Sledovala jsem, jak se při cestě dolů rozsvěcuje tlačítko u každého patra, a jak jsem pozorovala odpočítávání čísel, připadalo mi, že se čas zpomalil. Byla jsem nervózní, netrpělivá a snažila se udržet pohromadě, zatímco mi v hlavě pořád dokola zněl Sallyin hlas a opakoval slova, u kterých jsem měla pocit, že mi zastaví srdce. Ale ono pořád bolestivě bušilo v hrudi.

Když se dveře výtahu v přízemí otevřely, rozběhla jsem se, a jak ještě nebyly úplně rozevřené, cestou ven jsem narazila ramenem do dveří. Nemocnice nebyla daleko a zvládla jsem to tam pod pět minut. Moje podpatky sklouzly po podlaze přede dveřmi na maminčino oddělení, vzala jsem za kliku a vešla dovnitř.

Oddělení bylo plné doktorů, kteří přesouvali ostatní pacienty pryč. Sally stála mezi nimi, její zelená chirugická halena vynikala mezi doktory v bílých pláštích. Sally se dívala na hodiny, asi přemýšlela, jestli to stihnu včas. Jakmile mě uviděla, přispěchala a objala mě. „Je mi to tak líto, Imogen.“

Přikývla jsem a sledovala, jak vyvážejí dalšího pacienta a přesouvají ho do jiného pokoje, takže tam zůstala jen moje matka, doktorka, Sally a já.

Doktorka byla starší žena po padesátce. Měla šedivějící vlasy po ramena, stažené sponkou dozadu, laskavé, jemné hnědé oči a bledou pleť. Na sobě měla doktorský plášť a bílé nemocniční oblečení. Na jmenovce stálo Laurel.

„Dobrý den, vy musíte být Imogen?“ řekla, natáhla ruku a jemně mi stiskla tu mou mezi svýma.

„Lékařská etická komise se rozhodla odpojit vaši matku od přístrojů. Jen vás připravím na to, co se bude dít dál.“ Zírala jsem na ni se zcela prázdným výrazem. Myslím, že jsem byla v šoku, ale zároveň jsem všemu, co říkala, rozuměla, dokonce jsem i párkrát přikývla.

Když skončila, zeptala se, jestli chci být s matkou chvíli o samotě. Přikývla jsem a ony obě odešly a nechaly mě s ní o samotě. Pomalu jsem došla k její posteli a chytila ji za ruku. Když jsem se na ni podívala, vypadala, jako by jen spala; její obličej byl povolený, s trubicí visící z úst, která ji udržovala při dýchání. Jemně jsem ji pohladila po vlasech.

„Mami, to jsem já, tvoje Immy. Rozhodli se tě odpojit z přístrojů.“ Zírala jsem na ni a doufala v nějaký zázrak. Ale žádný se nekonal. Slyšela jsem, jak se Sally a doktorka za dveřmi tiše baví. Nic z toho nepůsobilo skutečně.

„Jestli mě slyšíš, mami, prosím, věz, že je mi to líto. Snažila jsem se; opravdu jsem se snažila. Miluju tě, mami, ale musím tě nechat jít.“

Čas nadešel. Připravovala jsem se na to, ale proč jsem si teď nepřipadala vůbec připravená? Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, co jí teď mám říct, když tohle bylo sbohem. Takže jsem ji místo toho jen držela za ruku a palcem jí kroužila po hebké kůži. Doktorka vešla se Sally. Vzhlédla jsem, když vstoupily; Sally pro mě vypadala zničeně a já se od ní odvrátila. Nedokázala jsem snést pohled na smutek v jejích očích.

Věděla jsem, že jakmile si dovolím plakat, už nikdy nepřestanu. Tak jsem se místo toho zhluboka nadechla, zavřela oči, říkala si, že to zvládnu, a zatvrdila své odhodlání. Doktorka mě požádala, abych odstoupila, že jí vytáhne hadičky a všechno vypne. Zavrtěla jsem na ni hlavou.

Když jí vytáhla trubici z krku, matka vydala kloktavý zvuk a začala lapat po dechu, ale doktorka řekla, že to je normální reakce těla. Stiskla jsem matčinu ruku pevněji a snažila se ignorovat zvuky, které její tělo vydávalo. Doktorka pak odpojila všechny přístroje, které teď začaly hlasitě pípat.

Když byla hotová, pevně mi stiskla rameno, než odešla stranou. Doktorka řekla, že matka může vydržet několik hodin, nebo může odejít rychle. Máma odešla rychle. Její dech se zpomalil, rty jí začaly modrat, její tělo se dokonce začalo zmítat v křeči, až jsem vyskočila na nohy. Ovinula jsem jí ruce kolem krku a přitiskla svou hlavu k její.

„Je to v pořádku, mami. Jsem přímo tady, jsem přímo tady,“ říkala jsem jí. Po několika vteřinách to přestalo, stejně jako její dýchání. Hrudník už se jí nezvedal a neklesal. V pokoji nastalo ticho, jediný zvuk, co byl slyšet, byl můj těžký dech. Zvedla jsem hlavu od té její. Mámina kůže zmatněla a ztratila život a její ruka ztratila svou teplotu. Věděla jsem, že je pryč. Doktorka přistoupila, přiložila jí na hruď stetoskop a poslouchala, než přikývla a potvrdila, že jí už srdce netluče.

Zírala jsem na mrtvé tělo své matky ležící na lůžku; byla pryč. Už nikdy neuslyším její hlas, už ji nikdy neobejmu. Už jsem to dál nedokázala snášet. Vstala jsem, vytáhla deku, přikryla ji, jako by spala a já jí říkala dobrou noc místo sbohem. Naklonila jsem se a políbila ji na hlavu. Rty se mi třásly a oči mě pálily od slz, které se draly ven.

Jen jsem se na ni dívala. A co teď, to mám prostě odejít a už se sem nikdy nevrátit? Otočila jsem se a vyšla ven, omámená, skoro jako robot. Když jsem vešla do modré chodby, Sally se mi pokusila chytit ruku, ale já jsem před jejím dotykem uhnula. Nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal; věděla jsem, že se složím. Byla jsem skoro na konci chodby, když se mi do zorného pole připletl Tobias. Nevím, co viděl v mém obličeji, ale pokusil se na mě sáhnout. Rychle jsem ukročila z jeho dosahu. Co to s nima všema je, že na mě pořád chtějí sahat? Nesesypu se; rozhodně se nesesypu před nikým. Slzy jsou slabost. Já nejsem slabá. Moje máma nevychovala žádnou slabochu.

Šla jsem dál, slyšela jsem lidi, jak na mě mluví, slyšela jsem Sally, jak na mě volá, ale já je prostě ignorovala a šla dál. Vyšla jsem z dveří nemocnice. V tašce, co jsem měla přehozenou přes rameno, mi začal vibrovat telefon. Ignorovala jsem to a došla do parku přes ulici. Posadila jsem se na lavičku; už byla tma. Z nebe na mě jasně zářily hvězdy, stromy se kymácely ve větru. Noc byla chladná a tichá, jediný zvuk, který jsem slyšela, byl tlukot mého vlastního srdce, a tím jsem si byla jistá, že je rozbité na maděru.

Nic jsem necítila, vůbec nic. Byla jsem úplně necitlivá a modlila jsem se, abych taková i zůstala. Nechtěla jsem vědět, jak bude tahle bolest bolet. Vítr mi obrovskou rychlostí pročesával vlasy, na kůži mi dopadaly kapky deště, necítila jsem jejich chlad, necítila jsem ani štípání větru do tváří. Poprvé v životě jsem nevěděla, jaký bude můj další krok, neměla jsem plán. Uvědomila jsem si, že jsem celou tu dobu byla v popírání, protože jsem nikdy neplánovala za tento bod. Věděla jsem, že tahle chvíle přijde, ale myslím, že jsem nevěřila, že někdy skutečně odejde. Takže jsem místo toho nechala, ať na mě padá déšť a promočí mě tam, kde jsem seděla. Nevěděla jsem, co jiného dělat, nějak jsem sama sebe přesvědčila, že se z toho dostane, i když moje mysl věděla, že se už nevrátí.

V nějakém okamžiku jsem se doploužila zpátky k autu. Všimla jsem si, že Tom nechal vrata od parkoviště trochu zvednutá, asi mu došlo, že nejsem v autě. Došla jsem ke svému autu a otevřela kufr, odkud jsem vytáhla láhev. Odšroubovala jsem uzávěr a začala tu vodku do sebe lít plnými doušky. Chtěla jsem jít jen spát a zkusit na tenhle den zapomenout, nebo se možná probudit a zjistit, že to byla všechno jen noční můra, ze které se mi jen špatně probouzelo. Jenže já věděla, že to nebyl sen; příliš to bolelo a ve snech bolest necítíte.

Vlezla jsem do auta, ze zadního sedadla si stáhla peřinu a zabalila se do ní, hledajíc útěchu v jejím teple. Neměla jsem sílu si sundat mokré oblečení, zrovna teď mi to připadalo jako příliš velká námaha. Po chvíli a několika dalších hltech z mé láhve tryskového paliva jsem sklouzla do temnoty spánku.