Tobias z výtahu vystoupí jako první, dnes má na sobě černý oblek doplněný bílou košilí a stříbrnou kravatou. Hlavu má skloněnou a zírá do telefonu. Vezme si z tácu svou kávu, aniž by na mě vůbec zvedl zrak, a kráčí přímo do své kanceláře. Theo má naproti tomu šedý oblek a horní tři knoflíky u bílé košile má rozepnuté, čímž odhaluje část hrudi. Zatím jsem ho nikdy neviděla tak upraveného jako Tobiase, natož aby měl kravatu. Theo se zastaví, popadne svůj hrnek a usrkne. „Dobré ráno, Imogen,“ řekne s mrknutím a pak zamíří do své kanceláře naproti té Tobiasově.

Nedokážu zabránit ruměnci, který se mi rozlévá po tvářích a zahřívá mou tvář. Rychle vrátím tác do kuchyňky a pak si ze stolu vezmu tablet. Váhavě postávám u dveří do Tobiasovy kanceláře a modlím se k bohu, aby měl dnes dobrou náladu. Těsně předtím, než zaklepu, zavolá na mě.

„Půjdete dál, nebo tam venku budete stát celý den?“ Z jeho drsného, hlubokého hlasu nadskočím, než pootevřu dveře natolik, abych mohla rychle vklouznout dovnitř. Tobias sedí za svým stolem a prsty mu kmitají po klávesnici notebooku. Stále nevzhlédl. Stojím tam a rozpačitě přešlapuju z nohy na nohu. Pan Kane na mě působí velmi hrozivě, je vždycky tak formální a tak vážný. Když nic neříkám, zvedne zrak a jeho oči mě přibijí na místo. Pod jeho intenzivním pohledem se mi mírně třesou ruce. Nakloní hlavu na stranu a čeká, až promluvím, čímž mě probere z transu. Udělám krok vpřed a svírám tablet v rukou jako štít, zatímco kontroluju jeho rozvrh.

„V poledne máte schůzku s panem Jacobsem. Také jsem vám přeposlala návrhy připravené na vaši schůzku a právě teď vám posílám e-maily, které přišly jako odpověď na konferenci, kterou jste pořádal minulý čtvrtek.“

„To je všechno?“

„Ne, pane, potřebuji, abyste mi podepsal tu charitativní sbírku pro nemocnici.“

„A kde je ten dokument?“

Rychle se podívám na své ruce a uvědomím si, že jsem ten jediný potřebný papír nechala na stole. V duchu si plácnu dlaní do čela. Zvednu prst. Tobias nade mnou protočí panenky, zjevně naštvaný mým pochybením, a s otevřenou dlaní čeká na ten dokument. „Ehm, momentíček, pane.“

Slyším, jak si otráveně povzdechne. Vyklouznu ven, vyzvednu dokument a pak ho před něj položím na stůl. Okamžitě ho podepíše a podá mi ho zpět, ani se na mě nepodívá a hned se zas vrátí k psaní na notebooku.

Nemůžu si nevšimnout, že vypadá unaveně. Pod jeho jindy zářivě modrýma očima se rýsují tmavé kruhy a jeho pleť je o něco bledší než jeho obvyklé zlatavé opálení. Zírám do prázdna, úplně zapomenu, co mám vlastně dělat, příliš zaneprázdněná obdivováním svého šéfa. Pan Kane si rozpačitě odkašle, čímž mě vytrhne z myšlenek. Zvedne na mě obočí, přistihl mě, jak si ho prohlížím.

„Och, omlouvám se, pane.“ Zakoktám se. Zavrtí hlavou a já slyším, jak se zasměje. Zahanbeně se otočím, uteču z místnosti a zavřu za sebou dveře.

Pan Kane mě vždycky dokáže vyvést z míry. V jejich přítomnosti mám vždycky zamlženou mysl, dokonce už jsem zapomněla i dýchat. Když se to stalo naposledy, omdlela jsem. Abych byla spravedlivá, tehdy jsem nic nejedla, takže z mého mozku už beztak byla kaše. Probudila jsem se a nade mnou se skláněla Theova ustaraná tvář, zatímco Tobias na mě jen zíral, jako bych byla mentálně zaostalá. Jako vážně, kdo zapomene dýchat? Má to být základní tělesná funkce, a já ani tu nezvládnu správně.

To byl ten den, kdy jsem si uvědomila, proč tuhle práci nikdo nechce. Je neskutečně těžké soustředit se v jejich blízkosti na práci, dokážou rozptylovat, aniž by to měli v úmyslu. Taky mi přijde, že pan Kane umí být docela příšerný. Nemyslím si, že si uvědomuje, jak ošklivé věci říká, když je naštvaný. Naštěstí pro něj mám hroší kůži a tuhle práci zoufale potřebuju. Také se starám o to, abych měla v ruce tablet pokaždé, když jdu do jeho kanceláře, pro případ, že by něco hodil. Jednou jsem viděla, jak v záchvatu vzteku uhodil ajťáka lahví s pitím. Vážně, ten chlap má problémy se zvládáním vzteku a potřeboval by nějakou terapii nebo tak něco. Všichni kolem něj chodí po špičkách, kromě Thea. Ten ajťák se od té doby neukázal.

Sedím u svého stolu a zasměju se té vzpomínce, než se otočím zpět k počítači. Moje práce je překvapivě dobrá a snadná, a navíc je dobře placená. Moc fyzické aktivity nevyžaduje, pokud nepočítáte zvedání telefonů a nošení složek. Jediné náročné na ní je pracovní doba. Jsem k dispozici doslova čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Nejsem jen jejich sekretářka, ale i osobní asistentka, ne že by po mně chtěli bůhvíco, pokud to nesouvisí s prací. Pracovní doba dokáže být občas příšerná, jako třeba když před důležitými termíny pracujeme až do brzkých ranních hodin.

Kliknu na tlačítko tisku a vejdu do místnosti s tiskárnou, která se nachází vedle kuchyňky. Čekám na svůj vytištěný dokument, když tiskárna pípne a na displeji naskočí chybový kód. Zásobník na papír je prázdný. Skloním se, otevřu dvířka tiskárny, vytáhnu zásobník a pak jdu k šuplíku, abych vzala nějaký papír.

Skříňka je prázdná. Vyjdu ven a zamířím do skladu. Otevřu dveře, rozsvítím světlo a porozhlédnu se po regálech. Povzdechnu si, když uvidím, kam ho někdo dal. Nějaký idiot se rozhodl naskládat ho na nejvyšší polici. Vytáhnu zpoza dveří schůdky, sednu si na ně, vyzuju si lodičky a pak vylezu nahoru. Musím se postavit na špičky, abych na krabici dosáhla. Konečky prstů ji uchopím a začnu ji táhnout k okraji, když mě zezadu vyděsí jeho hlas.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptá se Theo. Překvapeně vyjeknu a úlekem nadskočím; začnu ztrácet rovnováhu. Rychle se konečky prstů chytím police a srovnám se, abych znovu získala rovnováhu. Srdce mi buší v hrudi. Jak se můj tep uklidňuje, rychle si uvědomím ruku, která mi svírá zadek. Podívám se dolů a vidím Theovu ruku, jak mě drží, abych neupadla. Cítím jeho velkou ruku, jak mi přes kalhoty pevně tiskne zadek, jeho palec mezi mýma nohama tlačí přesně tam, kde je můj střed. Díky bohu, že mám dneska na sobě kalhoty a ne sukni.

„Ehm, šéfe,“ řeknu a dívám se dolů na jeho ruku. Zdá se, že si všiml, kde mě chytil. Na tvář se mu vkrade lehký úšklebek. Z pocitu jeho velké ruky na mém těle se začervenám, zaleje mě neznámý pocit. Co to se mnou je? Musím potlačit nutkání sevřít stehna k sobě, abych zastavila to náhlé pulzování mezi nohama.

Když ucítím, jak mi jeho ruka sjede po vnitřní straně stehna až ke kotníku, vydechnu a on svou ruku odtáhne. Kůže mi hoří zahanbením nad tím, že jsem zabouchnutá do svého gay šéfa. Theo se na vteřinu zatváří, jako by nasál vzduch, a při pohledu na mé rozpaky se mu na tvář vkrade potutelný úsměv. Potom se natáhne a popadne krabici, kterou jsem se tak pracně snažila sundat.

Chytne ji jednou rukou a stáhne ji dolů. Rychle slezu ze schůdků, znovu si obuju lodičky a pak si od něj krabici vezmu.

„Hledal jste něco?“ zeptám se celá rozehřátá a rozrušená, zatímco jdu ze skladu zpátky k tiskárně.

„Jo, zkoušel jsem něco vytisknout, když jsem zjistil, že v tiskárně došel papír,“ odvětí Theo a opře se o pult vedle tiskárny.

Rychle naskládám papír do zásobníku a pak ho zasunu zpět do tiskárny. Vymažu chybu a kliknu na tisk. Stroj se okamžitě pustí do práce a začne tisknout dokumenty. Sešiju je k sobě a položím je na pult. Když už nic dalšího nevyjíždí, otočím se k Theovi. „Jste si jistý, že jste dal tisknout?“ zeptám se a zvednu obočí.

Theo jako by se před odpovědí zamyslel. „Myslím, že ano.“

Protočím nad ním panenky a vejdu do jeho kanceláře. Jde za mnou, postaví se do dveří své kanceláře, opře se o zárubeň a sleduje mě.