Tohle se nemůže dít.

Ne teď. Ne po tom všem, před čím jsem právě unikla. Ne ve chvíli, kdy jsem konečně svobodná, kdy konečně zase dýchám, kdy si konečně vzpomínám, jaké to je, dělat vlastní rozhodnutí.

Ale tamhle je. Tristan Hayes. Muž, na kterého jsem se snažila dva roky zapomenout. Muž, který mě naučil, že láska může být něžná, než mě Daxon naučil, že může být násilná.

*Páni! Pořád je tak sexy,* slyším říkat Claire, mou vlčici.

Zvednu obočí. Takže ona je ještě pořád tady? Úplně jsem na její existenci zapomněla.

*Není to krasavec?* říká tím nejzastřenějším hlasem, jaký jsem od ní kdy slyšela.

*Na tom teď nezáleží, musíme se od něj držet dál,* odseknu a potlačím ji.

Pak si dovolím se na něj podívat. Opravdu se na něj podívat. I po pěti letech je nemožné Tristana Hayese přehlédnout. Je vyšší, než jsem si pamatovala, má širší ramena a tmavé vlasy má delší a divočejší než ten úhledný styl, který nosíval dřív.

Zraje jako dobré víno. Vypadá to, jako by nezestárl ani o jediný den. Vůbec nevypadá jako pětatřicetiletý muž.

Prohledává pohledem dav, těmi temnýma očima, které jsem kdysi znala lépe než své vlastní, někoho hledá. Mě. Jeho čelisti jsou sevřenější, než si pamatuji, jeho ramena širší, ale pořád je to on. Pořád je to ten muž, který mě držel, když jsem plakala nad smrtí mých rodičů. Pořád je to ten muž, který odešel, když jsem ho potřebovala nejvíce.

Měla bych utéct. Schovat se na záchodech, dokud to nevzdá a neodejde. Napsat Orionovi, že jsem udělala chybu, že na návrat domů ještě nejsem připravená.

Ale nemůžu se ani pohnout. Jsem přikovaná k zemi, sleduji ho, jak mě hledá, sleduji ten přesný okamžik, kdy přes celý terminál jeho oči najdou ty moje.

Svět se zastaví.

Všechno se zastaví. Hluk, chaos, neustálý pohyb lidí pospíchajících kolem. Na jeden prchavý okamžik, jako by to bylo před pěti lety a nám bylo zase pětadvacet, on se na mě dívá, jako bych byla tím jediným člověkem, na kterém záleží na celém světě.

A pak se realita s třeskotem vrací.

Vykročí ke mně a v jeho očích vidím otázky. Otázky, na které nejsem připravená odpovědět. Otázky o tom, kde jsem byla, co jsem dělala, proč vypadám jako duch té ženy, kterou kdysi znal.

„Atheno.“ Moje jméno na jeho rtech zní jako modlitba. Jako by si nebyl jistý, jestli jsem skutečná.

„Tristane.“ Můj hlas zní jistěji, než se cítím. „Nečekala jsem... Orion...“

„Řekl jsem mu, ať jede se Sarah.“ Jeho oči pátrají po mé tváři, zaznamenávají každou změnu, každou novou jizvu. „Měl jsem volno, tak jsem se nabídl.“

Samozřejmě, že ano. Samozřejmě, že po pěti letech mlčení tohle je způsob, jakým se vracím domů. Běžím přímo do náruče muže, který mi zlomil srdce ještě dřív, než jsem vůbec poznala, co to zlomené srdce je.

„Vypadáš...“ Odmlčí se a zavrtí hlavou. „Vypadáš unaveně.“

Unaveně. To je jeden způsob, jak to říct. Vypadám, jako bych prošla válkou. Protože také ano. Válkou sama se sebou, se svými rozhodnutími, s mužem, který se pokusil vymazat všechno, čím jsem dřív bývala.

„Byl to dlouhý let,“ pronesu, protože je to snazší než říkat pravdu.

Přikývne, ale vidím, že mi nevěří. Tristan ve mně vždycky dokázal číst jako v knize. To bývala jedna z věcí, které jsem na něm milovala nejvíc. Teď mě to ale děsí.

„Pojď,“ řekne a sáhne po mém kufru. „Vezmu tě domů.“

Domů. To slovo mě zasáhne jako fyzická rána. Už ani nevím, co to znamená. Ten byt v Londýně nebyl nikdy domov. Dům smečky nebyl nikdy domov. Domov byl... domov byl dříve. Než moji rodiče zemřeli. Než jsem udělala ta nejhorší rozhodnutí ve svém životě. Než jsem zjistila, že láska má bolet.

Kráčíme k východu mlčky a já cítím, jak na mě krade letmé pohledy. Jak vstřebává to, jak sebou trhnu, když se někdo přiblíží moc blízko. Způsob, jakým klopím hlavu, mám svěšená ramena. Způsob, jakým jsem se naučila dělat se neviditelnou.

Takhle jsem se nechtěla vrátit domů. Zlomená, poražená, s ocasem staženým mezi nohama. Chtěla jsem se vrátit triumfálně, úspěšná, s příběhy o svém úžasném životě v Londýně. Místo toho utíkám před noční můrou, kterou jsem si sama vytvořila.

Terminál je příliš světlý, příliš hlučný, plný lidí. Každý zvuk mě donutí nadskočit. Každý náhlý pohyb mi rozbuší srdce. Nenávidím, že jsem se stala takovýmto člověkem. Touhle vyděšenou, zlomenou věcí, co se leká vlastního stínu.

Tohle mi udělal Daxon. Vzal ženu, kterou jsem dříve bývala, a systematicky ji ničil, kousek po kousku, dokud nezbyla jen tato prázdná skořápka, jež kráčí vedle muže, kterého jsem kdysi milovala.

„Atheno,“ pronese Tristan tiše, když dorazíme na parkoviště. „Co se ti stalo?“

Otázka, které jsem se tolik děsila. Otázka, na kterou nevím, jak odpovědět, aniž bych se naprosto nesesypala.

„Nic,“ zalžu, přesně jak jsem lhala Orionovi. „Jen jsem se... potřebovala vrátit domů.“

Dlouhou chvíli na mě hledí a já vidím tu válku, která se odehrává v jeho očích. Část z něj chce na mě naléhat, dožadovat se odpovědí. Část z něj by mě chtěla vtáhnout do náruče a říct mi, že všechno bude v pořádku.

Ale neudělá ani jedno. Jen přikývne a zastaví u elegantního, černého motocyklu.

Motocykl. Ne auto.

Na moment na ni zírám a snažím se to skloubit s představou o Tristanovi, jakého jsem znala. S mužem, který řídil rozumný sedan a do práce nosil košile na knoflíčky. Mužem, který nikdy neriskoval, nikdy nedělal nic ani vzdáleně nebezpečného.

Ale tenhle Tristan... tenhle Tristan je něco úplně jiného. Je oblečený, jako by vystoupil z nějaké nebezpečné fantazie. Černá kožená bunda, která mu perfektně sedí, tmavé džíny, které obepínají jeho nohy, boty, co vypadají, jako by někomu mohly rozdrtit lebku. Nevypadá vůbec jako ten slušňák, jakého jsem znala. Tahle verze Tristana je plná ostrých hran a stínů.

Ta kožená bunda je na některých místech ošoupaná, jako by ji měl roky. Jako by tenhle život žil už dlouho. Boty jsou odřené, džíny vybledlé přesně na těch správných místech. Tohle není žádný převlek. To je to, kým teď je.

Je na něm i něco jiného, tvrdost kolem očí, napětí v jeho postoji, které tam dřív nebylo. A je v něm teď i něco nebezpečného, něco, kvůli čemu se mu ostatní lidé vyhýbají velkým obloukem, když prochází davem.

Chci se ho zeptat, kdy začal jezdit. Kdy vyměnil svůj rozumný sedan za něco, co zosobňuje vzpouru. Kdy se rozhodl stát se touhle verzí sebe sama, u které to vypadá, že by dokázala zlomit srdce a kosti se stejnou lehkostí.

Ale neudělám to. Nemůžu. Protože ptát se znamená otevřít dveře, kterými nejsem připravená projít. Protože pokud se začnu ptát na jeho život, on se začne ptát na můj, a já tenhle rozhovor právě teď nezvládnu.

Možná už nikdy.

Vytáhne helmu ze zadní části motocyklu a podá mi ji. „Tady.“

Když si ji beru, ruce se mi třesou. Ne ze strachu z motorky. Z toho, jak se jeho prsty letmo dotkly těch mých. Z toho způsobu, jakým se na mě dívá, jako by mi viděl přímo do duše.

Tak blízko k muži jsem nebyla už celé měsíce. Ne z vlastní vůle. Ne tak, aby nenásledovalo násilí. Mé tělo si pamatuje, jaké to je, když se ho někdo dotýká v hněvu, a každý instinkt ve mně křičí, abych utekla.

Helma je těžší, než jsem čekala. Černá, jako teď všechno na něm. Otáčím ji v rukou a snažím se přijít na to, jak si ji nasadit, abych nevypadala jako úplný idiot.

Ale tohle je Tristan. Tristan, který na mě nikdy nezvýšil hlas. Tristan, který mě držel, když jsem se hroutila. Tristan, který tu noc sice odešel, to ano, ale který mi nikdy neublížil.

Problém je, že mé tělo už v tom nedokáže najít rozdíl. Mé tělo se naučilo, že muži znamenají bolest, že blízkost vede k násilí, že důvěra v někoho je nejrychlejší způsob, jak přijít k úrazu.

Nasadím si helmu, vděčná za bariéru, kterou mezi námi vytvořila. Za to, že skrývá můj obličej, mé výrazy, slzy, se kterými bojuji, abych je zadržela. Za to, jak tlumí tenhle svět a dává všemu zdání dálky a neskutečnosti.

Přehoupne nohu přes motorku s nacvičenou lehkostí a já si uvědomím, že to pro něj není nic nového. Jezdí už nějakou dobu. Dost dlouho na to, aby to vypadalo bez námahy. Dost dlouho, aby na něj motorka reagovala jako prodloužení jeho vlastního těla.

Motor pod námi zařve, až probudí k životu, a ten zvuk mi rozechvěje celé tělo. Je to hlučné, silné, živé. Nic z toho se nedá srovnat s tichým pohodlím auta. Tohle je syrové, nefiltrované, nebezpečné.

„Atheno,“ řekne, jeho hlas je tlumený jeho vlastní helmou. „Jsi v pořádku?“

Přikývnu, nedůvěřujíc vlastnímu hlasu. Pak přistoupím k motorce a snažím se vymyslet, jak nasednout a neudělat ze sebe hlupáka. Aniž bych ucukla z jeho blízkosti.

Nenabídne mi pomoc. Tak nějak ví, že tohle musím udělat sama. Že musím dokázat sama sobě, že dokážu fungovat jako normální lidská bytost.

Přehoupnu nohu a usadím se za ním, mé tělo je ztuhlé napětím. Každý sval na mě křičí, abych se dostala pryč, abych utekla, schovala se. Ale já se donutím zůstat klidná. Donutím se dýchat.

Sedadlo je úzké, navržené pro dva lidi, kteří k sobě mají mít blízko. Není možné za ním sedět, aniž by se má hruď tiskla na jeho záda, aniž by má stehna svírala ta jeho, aniž by mé paže měly kam jít, než jen kolem jeho pasu.

„Drž se,“ pípne a i přes helmu v jeho hlase slyším obavu.

Moje ruce najdou jeho bundu a svírají kůži jako záchranné lano. Je pevný, teplý, skutečný. Ne vzpomínka. Ne duch z mé minulosti. Kůže je pod mými prsty měkká, vyhlazená roky nošení.

Prostě Tristan. Který mě bere domů.