je jedno, jak vypadám, a v jeho přítomnosti se vždycky cítím příjemně. Ale kdyby mě viděl kdokoli jiný, myslím, že by to mohlo být trochu nepříjemné.

Jakmile skončím, rychle zapluji do malé kuchyňky a začnu jim chystat kávu na jejich příjezd. Slyším cinknutí výtahu přesně ve chvíli, kdy ji dodělám. Položím je na tác a s tácem v ruce se rychle vrátím ke svému stolu.