Probudilo mě cloumání teplých rukou, spisy mi z klína spadly na zem. Kurva, já jsem usnula. V panice jsem se vyškrábala na nohy. Tobias se na mě podíval, zaskočený mým zanedbaným vzhledem. Tobias si promnul kořen nosu a zavrtěl nade mnou hlavou. Potlačila jsem nutkání zívnout si a protáhnout se jako kočka.

„Měla jsi jít domů, to jsi pracovala celou noc?“

„Kurva,“ ruce mi vylétly k ústům, jakmile mi došlo, jak jsem se před šéfem vyjádřila. „Asi jsem vytuhla... Dej mi jen minutku, hodím se před tou schůzkou do pucu.“

Do kanceláře vešel Theo, ve svém šedém obleku vypadal úchvatně jako vždycky. Prohlédl si mě. Košili jsem měla zmačkanou, vlasy rozcuchané, bůhvíjak vypadal můj obličej, ale vím, že to nic pěkného nebylo, a kvůli rozmazanému make-upu jsem nejspíš připomínala mývala. Pozvedl obočí na Tobiase.

„Usnula při práci,“ konstatoval a zjevně ho netěšilo, že jsem zase spala v práci.

Kdyby tak věděli, že tu spím každou noc, jen ne v kanceláři. Při té myšlence jsem se pro sebe usmála. Jestli jim tohle připadalo šílené, asi by úplně vyletěli z kůže, kdyby zjistili, že mým současným bydlištěm je parkoviště.

Theo ke mně přistoupil a popadl mou blůzu. Vypískla jsem, jak byl blízko, a ucouvla. Theo po mně znovu sáhl a chytil blůzu za spodní lem. Prsty mi zavadil o břicho, když mi ji přetáhl přes hlavu. Rychle jsem si zakryla fialovou krajkovou podprsenku a snažila se schovat před jeho pohledem, který mi utkvěl na hrudi. Měla jsem parádní prsa, ale to neznamenalo, že se s nimi chci chlubit svému šéfovi.

Tobias otevřel dveře, které vypadaly jako nějaká šatna. Bez ohledu na to, kolik času jsem v téhle kanceláři strávila, nikdy jsem si nevšimla, že je ve zdi šatna. Uvnitř viselo pár pánských košil. Jak jsem si nikdy nemohla všimnout, že je ve zdi skříň? Jsou tu další skryté prostory? Co se tu ještě skrývá?

Tobias popadl z ramínka bílou košili, přešel ke mně a postavil se mi tváří v tvář. Theo se přesunul po mém boku a sledoval nás. Tobias se mi chystal odtáhnout ruce od hrudníku, ale já jsem se stáhla a ustoupila z jeho dosahu, odmítajíc se odhalit. Tobiasovy oči ve světle ztmavly, až jsem se pod jeho intenzivním pohledem začala ošívat.

„Za pět minut máme schůzku a takhle tam jít nemůžeš.“ Znovu po mně natáhl ruku a chytil mě za zápěstí.

„Umím se obléknout sama,“ řekla jsem a jednou rukou sáhla po košili. Jakmile moje ruka opustila hrudník, vrazil mi paži do průramku a rychle mě otočil, takže jsem druhou ruku měla v druhém rukávu. Vzdala jsem to a nechala ho, ať mě doobléká. Nebyla jsem jejich typ; nehrozí, že by mi civěli na prsa.

„Asi na tom nezáleží, když jste oba gayové,“ pronesla jsem, když mi došlo, jak dětinsky se chovám kvůli tomu, že jsem před nimi polonahá.

Tobiasovy ruce ztuhly u mého výstřihu, právě když mi zapínal knoflíčky. Theo přistoupil blíž a s přihlouplým úsměvem na tváři mi začal vyhrnovat rukávy. Poznala jsem, že se snaží nesmát. Tiše jsem je sledovala, zjevně je něco pobavilo. Zvedla jsem obočí na Tobiase, který měl pořád prsty na knoflíčku přesně mezi mými prsy; vypadal, že je hluboce zamyšlený.

Theo si odfrkl a ve snaze zadržet smích se jím málem udusil.

„Co je?“ zeptala jsem se otráveně, že mě neberou do party s jejich interním vtipem.

„Nejsme gayové,“ řekl Tobias s ušklíbnutím na tváři. Střetl se s mým pohledem a rychle se podíval zpátky na košili, kterou zapínal. Cítila jsem, jak se mi rozpaluje kůže a krev se mi hrne do tváří. Celou tu dobu jsem tu pracovala v domnění, že jsou gayové. Jak jsem to mohla tak špatně pochopit? Viděla jsem je, jak se líbají...

„Nejste gayové?“ zeptala jsem se nevěřícně. Obočí mi zmizelo až kdesi pod linií vlasů.

„Rozhodně nejsme gayové... oběma se nám líbí ženy,“ prohlásil Theo a vyhrnoval mi rukávy u košile. Právě jsem se polonahá producírovala před svými šéfy. Co si asi mysleli? To je vyloženě zaděláno na žalobu, ne že bych je chtěla zažalovat. Potřebuju svou práci, ale tahle malá scénka mi najednou přišla strašně ponižující.

„Ale viděla jsem tě, jak ho líbáš na krk,“ vyhrkla jsem tu větu, jako bych zvracela slova. Tobias na mě zvedl obočí.

„Ne všechno, co vidíš, je takové, jak se to zdá.“

„No, jsem si docela jistá, že jsem si to nevymyslela, a navíc spolu bydlíte.“

„Sdílíme domov, ale to není to jediné, co rádi sdílíme,“ ozval se za mnou Theův hlas. Až jsem nadskočila, jak byl blízko; jeho dech mě na krku studil a vyvolal mi husí kůži.

„Nejsme gayové, taky se nám líbí ženy,“ zdůraznil Tobias poslední slovo.

Zavrtěla jsem hlavou a vyšla z kanceláře. Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak se oba při mém odchodu uchechtli.

Schůzka se zdála táhnout hodiny. Když jsem vešla, několik lidí otočilo hlavu kvůli mé volbě košile, ale nikdo nic neřekl. I kdyby chtěli, pochybuju, že by se odvážili, když Tobias s Theem kráčeli přímo za mnou. Kdykoli byli nablízku, zdálo se, že lidé mizí nebo odcházejí opačným směrem. Nikdo jim nechtěl zkřížit cestu z obavy, že přijde o místo, že na něj budou křičet, nebo že po něm něco hodí.

Fakt, že pod nimi dala výpověď každá předchozí sekretářka, ukazuje, jak moc dokážou být nároční. Jakmile schůzka skončila, spěšně jsem opustila místnost a vracela se ke stolu, když vtom mi zazvonil telefon. Volali z nemocnice. Neváhala jsem a zvedla to. „Haló.“

„Imogen, to jsem já, Sally.“ Její hlas zněl naléhavě a mluvila překotně. Srdce mi okamžitě vynechalo úder. Na tenhle telefonát jsem čekala, jen jsem nečekala, že to bude dnes.

„Lékařská etická komise rozhodla ve váš neprospěch. Rozhodli se odpojit vaši matku od přístrojů, s tím, že už není z lékařského hlediska reálné, aby na nich zůstala.“

Plíce se mi bolestivě stáhly, ten tlak byl téměř nesnesitelný. Připravovala jsem se na tenhle telefonát. Myslela jsem, že jsem připravená se rozloučit. Ale nejsem... Najednou jsem měla pocit, že se dusím, a začala jsem hyperventilovat. Teď si nemůžu dovolit omdlít. Ne když mě matka potřebuje. Srdce jako by mi spadlo do žaludku. Bojovala jsem se slzami, aby nepřetekly. Svírala jsem telefon, až jsem měla pocit, že mi klouby prorazí kůži.

„Kk… Kdy?“ Hlas se mi tak strašně třásl, že mě překvapilo, že mi Sally vůbec rozumí. Ani jsem nedokázala rozpoznat to jednoduché slovo, co mi právě vyšlo z úst.

„Dnes v noci, Imogen. Je mi to tak líto.“ Zavěsila jsem v naprostém omámení. Cítila jsem se jako na autopilota, když jsem popadla klíče a kabelku. Ruce se mi třásly, když jsem se snažila vymyslet, co bych v tuhle chvíli měla dělat. Posbírala jsem těch pár věcí, co jsem potřebovala, a vydala se k výtahu. Mé tělo bylo v režimu paniky, když jsem se snažila bojovat s emocemi a udržet se pohromadě. Zrovna když jsem chtěla stisknout tlačítko, dveře se otevřely. Z výtahu vystoupili Tobias a Theo.

O něčem se bavili, ale okamžitě zmlkli, když jsem vešla do výtahu a prošla mezi nimi. Oba se otočili a podívali se na mě. Theo něco říkal, ale neslyšela jsem z toho ani slovo; ohluchla jsem vůči svému okolí. Pokusil se po mně natáhnout ruku a chytit mě, ale já jsem zvedla ruce. Nekontrolovatelně se mi třásly.

„Nesahejte na mě, já... já musím jít,“ vykoktala jsem a pak opakovaně mačkala tlačítko do přízemí. Rychle ustoupili z cesty zavírajícím se dveřím, v obou tvářích se zračila starost.

Věděla jsem, že mají starost, ale právě teď mi bylo fuk jim vysvětlovat mou současnou situaci. Ne že by se jich to týkalo, nebo že by je to zajímalo. Jen jsem se k ní potřebovala dostat. Dostat se k mámě.