Athena

Nemůžu dýchat.

Tristan se ve mně pohybuje, pomalu a hluboce, a já se v tom pocitu topím. Každý příraz vysílá mým tělem spirálu horka, která vyplňuje všechna prázdná místa, jež dnes vyryl žal.

Jeho ruce si najdou cestu pod mé stehno, opatrně ho zvednou... něžně, jako bych se mohla roztříštit – než se posune vpřed a znovu mě naplní. Lápnu po dechu, prohnu záda nad postelí, prsty zapletené do prostěradla, zoufale se snažím chytit něčeho pevného, čehokoliv.

Ale je to všechno tak ohromující. Tak opojné.

Měsíční světlo proudící oknem jeho ložnice zachycuje pot na jeho hrudi, způsob, jakým se mu tmavé vlasy lepí na čelo. Jeho ruce svírají má stehna a drží mě pevně, zatímco se pod ním rozpadám na kousky.

Tohle je špatně. Tak hrozně špatně.

Zrovna dnes ráno jsme uložili naše rodiče k poslednímu odpočinku. Všechny čtyři – mou mámu a tátu, jeho mámu a tátu. Spuštěni do země bok po boku, přesně jak by si to přáli. Naši otcové byli nejlepšími přáteli od dětství, Alfové sousedních smeček, kteří odmítali dovolit, aby je rozdělily hranice území.

Zemřeli společně na dovolené, jejich auto se omotalo kolem stromu na nějaké horské silnici. Moje matka v nemocnici vydržela tři dny, její vlčice bojovala až do samého konce, ale ani ona nedokázala přežít to, co jí ta havárie způsobila.

Stále nedokážu pochopit, jak jsme se sem dostali. V jednu chvíli jsme se drželi za ruce u jejich hrobu, když jsme sledovali, jak spouštějí jejich těla, a v další... jsme tady, propleteni v náručí toho druhého.

Měla bych truchlit. Měla bych být doma, obklopená svým bratrem a smečkou, a nechat je, aby mě utěšovali tak, jak to mají vlci dělat. Místo toho jsem tady, v Tristanově posteli, a nechávám nejlepšího přítele svého bratra, aby se mě dotýkal, jako by mu patřím.

„Atheno,“ vydechne mi na hrdlo a já se proti němu prohnu, zoufalá po čemkoli, co zastaví tuhle bolest. Chtěla jsem ho už tak dlouho... roky jsem ho pozorovala z druhé strany místnosti, předstírala, že si nevšímám, jak na mně někdy spočine jeho pohled, když si myslel, že se nikdo nedívá.

Znovu do mě vrazí, tentokrát pomaleji, vychutnává si každý okamžik, dokud nezakňourám. Instinktivně po něm sáhnu, rukama ho obtočím kolem ramen, pak mu vklouznu do vlasů, přitáhnu si ho blíž, toužím po jeho teple... protože on je to jediné, co se v této roztříštěné chvíli zdá být skutečné.

Jeho levá ruka si hraje s mým klitorisem a bere mě na místa, kde jsem nikdy nebyla. Chci víc. Potřebuji víc.

Zakloním hlavu, a když mi unikne hlasitější sténání, než jsem měla v úmyslu, zkrátí vzdálenost mezi námi a tvrdě mě políbí, polykaje ten zvuk, jako by ho bolelo ho slyšet.

Ten polibek je zoufalý, syrová směs tepla a naléhavosti... jeho rty přitisknuté k mým, jako by se bál ticha, které se mezi námi vznáší.

Znovu zrychlí rytmus, každý příraz mi vyráží dech z plic, nutí mě lapat po dechu do jeho úst, a stírá hranice smutku, reality.

Vím, že bych tu neměla být... nacházet takovouhle útěchu, ztracená v intimitě, která se zdá být až příliš dobrá na to, aby to byla pravda.

Ale jsem. A nechci, aby přestal. Vím, že po tomhle budeme muset čelit kruté realitě, ale i tak si to chci užít, dokud to trvá.

V jednu chvíli nás převrátí a najednou na něm sedím obkročmo, dlaněmi se opírám o jeho hruď, pohybuji se proti němu, zatímco mě studuje a jeho oči sledují každou křivku mého těla.

Jeho ústa putují dolů po mém krku, přes klíční kost, a když vykřiknu, tiše mě utiší, jeho rty přejíždějí po mé kůži jako něžné zaříkávadlo.

Nakloním se, abych ho znovu políbila, tentokrát pomaleji, i když naše těla tančí spolu. Nepoznám, jestli pláču nebo ne... oči mě pálí, a přesto je všechno ostatní horké, bolavé, živé.

Moje prsty se zaryjí do jeho ramen, když mě drží na místě a pohybuje se rychleji, hlouběji, a tlačí mě k okraji. Zvuk, který ze mě unikne, je napůl sténání, napůl vzlykot, a on ho znovu spolkne svými ústy, líbá mě, jako bych byla to jediné, co ho drží při zdravém rozumu.

Když se udělám, mám na rtech jeho jméno a na tvářích slzy. On mě následuje o několik vteřin později, tvář zabořenou do mého krku, jeho tělo se chvěje proti mému.

Na chvíli tam jen tak ležíme, ztěžka oddechujeme, jeho váha mě tiskne k matraci. Cítím tlukot jeho srdce na své hrudi, cítím směs jeho kolínské a našeho potu.

Moje vlčice přede, spokojená tak, jak nebyla od chvíle, kdy nám zavolali o té nehodě.

Tohle je správné. Jako návrat domů.

Ale pak se odtáhne, posadí se na okraj postele zády ke mně. Vzdálenost mezi námi se najednou zdá jako propast.

„Tohle se už nesmí opakovat,“ řekne, jeho hlas je drsný. Chladný.

Srdce se mi zastaví. Věděla jsem, že to přijde, ale nečekala jsem to tak brzy. „Tristane...“

„Jsi pro mě jako sestra.“ Postaví se a sáhne po svých džínách. „To je vše, čím jsi kdy byla. Vším, čím kdy budeš.“

Ta slova zasáhnou jako fyzická rána. Sestra. Zná mě odjakživa, sledoval, jak vyrůstám, byl u každého mého milníku. Ale nikdy jsem nebyla jeho sestra. Ne tak, jak se na mě teď dívá, jako bych byla něco, na co musí zapomenout.

„Nedělej to,“ zašeptám a přitáhnu si prostěradlo, abych se zakryla. „To neříkej. Ne po tom, co jsme právě...“

„Po tom, co jsme právě udělali?“ Otočí se ke mně a lítost v jeho očích je nepřehlédnutelná. „Právě jsme udělali tu největší chybu našeho života, Ath. Truchlíme, nemyslíme jasně a my...“ Prohrábne si rukou vlasy. „Kurva. Tvůj bratr mě zabije.“

„Orion to nemusí vědět.“

„O to nejde.“ Oblékne si košili, každý jeho pohyb je ostrý a naštvaný. „Jde o to, že se to nikdy nemělo stát. Měl jsem tě chránit. Ne tě zneužít během své slabosti.“

„To není...“

„Oba jsme trpěli, stále trpíme... a to byl důvod, proč jsme udělali něco tak hloupého. Nic jiného to nebylo,“ řekne a přeruší mě.

Každé slovo je jako nůž mezi má žebra. Chci se hádat, říct mu, že se mýlí, ale výraz v jeho tváři mě zastaví. Už se rozhodl. V jeho mysli jsem jen malá sestra jeho nejlepšího přítele, která se mu vrhla kolem krku ve chvíli slabosti.

„Zkus se trochu vyspat,“ řekne a zamíří ke dveřím. „Ráno tě odvezu domů.“

„Tristane, počkej...“

Ale on už je pryč, dveře se za ním zaklapnou s definitivností, ze které mě bolí na hrudi.

Zírám do stropu, moje vlčice mi kňučí v hrudi. Nechápe, proč nás odmítá, proč utíká, když oba víme, že to, co jsme dnes v noci cítili, bylo skutečné. Ale já to už chápu.

Nejsem pro něj dost dobrá. Nejsem to, co potřebuje. Nikdy jsem nebyla.

Měla jsem to vědět lépe. Měla jsem vědět, že to všechno bylo příliš dobré... příliš kurva dokonalé, než aby to byla pravda.

Když jeho prsty obkreslovaly křivku mé páteře, když mi do kůže šeptal mé jméno jako modlitbu, měla jsem vědět, že to skončí v troskách.

Ale žal dělá s vaším úsudkem strašlivé věci a já si dovolila utopit se v iluzi, že... možná... jen možná, mě vidí jako ženu, kterou jsem.

Bolestně se zasměju.

Jediné, čím jsem pro něj kdy byla, byla Orionova malá sestřička. Dítě, které potřebuje ochranu. A tím také navždy zůstanu.

Druhý den jsem nečekala, až mě odveze. Nejsem žádná malá věc, která by potřebovala ochranu.

Během následujících tří dnů učiním své rozhodnutí. Nemůžu tu zůstat, v téhle smečce, v tomhle městě, kde mi každý kout připomíná rodiče, kde musím vídat Tristana a předstírat, že ta noc nic neznamenala. Nemůžu se dívat, jak se ke mně chová jako k cizí, jako k břemeni, které musí nést kvůli mému bratrovi.

Zarezervuji si letenku do Londýna. Sbalím si kufry. Řeknu Orionovi, že potřebuji prostor, čas na to, abych zjistila, kým jsem bez našich rodičů.

Neřeknu mu skutečný důvod, proč utíkám.

Neřeknu mu, že jsem zamilovaná do jeho nejlepšího přítele a že láska k němu mě zničí, jestli tu zůstanu.

Některá tajemství jsou příliš nebezpečná na to, aby se vyslovila nahlas, dokonce i před rodinou.

Zvlášť před rodinou.